Джеймс Кан: Hvězdné Války: Návrat Jediho

Threepio nakonec kývl, odpověď Artoo ho moc nepotěšila. Omluvně se na Biba usmál. „Říká, že náš pán nám nařídil, abychom to dali přímo Jabbovi.“ Bib o tom problému chvíli uvažoval, zatímco Threepio pokračoval ve vysvětlování. „Je mi velice líto. Obávám se, že v těchhle věcech je velmi tvrdohlavý.“ Podařilo se mu do hlasu vpravit zahanbující, ale láskyplný tón, a nachýlil hlavu ke svému malému společníkovi.

Bib jim pokynul, aby ho následovali. „Nadd čaa.“ Kráčel zpátky do tmy, droidi ho těsně následovali, tři gamorreánští strážní se vlekli jako zadní voj.

Když se See Threepio nořil do tlamy stínů, potichu zamumlal k mlčenlivé jednotce R2: „Artoo, mám z toho špatný pocit.“

See Threepio a Artoo Detoo stáli ve vchodu do trůnního sálu a nahlíželi dovnitř. „Jsme ztraceni,“ zafňukal Threepio a přál si jako už tisíckrát, aby mohl zavřít oči.

Místnost byla zaplněná od jedné kamenité stěny ke druhé živoucí spodinou vesmíru. Groteskní stvůry z nejnižších hvězdných systémů, opilé kořenným alkoholem a vlastními hnusnými pachy. Gamorreáni, pokroucení humanoidi, Jawové – všichni se vyžívali v nejhnusnějších orgiích nebo se bezuzdně potýkali v odporných soubojích. A v čele místnosti, opírající se o výstupek, ze kterého byl výhled na všechny ty orgie, byl Jabba Hutt.

Hlavu měl třikrát, možná čtyřikrát tak velikou jako člověk. Oči měl žluté, hadí – kůže se také podobala hadí, až na tlustou vrstvu mazu. Neměl žádný krk, jenom sérii brad, které se rozšiřovaly do mohutného nadmutého těla, nacpaného k prasknutí kradenými pamlsky. Zakrnělé, téměř neužitečné paže vyrůstaly z horní části těla, lepkavé prsty levé ruky malátně obemykaly hlavičku vodní dýmky. Neměl vlasy – ztratil je díky kombinaci nejrůznějších nemocí. Neměl nohy – jeho tělo se prostě postupně zužovalo do dlouhého, nabobtnalého hadího ocasu, který se táhl podél podstavce jako válec kynutého těsta. Jeho bezretá ústa byla široká téměř od ucha k uchu, a neustále slintala. Byl skrznaskrz nechutný.

K němu byla za krk řetězem připoutaná smutná, krásná tanečnice, členka Fortunova zvěřince, které z týla vyrůstala dvě vyschlá, souměrná tykadla, visící svůdně dolů po nahých, svalnatých zádech. Jmenovala se Oola. Vypadala uboze, seděla tak daleko od trůnu, jak jí řetěz dovolil.

A těsně u Jabbova břicha ležel malý plaz podobný opici; jmenoval se Oplzlík a lapal všechno jídlo a sliz, který prýštil z Jabbových rukou nebo úst, a pojídal je s chichotáním, ze kterého se zvedal žaludek.

Opilé dvořany částečně osvětlovaly proudy světla shora; Bib Fortuna přicházel ke stupínku. Místnost se skládala z nekonečné řady výklenků ve výklencích, aby všechno, co se v nich dělo, bylo v každém případě vidět jen jako pohyb stínů. Když Fortuna došel k trůnu, delikátně se naklonil dopředu a cosi zašeptal do oslintaného ucha monarchy. Jabbovy oči se proměnily ve štěrbiny… pak s chechtotem maniaka pokynul, aby dva vystrašené droidy přivedli.

„Bo suda,“ hvízdl Hutt a dostal záchvat kašle. I když rozuměl několika jazykům, považoval za věc cti mluvit jenom huttsky. Jediná věc, na které bazíroval.

Třesoucí se roboti si pospíšili, aby stanuli před odpudivým vládcem, i když hrubě znásilňoval jejich hluboce naprogramovanou citlivost. „Ten vzkaz, Artoo, ten vzkaz,“ naléhal Threepio.

Artoo pískl a ze zakulacené hlavy začal vysílat proud světla, kterým stvořil hologram Luka Skywalkera, jak stojí před nimi na zemi. Obraz rychle vyrostl do výšky deseti stop, až se mladý válečník Jedi tyčil vysoko nad shromážděným davem. Místnost v Lukově ohromující přítomnosti najednou ztichla.

„Zdravím tě, Vznešený,“ řekl hologram Jabbovi. „Dovol, abych se představil. Jsem Luke Skywalker, rytíř řádu Jedi a přítel kapitána Sola. Toužím po audienci u tvé Velikosti, abychom uzavřeli výhodný obchod, co se týče jeho života.“ V té chvíli celá místnost propukla v chechtot, který Jabba v mžiku zastavil pohybem ruky. Luke se na dlouho neodmlčel. „Vím, že jsi silný, mocný Jabbo, a že tvůj hněv na Sola je určitě stejně mocný. Ale jsem si jist, že můžeme uzavřít vzájemně výhodnou dohodu. Jako důkaz dobré vůle ti předávám dar – tyhle dva droidy.“

Threepio poskočil, jako by ho něco píchlo. „Cože! Co to říkal?“

Luke pokračoval: „… Oba jsou velmi pracovití a budou ti dobře sloužit.“ S tím hologram zmizel.

Threepio v zoufalství potřásl hlavou. „Ach ne, to nemůže být pravda. Artoo, určitější přehrál nesprávný vzkaz.“

Jabba se chechtal a slintal.

Bib promluví v huttštině. „Radši obchod než boj? Pak není Jedi.“

Jabba souhlasně přikývl. Ještě se ušklíbal, když zaskřehotal na Threepio: „Žádná dohoda nebude. Nemám vůbec v úmyslu vzdávat se své oblíbené dekorace.“ S příšerným chechtotem se podíval ke spoře osvětlenému výklenku vedle trůnu; tam naplocho ke zdi viselo karbonizované tělo Hana Sola, jeho obličej a ruce trčely z chladného tvrdého kvádru, a vypadal jako socha nořící se z kamene.

Artoo a Threepio zachmuřeně kráčeli zatuchlou chodbou za vydatného pohánění gamorreánské gardy. Obě stěny lemovaly žalářní kobky. Vycházel z nich nevýslovný mučivý nářek, zatímco droidi procházeli kamennou chodbou plnou ozvěn stále dál do nekonečných katakomb. Občas se zpoza mříží natáhla ruka a lapala po nešťastných robotech.

Artoo žalostně pískal. Threepio jenom vrtěl hlavou. „Co to jenom pana Luka napadlo? Zavinil jsem to já? Nikdy s mou prací nevyjádřil nespokojenost…“

Došli ke dveřím na konci koridoru. Automaticky se rozevřely a Gamorreán je postrčil vpřed. Uvnitř na jejich uši zaútočily ohlušující strojové zvuky – skřípání koleček, klapání hlavic pístů, hydraulická kladiva, hučení strojů – a viditelnost zhoršoval neustále tryskající oblak páry. Buď to byla kotelna, nebo programové peklo.

Jejich pozornost upoutal agonický elektronický výkřik, podobající se rozkládající se převodovce, který vycházel z rohu. Z mlhy vykráčela EV-9D9, štíhlá humanoidní robotka, která trpěla některými znepokojivě lidskými chutěmi. V šeru za Ninedenine viděl Threepio skřipec, na kterém odtrhávala nějakému droidovi nohy, zatímco druhému droidovi, visícímu hlavou dolů, přikládala na chodidla rozžhavené železo; elektronický řev, který Threepio zaslechl před chvílí, se ozval ve chvíli, kdy se senzorové obvody v kovové kůži v agónii rozpouštěly. Threepio se při tom zvuku přikrčil, jeho vlastní obvody soucitně zapraskaly statickou elektřinou.

Ninedenine se postavila před Threepio, pozvedla chtivě své klepetovité ruce. „Á, nové přírůstky,“ řekla velice spokojeně. „Jsem Eva Ninedenine, šéfka kyborgových operací. Ty jsi protokolární droid, že?“

„Jsem See Threepio, humanoidní kyborg –“

„Ano nebo ne bude stačit,“ řekla Ninedenine ledově.

„Nu, ano,“ odpověděl Threepio. Tahle robotka bude dělat potíže, to bylo jasné – patřila k těm droidům, kteří pořád museli dokazovat, že jsou lepší droidi než ostatní.

„Kolika jazyky mluvíš?“ pokračovala Ninedenine.

No, na tuhle hru dva stačí, pomyslel si Threepio. Nasadil pásek s nejdůstojnějším oficiálním představováním. „Plynule ovládám více než šest miliónů druhů komunikace, a –“

„Skvělé!“ přerušila ho Ninedenine radostně. „Jsme už nějakou dobu bez překladatele, protože pán se rozzlobil kvůli čemusi, co náš poslední protokolární droid řekl, a dezintegroval ho.“