Sergej Lukjaněnko - Hvězdy, ty studené hračky

„A který to vědomí je pro tebe důležitější?“

„To je nesmyslná otázka,“ odsekl reptiloid.

Já se ale nedal jen tak odbýt:

„Co se u vás vyvinulo dřív, Karle? Vnitřní vědomí, nebo vnější?“

„Ty jsi taky xenobiolog?“

„Nejsem, ale tohle mě zajímá.“

„Vnitřní. Vnější jsme postupně vytvořili uměle.“ Měl jsem dojem, že počtář odpovídá velmi zdráhavě.

Nebylo divu — zase mi tak poskytl informaci o svém světě, tedy o tom, co každá rasa nejraději tajila. Pokusil jsem se představit si prostředí, v němž vznikla podobná forma života. Svět, v němž nebylo zapotřebí bojovat s přirozenými nepřáteli, shánět potravu, schovávat se před nepohodou a vytvářet pracovní nástroje. Svět, kde přežití bylo plně závislé na rychlosti a přesnosti zpracování informačních toků.

To je cosi nepředstavitelného.

Příroda nevytváří zrůdné formy života. Každá bytost je ve vlastním ekologickém prostředí dokonalá. Králi horkých stepí pod Siriem jsou křehcí obrovití Hixané. Myšovití Alarové jsou zase plodem pahorkatin na planetách ozařovaných Fomalhautem — vyvíjeli se v labyrintech hlubinných nor a ze všeho nejvíc potřebovali pohyblivost a malé rozměry těla.

Ale jaká planeta mohla z nebytí k životu probudit počtáře? Svět opásaný prstencem podobně jako Saturn, který vyžadoval především neustálou výměnu informací, a to v elektronické podobě…

„Propočet je hotov,“ prohlásil najednou reptiloid. Měl jsem dojem, že se na mě dívá s mírnou ironií. Jako by pochopil, o čem jsem právě přemýšlel.

„Tak si to zkontrolujem,“ odpověděl jsem.

Počtář vyloudil takový tichý skřípot. Že je to smích, mi v první chvíli vůbec nedošlo.

„Petře… Ale já jsem z tvého počítače vzal úplně všechno. Už jsem navrhl ideální přistávací trajektorii a nejvhodnější kosmodrom. V potaz jsem přitom vzal i ty gravitační faktory a pohyby hvězd, o nichž lidé jednoduše nic nevědí. A zkontroloval jsem všechny zdroje a možnosti raketoplánu.“

Položil tlapku zpátky na pult a indikátor harddisku zablikal.

„Takhle ideálního kurzu jsi ještě nikdy nedosáhl.“

Hlavní monitor blikl a nabídl mi navigační tabulku. Počtář s pýchou poněkud přehnanou prohlásil:

„Propočet jumpu dokončen. Čekám na pokyny.“

Pod jeho posměšným pohledem jsem v menu našel nápis PODROBNOSTI.

„Jump směr Země,“ oznámil mi počítač. „Rozpětí — jedna milióntina procenta.“

„Vyhovuje?“ zeptal se počtář.

Aby ne. Jedna setina se běžně považovala za velmi dobrý výsledek, jedna tisícina pak za vzácný úspěch a záruku dokonalého jumpu.

„Připrav se,“ vybídl jsem ho a usadil se do křesla. A bezděky se přistihl, že si přeju, aby počtář přece jen něco popletl.

Což se přirozeně nestalo.

Po jumpu jsem měl půl hodiny na oživení celé lodi. Já se najedl, zato reptiloid lidskou potravu striktně odmítl. Nic jiného jsem ani nemohl čekat — ve vesmíru není jediná rasa, která by měla stejný nebo alespoň podobný metabolizmus jako některá další.

Poslední jump nás skutečně přivedl až k Zemi.

Tentokrát jsem chemickou svítilnu vůbec nepotřeboval — ocitli jsme se v reálném prostoru nad osvětlenou stranou planety, která nad raketoplánem plula jako obří reflektor. Velice, velice blízko — až jsem se lekl. Než počítač ožije, mohlo by se stát, že nás zemská přitažlivost z předem vypočtené přistávací trajektorie vytlačí.

Tyhle obavy ale byly zbytečné. Z jumpu loď vyklouzla na normální stabilní oběžnou dráhu. Podíval jsem se na počtáře, který ještě stále syčel a poškubával sebou, jak se vzpamatovával z jumpu; dokonce jsem se ho chtěl zeptat, jestli to měl takhle předem spočítané. Ale nezeptal jsem se.

Samozřejmě to měl předem spočítané.

„Jsi s propočty spokojen, Petře?“ otázal se naopak on mne.

„Skvělý jump,“ musel jsem uznat. „Mně by se nikdy nepodařilo spočítat trajektorii takhle přesně.“

Počtář jemně mlaskl.

„Ono to není tak jednoduché, Petře. Podobné propočty jsem dlouho trénoval. Počítali jsme s jakýmkoli vývojem událostí, dokonce i s eventualitou, že bych raketoplán musel řídit sám.“

„Takže vy jste se připravovali už dlouho?“ zeptal jsem se jakoby bez zájmu.

„Tři roky lidského času.“

Mlčel jsem. Civilizace počtářů vynaložila na tuto výpravu k Zemi několik let. Takže to myslí zatraceně vážně…

„Jednu věc musíš pochopit, Petře: My pro vaši i naši civilizaci chceme jen dobro. Můj průnik do tvé lodi jistili čtyři další počtáři, kteří při tom přišli o život. To je pro nás velice mnoho! Naše rasa není příliš početná.“

Na stav beztíže už si stačil zvyknout — obratně se zachytávaje drápky za měkké obložení stěn — slezl z jumperu na zem a posadil se na zadní tlapky. Pak natáhl hlavičku ke mně a ještě jednou opakoval:

„My chceme jen dobro, Petře!“

„Hixané pěstují kolektivní eutanázii. Koodeldové zase kanibalismus. Tak mi řekni, jak vy můžete rozhodovat za nas!“

„Prostudovali jsme vaši historii, vaši společnost, vaše tužby, náboženské systémy a ideály. Všechny nahodilé faktory jsme odložili stranou a soustředili se jen na ty základní. A teď vám učiníme návrh, který nebudete moci odmítnout.“

Jen jsem mávl otráveně rukou. No dobře, tak ať činí návrh. O tom já koneckonců rozhodovat nebudu. Půl hodiny po přistání už bude hlava bolet prezidenty, specialisty na rasy Cizích a generály sil kosmické bezpečnosti…

Zapnul jsem hlavní kanál spojení a vyslal volací signál. Odpovědi jsem se dočkal až za nějakých deset vteřin — v ruštině, ale s lehkým anglickým akcentem. Zřejmě už si celý signál stačili přečíst a pochopili, s kým mají tu čest.

„Tady orbitální kontrola, vidíme vás.“

„Tady Transaero třicet šest osmnáct. Vracím se z Hixi.“

Chvíli nic.

„Máte skvělou přistávací trajektorii. Jak se vám letělo?“

„Výborně.“ Trpělivě jsem čekal. Raketoplán už se ocitl na mušce radarů, a možná nejen radarů — kdoví, co z pohádek o silách kosmické bezpečnosti SKOB, zvaných „skoba“, je pravda a co ne. Představa, že by desítka jejich satelitů a pár orbitálních stanic dokázaly odolat náporu Cizáků, je vyloženě k smíchu. Daň na „skobu“ ale všichni platí bez reptání. Říká se, že dokonce i ruští oligarchové, kteří se jinak všem daním a poplatkům vyhýbají, jak můžou, v tomhle případě poskytují kromě daně dokonce anonymní dary navíc.

Nebe jsme se vždy báli. To prostě my lidé máme v krvi — strach z nekonečné prázdnoty, jíž pluje naše Země. Lidi jsou ochotni jíst hnusnou potravu a léčit se v polorozpadlých nemocnicích, jen když vědí, že v tom obrovitém nebi nad nimi pluje pár ocelových zrnek s rentgenovými lasery…

„Všechno je v pořádku, Transaero. Předáváme tě Rusům.“

„Mějte se, skobáci.“

Službu konající důstojník mi nestihl odpovědět — nebo to nepovažoval za nutné. Mezitím se ale ozval jiný hlas:

„Tak tě vítáme, Transaero! Tady středisko letové kontroly!“

„Ahoj, Země!“ řekl jsem a pohlédl na bělavě modrou pláň, ubíhající nad mou hlavou. Letěli jsme nad Afrikou, takže spojení obstarávala buď ruská spojová družice nebo americká pozemní retranslační stanice. Spolupráce je dnes opravdu úzká, jinak by to ani nešlo.