Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Pak sklopila oči. „Teď odejdi, protože mne čeká těžký den a musím co nejlépe využít času, který mi zbývá k spánku.“

„Jak si má královna přeje,“ odpověděl Rod s tváří zkušeného hráče pokeru. Vstal a obrátil se, soptě vztekem — na sebe. Nebyla to přece její chyba, že byl takový hlupák.

Zavřel za sebou dveře, pak se obrátil a vší silou praštil pěstí do kamenného portálu. Nervy v jeho ruce zaječely bolestí. Když se otočil zpátky na chodbu, uviděl Broma O'Berina, chvějícího se, s obličejem celým zpoceným a brunátným.

„Mám před tebou pokleknout? Stal ses naším králem?“

Rodův vztek ještě vzrostl. S čelistí bojovně vysunutou a očima zúženýma zamířil k trpaslíkovi: „Znám lepší využití svého času, Brome O'Berine, než se honit za zajíčky!“

Brom se na něj upřeně zadíval a krev i vztek z jeho tváře pomalu vymizely. „Je to pravda,“ zamumlal a přikývl. „U všech svatých, samozřejmě, že mluvíš pravdu! Protože ti z tváře jasně vidím, že si v sobě odnášíš běsnící fůrii neukojeného mužství!“

Rod křečovitě zavřel oči. Čelisti stiskl tak pevně, až mu div že nepraskly. Něco povolit muselo. Cítil, že musí něco rozbít.

Jakoby z velké dálky uslyšel Broma O'Berina, jak říká: „Tenhle má pro tebe zprávu od čarodějnic z věže…“

Rod se přinutil otevřít oči a podívat se na Broma.

Brom se taky díval dolů. Rod sledoval jeho pohled a uviděl elfa sedícího po krejčovském způsobu u trpaslíkových nohou. Puk.

Rod se narovnal. Uklidni svůj hněv, nech si to na později. Pokud mu čarodějnice posílají vzkaz, bude patrně smrtelně důležitý.

„No dobře, sem s tím,“ řekl. „Co mi vzkazují čarodějnice?“

Ale Puk jen zavrtěl hlavou a zamumlal: „Bože, jací hlupáci jsou tihle smrtelníci!“

Uskočil stranou jen zlomek sekundy před tím, než Rodova pěst dopadla na místo, kde před tím seděl.

Rod zavyl bolestí a otočil se. Uviděl Puka a vyrazil znovu.

Ale Puk řekl: „Pomalu,“ a místnost naplnil obrovský šarlatovorůžový, oheň vydechující drak v životní velikosti, který se postavil na zadní a sežehl Roda plamenem.

Rod sebou škubl. Pak se zašklebil a v divošské radosti vycenil zuby.

Drak vychrlil kotouč ohně. Rod se shýbl pod plamenem a dostal se pod netvorovu hlavu. Jeho prsty sevřely šupinatý krk, snažíce se nahmatat dýchací trubici.

Drak zvedl hlavu vysoko do vzduchu a šlehl krkem jako bičem. Rod držel pevně, třebaže jím netvor tloukl o žulové zdi. Hlava mu třískala o kameny a křičel bolestí, před očima mu tančily hvězdičky, ale sevření nepovolil.

Nestvůrný krk se prohnul a obrovské drápy dračích tlap hrábly po Rodově břichu, rozsetnuvše ho od klíčních kostí až ke stehnům. Vytryskla krev a Rod cítil, jak se začíná propadat do temnoty; ale držel dál, rozhodnut vzít draka na onen svět s sebou.

Jo, na onen svět, pomyslel si překvapeně a cítil se uražen myšlenkou, že by měl zemřít jen kvůli svému vzteku, vzteku z toho, že se nějaké děvče chová jako čubka.

Nu což, alespoň bude mít na onom světě draka za oře. Jak ho zachvacovala tma, cítil, jak velká hlava klesá, sklání se níž a níž, následujíc ho do smrti…

Pod nohama ucítil pevnou zemi a světe div se, nohy ho unesly. Tma se zamlžila světlem, v němž viděl, že netvor leží mrtvý na zemi.

Tma ustupovala a v sílícím světle Rod začínal rozeznávat kamenné zdi a brokátové drapérie; a pak se objevila hradní chodba, zakolébala se a ustálila.

Barvy draka u jeho nohou začaly blednout. Jeho obrysy se rozmazaly a zmizely a pak byla najednou celá obluda pryč; pod Rodovýma nohama byla jen čistá kamenná podlaha.

Podíval se na svá prsa a břicho; jeho kabátec byl neporušený — nebyl dokonce ani pomačkaný. Nikde ani stopa po krvi, ani nejmenší škrábnutí.

Stiskl si rameno, očekávaje bolest a modřiny; žádné tam nebyly.

Hlavu měl najednou čistou, prostou duchů i bolesti.

Pomalu se podíval na Puka.

Elf mu pohled oplatil; oči měl velké a smutné. Kupodivu se neusmíval.

Rod si skryl tvář do dlaní a pak se na něj podíval znovu. „Kouzla?“

Puk přikývl.

Rod se odvrátil. „Díky.“

„Potřebovals to,“ odpověděl Puk.

Rod vypjal prsa a zhluboka se nadechl. „Máš pro mne vzkaz?“

Puk opět přikývl. „Jsi zván na setkání covenu.“

Rod se zamračil a potřásl hlavou. „Vždyť nejsem členem.“

Brom O'Berin se zachechtal, jako když se startuje dieselagregát. „Nikoliv, jsi jedním z nich, protože jsi čaroděj.“

Rod už už otvíral ústa, aby mu odpověděl, pak si to ale rozmyslel a zase je zavřel. Rezignovaně rozhodil ruce. „No dobře, ať je tedy po vašem. Tak jsem tedy čaroděj. Jenom nečekejte, že tomu budu věřit.“

„No, teď už to alespoň nebudeš popírat.“ Toby Rodovi dolil džbánek horkým svařeným vínem. „Ovšemže nám bylo jasné, že jsi čaroděj, sotva jsme tě prvně uzřeli.“

Rod upil vína a rozhlédl se kolem. Pokud si včera večer myslel, že to byl mejdan, pak byl jednoduše naivní. Byl to pouhý kaffeeklatsch. Ale dneska to děcka pořádně roztočila.

Otočil se zpátky k Tobymu a zařval, aby slyšel vlastní slova: „Nevysvětluj si to špatně, nechci být šťoura, ale co se slaví? Z čeho se všichni tak radují?“

„Přece že naše královna žije!“ zaječel Toby. „A ty jsi hrdina noci! Zahnal jsi Banshee!“

„Hrdina…“ opakoval Rod a po tváři mu přelétl kyselý úsměv. Pak pozvedl džbánek a dlouze, dlouze se napil.

Náhle si odtrhl džbánek od úst, vyprskl a rozkašlal se.

„Co se stalo?“ zeptal se Toby starostlivě. Pak Roda několikrát udeřil do zad, až konečně popadl dech.

„Nech toho,“ řekl a chytil ho za ruku. „Už jsem v pořádku. Jenom mě právě něco napadlo, chápeš?“

„A co tě napadlo?“

„Že ta Banshee nebyla pravá.“

Toby vytřeštil oči. „Cos to řekl?“

Rod vzal hocha za rameno a přitáhl si jeho hlavu ke svým ústům. „Podívej,“ zaječel mu do ucha. „Banshee se objevuje vždycky před tím, než někdo zemře, že ano?“

„Jistěže,“ odpověděl Toby zmateně.

„Než někdo zemře,“ zopakoval Rod, „ne pokaždé, když je někdo v nebezpečí smrti. A královna pořád ještě žije!“

Toby se odtáhl a užasle zíral na Roda.

Rod se usmál. „Měla by se objevovat jen tam, kde je smrt nevyhnutelná.“ Obrátil se a podíval se k velké hradní věži. Čarodějnice a čarodějníci tančili na stěnách, na stropě a příležitostně i na podlaze nebo jen tak ve vzduchu, naprosto ignorujíce gravitaci. Svíjeli se a kroutili tak, že by z toho had dostal trojitý ústřel.

Rod se podíval na Tobyho a pozvedl obočí. „To nevypadá jako pohřeb.“

Toby se zamračil; pak se mu po tváři rozlil úsměv. „Řekl bych, že toho o životě na Gramarye moc nevíš. Nicméně máš pravdu, dnes oslavujeme Život, ne Smrt.“

Rod se divoce zašklebil, znovu se napil ze svého džbánku a otřel si rty hřbetem ruky. „Takže když jsme se domluvili, že je falešná, je tady druhá otázka: kdo ji tam dal?“

Tobymu klesla čelist. Vytřeštil oči.

„Sežeň mi Aldis,“ zařval Rod.

Toby zavřel pusu, polkl a přikývl. Zavřel oči a o okamžik později zasvištěla Aldis vzduchem a navedla své koště na dvoubodé přistání.

„Čeho si přeješ?“ zeptala se. Byla celá zardělá, obličej jí jen zářil radostí a vzrušením. Při pohledu na ni Rod začal okamžitě truchlit nad svým vlastním ztraceným mládím.