Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Ze stínu se náhle ozval škrábavý zvuk. Velký Tom uskočil a v ruce se mu zaleskla dýka. „Banshee!“

Rod měl tu svou v ruce už dávno a teď se pokoušel proniknout i tmu stínu pohledem. Zahlédl dva planoucí body u paty zdi věže.

Rod zaujal zápasnický postoj, přehazuje si dýku z jedné ruky do druhé. „Prohlaš se,“ zvolal, „nebo zemřeš.“

Ozvalo se zapištění a zašramocení a kolem se přehnala velká krysa, aby zmizela ve stínu protější zdi.

Velký Tom se skoro zhroutil úlevou. „Svatí nás ochránili! Byla to pouhá krysa!“

„Ano.“ Rod se pokoušel zakrýt chvění vlastních rukou, když zasouval dýku zpátky do pochvy. „Vypadá to, že v hradních zdech je krys plno.“

Velký Tom znovu zpozorněl.

„Když ta krysa běžela kolem mne, něco jsem zahlédl…“ řekl Rod pomalu a poklekl k vnější zdi, přejížděje lehce rukama po kamenech. „Tady!“

„Co je to, pane?“ Tomův česnekový dech polechtal Roda na zátylku.

Rod vzal Velkého Toma za ruku a položil mu ji na to, co objevil. Tom vyjekl a ruku rychle zase stáhl.

„Je to studené,“ řekl chvějícím se hlasem, „studené a hranaté, a — kouslo mě to!“

„Kouslo tě to?“ Rod se zamračil a přejel prsty po kovové skříňce. Ucítil slabou elektrickou ránu a ucukl rukou. Ať už ten vynález zapojoval kdokoliv, musel to být amatér. Nedokázal to ani pořádně uzemnit.

Když člověk věděl, kde má krabici hledat, byla docela dobře viditelná. Byla vyrobena z bílého kovu o rozměrech osm krát osm krát dva palce, zamaskována kamením a umístěna v polovině mezi dvěma 'zuby' cimbuří.

Ale když se nad tím Rod zamyslel, vadné uzemnění mohlo být i úmyslné. Docela dobře mohlo sloužit k tomu, aby odradilo případné zvědavce. Rod vytáhl dýku. Byl docela rád, že má jílec izolovaný kůží. Opatrně otevřel přední kryt krabice.

Uviděl stříbrné bludiště tištěných spojů a ploché, hranaté pilulky elektronických komponentů — celé vnitřní zařízení nebylo větší než jeho palec! Vlasy na zátylku se mu postavily. Ať už tohle zkonstruoval kdo chtěl, věděl o molekulárních obvodech ještě víc než inženýři u nich doma.

Ale k čemu tak velká krabice pro tak malé zařízení?

Zbytek prostoru byl vyplněn jakýmsi důmyslným přístrojem, o jehož funkci neměl Rod ani potuchy.

Podíval se na vršek krabice; v jeho středu bylo zasazeno kulaté okénko. Rod se zamračil. Nic takového v životě neviděl. Dalo se předpokládat, že okruhy byly součásti dálkového řízení a ten zbytek byl — co?

„Pane, co je to?“

„Nevím,“ zabručel Rod, „ale mám takový zvláštní pocit, že to má něco společného s Banshee.“

Dloubl do zařízení dýkou, snaže se najít pohyblivou část. Při tom měl pocit, že jedná poněkud lehkovážně: přístroj mohl být vybaven autodestrukčnim obvodem schopným vyhodit je oba i s kusem cimbuří do vzduchu.

Pokus přinesl výsledek — strojek cvakl a začal takřka neslyšitelně bzučet.

„Pryč, pane!“ Zařval Velký Tom. „Je to prokleté!“

Ale Rod zůstal, kde byl, obávaje se třeba jen pohnout rukou, aby nerozpojil tak šťastně sepnutý kontakt.

Nad okénkem v horní části zařízení se objevil dým, vystřelil deset stop do výše a pak zase padl dolů. Po několika desítkách sekund se takto zformoval malý, poměrně ostře ohraničený obláček.

Někde před Rodem cvaklo jiné zařízení a z vnější zdi vyrazil kužel světla a zabodl se přímo do obláčku. Pak se roztočil jako obrovský ventilátor.

Velký Tom zařval hrůzou: „Banshee! Spas svůj život, pane?“

Rod vzhlédl a uviděl Banshee, která se nad ním tyčila. Připadalo mu, že takřka může cítit pach tlejících hadrů, pokrývajících tělo svůdné ženy.

Králičí tlamička se otevřela, odhalujíce dlouhé ostré tesáky. Skrytý amplión se probudil k životu: zjevení začalo kvílet.

Rod pozvedl dýku o čtvrt palce a světlo potemnělo. Syčení mechanismu vyvíjejícího dým ustalo.

Nad cimbuřím šuměl vítr, odnášející s sebou poslední zbytky dýmu.

Rod chvíli nehybně klečel, hledě na zařízení před sebou, pak přiklopil kryt a zasunul krabici na její místo.

„Pane,“ zašeptal Velká Tom, „co to bylo?“

„Kouzlo,“ odpověděl Rod. „A Banshee, kterou vyvolávalo, byla jen klam.“

Stál, bubnuje prsty o kamennou zeď.

Udeřil pěstmi do cimbuří. „Nedá se nic dělat. Pojď sem, Tome, a chyť mne za kotníky.“

Položil se na břicho mezi dva velké žulové bloky s koleny nad zařízením na vyvíjení dýmu.

„Cože, pane?“

„Chyť mne za kotníky,“ odsekl Rod. „Chci si prohlédnout vnější stranu zdi. A ty mne drž, abych nespadl do příkopu.“

Tom neodpověděl.

„No tak, dej se do toho!“ Rod se ohlédl přes rameno. „Nechceme tu přece stát celou noc.“

Velký Tom se pomalu předklonil, velký neohrabaný stín v šeru. Jeho silné ruce se sevřely kolem Rodových kotníků.

Rod se pomalu sunul kupředu, až se dostal hlavou nad volný prostor. Tam, zrovna pod bradou, uviděl malou krychlovou krabičku s krátkým tubusem: miniaturní projektor, promítající obraz Banshee do oblaku dýmu, který mu dodával iluzi trojrozměrnosti — velice kompaktní projektor a důmyslná promítací plocha, vše bezpochyby ovládané dálkově.

Odkud?

Rod natáhl krk. Neviděl nic než šedý kámen.

„Drž mě pevně, Tome.“ Posunul se dopředu, doufaje, že se ve svém velkém příteli nezmýlil. Když ucítil, že okraj žulové zdi tlačí na sponu jeho opasku, zastavil se. Horní část jeho těla teď volně visela ve vzduchu, vysoko, vysoko nad hradním příkopem.

Podíval se dolů.

Hm, to by byla dlouhá cesta, pomyslel si. Co by se stalo, kdyby odhadl Velkého Toma špatně? Kdyby, v rozporu s očekáváním, obr Rodovy kotníky pustil?

Kdyby k tomu došlo, Fess by odeslal hlášení do ústředny SPORTu a oni by sem poslali jiného agenta. Nemusel si s tím dělat starosti.

Velice blízko za ním se ozvalo Tomovo přerývané oddechování.

Pospěš si s tím, hochu. Rod si prohlédl zeď pod sebou.

Tam, přímo pod projektorem, byla ke zdi připevněna malá stříbrná, velice hluboká mistička — hyperbolická anténa.

Proč hyperbolická? napadlo ho.

Aby rádiové impulzy, které spouštěly projekční zařízení, mohly být velice, velice slabé a nebylo je možno zachytit nikde jinde než na přímé linii mezi vysílačem a přijímačem. Takže chce-li nalézt vysílač, musí jen vést myšlenou čáru osou přijímací antény.

Když se podíval podél oné linie a uvážil nutnou paralaxu, zjistil, že se dívá přímo na hnijící bazaltové pilíře Clovisova domu.

Na okamžik jen civěl, neschopen kloudné myšlenky. Tak přece jen to nebyli rádcové.

Pak si vzpomněl na Durerův trávičský pokus při snídani a změnil svůj původní odhad: nebyli to rádcové pokaždé. A, když už na to myslel, umístit upravenou vyhřívací pánev bylo také snadnější pro sluhu než pro rádce.

Z uvažování byl vytržen náhle; ruce Velkého Toma na jeho kotnících se roztřásly. K čertu, tolik přece zase nevážím, pomyslel si; ale zároveň už se plazil zpátky. Když zjistil, že ho Tom přitahuje, nedokázal potlačit ulehčené oddechnutí.

Rod se dotkl nohama země a postavil se. Obličej Velkého Toma byl mokrý potem; jeho pokožka připomínala špinavý hadr na nádobí a jeho horní ret se ještě chvěl, když se hlasitě nadechl.

Rod se obrovi pátravě zadíval do očí, mlčky a dlouze. Pak zamumlal: „Díky.“