Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Naklonil se k ní. „Pokus se, jestli bys dokázala vyladit Durera, Loguirova hlavního rádce.“

Aldis přikývla a zavřela oči. Po několika okamžicích je znovu otevřela a vystrašeně se na Roda podívala. „Jsou strašně rozlícení, že královna neumřela. Ale ještě víc jsou rozlícení z toho, že nevědí, kdo povolal dnes v noci Banshee na střechu hradu.“

Rod přikývl a stiskl rty do úzké linky. Naposledy si přihnul ze džbánku a pak vstal a zamířil ke schodišti.

Toby se natáhl a chytil ho za rukáv. „Kam jdeš?“

„Na cimbuří,“ křikl Rod přes rameno. „Kde jinde bych měl pátrat po Banshee?“

Venku na hradbách noční vítr mrazivě pronikal pod šaty. Měsíc mu svítil přes rameno a vytvářel strašidelný stín, plazící se před ním. Cimbuří se před ním táhlo jako dlouhá řada obřích špičáků.

„Fessi,“ zavolal Rod tiše.

„Tady, Rode,“ zamumlal hlas za jeho uchem.

„Dá se říct, že Banshee dává přednost jedné části cimbuří před jinými?“

„Ano, Rode. V průběhu doby, po kterou jsme na Gramarye, se Banshee vždycky objevovala u východní věže.“

„Vždycky?“

„Soudě podle toho nedostatečného vzorku, ano.“

Rod zabočil doleva, k východu. „No dobře. Tak si tedy zajisti dostatečný vzorek a já se tady zatím trochu porozhlédnu.“

„Ano, Rode,“ řekl robot, kterému se nějak podařilo, aby jeho hlas zněl s mučednickou trpělivostí.

Rod nakoukl přes cimbuří k věži, která měla základy u paty kopce, jež sloužil rovněž jako základ hradu. Od ní se klikatila bílá cesta k padacímu mostu s předsunutou hlídkou v podobě nízké hospody.

A tam dole, v hnijícím srdci města, stál jako velký bazaltový náhrobek Clovisův dům.

Náhle Rod uslyšel zvuk kroků ozývajících se za jeho zády. Rychle zaujal zápasnický postoj a vytáhl dýku.

Na širokém schodišti se objevil Velký Tom, který nesl něco přehozeného přes ruku. Zastavil se, rozhlédl se ospalýma očima a pak zhluboka nabral vzduch do plic.

Náhle uviděl Roda a rozběhl se k němu, ve tváři výraz ulehčení. „Ach, pane, jsi v pořádku a celý!“

Rod se uvolnil, narovnal se a zasunul dýku zpátky do pochvy. „Samozřejmě, že jsem celý. A co ty tu děláš, Velký Tome?“

Obr se zastavil a po tváři mu přelétl úsměv. Sklopil oči ke kamenné dlažbě a rozpačitě zašoupal nohama. „Hra, pane, slyšel jsem… já… no…“ Pak vzhlédl a slova se z něj vyvalila jako příval: „Nesmíš znovu pokoušet Banshee, ale pokud přece jen půjdeš, pak nesmíš jít sám!“

Rod si dlouze prohlížel obrův obličej, přemýšleje, odkud se ta jeho hluboká oddanost vzala. Pak se jemně usmál. „Kolena se ti proměnila v rosol, když ses o té obludě jen doslechl, ale přesto jsi sem za mnou přišel.“

Poklepal Tomovi na rameno a zašklebil se. „No dobře, Velký Tome, dáme se do toho spolu; a přiznám se, že jsem opravdu rád, že tě vidím, i když bych ti to asi neměl říkat.“

Tom se zašklebil a znovu sklopil oči. V měsíčním světle se to nedalo tvrdit s určitostí, ale Rodovi se zdálo, že v obličeji malinko zčervenal.

Otočil se a vykročil k věži. Tom se držel vedle něj. „Ochladilo se, pane,“ řekl a přehodil mu přes ramena plášť, který po celou dobu nesl složený přes ruku.

Bylo to hřejivé a přátelské gesto, pomyslel si Rod, když Tomovi děkoval. Dojalo ho, že o něj má ten nemotorný opičák takovou starost — ale také si uvědomil, že mu plášť překáží při vytahování meče a byl si zatraceně jist, že Tom to ví také.

„Nebojíš se, pane?“

Rod se zamračil a zamyslel se nad jeho otázkou. „Ne, vlastně ani ne. Koneckonců, ještě jsem neslyšel, že by Banshee někomu ublížila. Je to vlastně jen, hm, předpověď, chápeš? Posel Smrti a tak.“

„Pořád ale je to div, že se jí vůbec nebojíš. Copak ani nepůjdeš ve stínu zdi, pane?“

Rod se zamračil a přejel pohledem stín táhnoucí se kolem cimbuří. „Ne, když to jde, držím se raději středu ulice. Vždycky raději kráčím vzpřímeně v denním světle, než se plížím stíny postranních uliček.“

Velký Tom byl chvíli zticha a sledoval s obavami stíny kolem.

„Stejně se občas naskytne nutnost,“ řekl, „že muž musí projít stínem — ať už ve dne, nebo v noci.“

Rod si s úžasem uvědomil, že Velký Tom právě použil alegorii. Negramotný vesničan, to jistě!

Přikývl, tváře se tak vážně, až to skoro bylo komické. „Ano, Velký Tome, jsou chvíle, kdy si musí vybrat: buďto jednu stranu cesty, nebo druhou. Ale co mě se týče, dávám přednost tomu zůstat nestranným tak dlouho, jak to jen jde. A mám raději světlo.“ Zašklebil se. „Je to dobrá ochrana proti duchům.“

„Duchové!“ Tom si opovržlivě odfrkl. Pak se na Roda rychle dobrosrdečně zašklebil. „I tak, pane,“ pokračoval původním, vážným tónem, „není příliš rozumné jít středem cesty, protože takového muže mohou napadnout z obou stran. A co víc, nemůže ani říct, zda si vybral pravou nebo levou stranu.“

„Ne,“ přisvědčil Rod, „ale může říct, že si vybral střed. A co se napadení týče, pokud je ulice dobře postavená, je střed nejvýše, dlažba se svažuje doprava i doleva a okraje jsou měkké a nejisté. Muž, který kráčí středem, vidí, odkud na něj útočí, a má pevnou oporu pod nohama. Okraje cest jsou zrádné. Jistě, je to místo, které je nejvíc na očích. Proto je jen málo těch, kteří se odváží tudy jít.“

Chvíli kráčeli tiše, pak Rod řekl: „Slyšel jsi někdy o dialektickém materialismu, Velký Tome?“

„Co…?“ obr sebou překvapeně trhl. Pak horlivě zavrtěl hlavou a zakoktal: „Ne, ne, pane, ne nikdy!“

Jistě, Velký Tome, pomyslel si Rod. Nahlas řekl: „Je to terránská filozofie, Velký Tome. Její počátky se ztrácejí v Temném věku, ale někteří lidé ji stále zastávají.“

„Co je to terránská?“ zeptal se obr.

„Sen,“ odpověděl Rod, „a mýtus.“

„Jsi snad jeden z těch, kteří jím žijí, pane?“

Rod překvapeně vzhlédl: „Co? Terránským snem?“

„Ne, tím dialek — jak jsi tu magickou věc nazýval?“

„Dialektický materialismus?“ Rod se zašklebil. „Ne, ale některé z jeho tezí mi připadají užitečné, například myšlenka syntézy. Víš co je to syntéza, Tome?“

„Nikoliv, pane.“ Tom zavrtěl hlavou, oči rozšířené úžasem.

Jeho údiv byl pravděpodobně nelíčený. Poslední věc, kterou mohl Velký Tom očekávat, byla, že Rod začne citovat totalitní filozofii.

„To je střední cesta,“ řekl Rod. „Pravá strana cesty je teze a levá antiteze. Zkombinuj je a dostaneš syntézu.“

„Aha,“ přikývl Velký Tom.

Na nevzdělaného vesničana chápe velice rychle, pomyslel si Rod. Pak pokračoval: „Jak teze, tak i antiteze jsou částečně mylné, a tak oddělíš to špatné, zkombinuješ to dobré — to je, co zbude — nazveš to výsledkem syntézy a máš pravdu. Chápeš?“

V Tomových očích se objevil ostražitý výraz. Začal tušit, kam Rod míří.

„Takže syntéza je střed cesty. A mít pravdu je samozřejmě nepohodlné.“ Vzhlédl; východní věž se teď tyčila přímo nad nimi. Stáli v jejím stínu. „Dost filozofování. Pusťme se do práce.“

„Modli se k nebi, aby se na nás Banshee nevrhla!“ zaúpěl Velký Tom.

„Neboj se, ukazuje se jen jednou denně, vždycky večer, aby předpověděla smrt, ke které dojde v následujících čtyřiadvaceti hodinách,“ řekl Rod. „Její čas nastane zase zítra večer.“