Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

„Přišel jsem tak rychle, jak jsem dokázal,“ zalapal po dechu Rod. „Je v nebezpečí?“

Brom si odfrkl. „Jistě že je v nebezpečí, ale nikdo neví, v jakém. Dnes v noci budeš stát na stráži u jejího lože, čaroději.“

Rod ztuhl. „Nejsem čaroděj,“ řekl. „Jsem jen prostý voják štěstěny, který ví něco málo o vědě.“

Brom netrpělivě pohodil hlavou. „Teď není vhodná doba na skromnost. Nazývej se, jak chceš, kuchař, řezbář nebo kameník, pořád máš čarodějnickou moc. Ale marníme čas.“

Zabušil na dveře, ty se otevřely a vyšel z nich zbrojnoš. Zasalutoval a postavil se stranou.

Brom se ponuře usmál a vešel dovnitř.

„Pořád mi ještě plně nedůvěřuješ, co?“ zeptal se Rod.

„Skoro,“ odpověděl Brom.

„Zrovna to jsem říkal.“

Zbrojnoš vešel za nimi a zavřel dveře. Komnata byla prostorná, se čtyřmi zamřížovanými okny na jedné stěně. Podlaha byla pokryta tlustými koberci, stěny hedvábím, sametem a tapisériemi. V malém krbu praskal oheň.

Kateřina seděla ve velké posteli s nebesy, po pás přikryta kožešinami a přikrývkami. Rozpuštěné vlasy jí splývaly po ramenou přes sametový, hermelínem obšitý župan. Byla obklopena hloučkem dvorních dam, několika služebnými a dvěma pážaty.

Rod poklekl po jejím boku. „Vaše veličenstvo nechť omluví mé zpoždění!“

Změřila si ho mrazivým pohledem. „Nepamatuji se, že bych tě volala.“ Pak se od něj odvrátila.

Rod se zamračil, nespouštěje z ní oči.

Seděla na osmi nebo deseti nadýchaných saténových polštářích, pohodlně opřená. Přivřela oči a na tváři se jí objevil lehký úsměv. Dokázala si svůj denní odpočinek opravdu plně vychutnat.

Možná byla ve smrtelném nebezpečí, ale určitě o tom nevěděla. Brom před ní opět všechno držel v tajnosti.

Pokynula rukou jedné ze svých dam; žena jí podala kouřící pohár vína. Kateřina si ho graciézním gestem přiložila ke rtům.

„Nee!“ Rod vyskočil a zadržel pohár dřív, než se ho mohla dotknout ústy, zatímco levou rukou sahal po svém 'rohu jednorožce'.

Kateřina sebou vyděšeně škubla; pak se její oči zúžily a obličej zbrunátněl: „Rabe, co to má znamenat?“

Ale Rod už se věnoval své 'jednorožčí pochvě. Za uchem mu zazněl Fessův hlas: „Substance v analyzační jednotce je pro lidský organismus jedovatá.“

Jenže Rod ještě víno do rohu nenalil. Nebylo v něm nic.

Kromě vzduchu.

Rod stiskl knoflík a roh se zbarvil purpurově.

Kateřina zděšeně hleděla na tmavnoucí načervenalý nádech povrchu pochvy. „Co to má znamenat?“ vyrazila ze sebe.

„Jedovatý plyn,“ odsekl Rod. Podal pohár služebné a rozhlédl se po místnosti. Někde tam muselo být něco, co uvolňuje jedovatý plyn.

Krb.

Rod přistoupil ke krbu a přidržel ústí pochvy nad praskajícími plameny, ale její povrch zesvětlel do levandulova.

„Tady ne,“ zabručel Rod a narovnal se. Pomalu přecházel po pokoji, drže roh před sebou jako svíci. Stále byl levandulový.

Zamračil se a poškrábal se na temeni hlavy. Kam by se dal nejlépe umístit zdroj jedovatého plynu?

Co možná nejblíž ke královně, samozřejmě.

Obrátil se a pomalu vykročil k loži. Jak se blížil ke Kateřině, barva pochvy tmavla do nachova.

Kateřina na ni hleděla užasle a zděšeně.

Rod si pomalu klekl. Roh tak ztmavl, že byl skoro černý. Odhrnul prostěradlo a nakoukl pod postel. Před ním, na kamenné podlaze, stála kouřící ohřívací pánev.

Rod uchopil její dlouhé držadlo a vytáhl ji ven. Přiblížil roh k jednomu z otvorů v jejím víku — pokud ho paměť neklamala, ohřívací pánev žádné otvory mít neměla…

Roh se zbarvil do uhlové černi.

Podíval se na Kateřinu. Ta si tiskla pěst jedné ruky k ústům, kousajíc se do ní, aby neječela.

Rod se obrátil a podal pánev zbrojnošovi. „Vezmi to,“ řekl mu, „a hoď to do hradního příkopu.“

Zbrojnoš odložil kopí, vzal ohřívací pánev a spěšně odešel, drže ji na délku natažené paže od sebe.

Rod se pomalu obrátil ke Kateřině. „Znovu se nám podařilo Banshee obelstít, má královno.“

Kateřinina ruka se chvěla, když ji pomalu oddalovala od úst. Potom se její rty sevřely, víčka zavřela a ruce stiskly v pěsti tak silně, až jí klouby prstů zbělely.

Pak oči zase pomalu otevřela. Zaleskly se a na rtech se jí objevil lehký úsměv. „Mistře Gallowglassi, zůstaň se mnou. Vy ostatní, odejděte!“

Rod polkl a zmocnil se ho pocit, že se jeho klouby mění v máslo. V tu chvíli byla tou nejkrásnější ženou, kterou kdy v životě viděl.

Zbrojnoši, dvorní dámy a pážata už byli na nohou, tvoříce tlačenici u dveří. Brom vykřikoval rozkazy a komnata se rychle vylidňovala. Do třiceti sekund v ní nebyl nikdo vyjma Roda, královny a Broma O'Berina.

„Brome,“ zasyčela královna, nespouštějíc oči z Rodova obličeje. Přes její úsměv se zaleskly zuby. „Brome O'Berine, ty odejdi také.“

Brom uraženě zaváhal, pak mu ramena poklesla a hluboce se uklonil. „Už jdu, má královno.“

Dveře se za ním tiše zavřely.

Kateřina se pomalu položila do polštářů. Rozkošnicky a elegantně se protáhla. Natáhla jednu ruku a dotkla se Rodovy. Prsty měla velice hebké.

„Už je to dnes po druhé, co jsi mi zachránil život, mistře Gallowglassi.“ Její hlas byl sametovým zapředením.

„To je — moje výsada, vaše veličenstvo.“ Rod se v duchu proklel, že na ni civí jako puberťák na výtisk Fanny Hillové.

Kateřina se půvabně zamračila, vysunula bradu a ukazováčkem se dotkla rtů. Pak se usmála a obrátila se na bok. Sametový župan se jí na prsou rozevřel. Zjevně měla ve zvyku spát nahá.

Nezapomínej, chlapče, řekl si v duchu Rod, jsi jen obchodní cestující. Ráno se probudíš a vydáš se na další cestu. Jsi tady, abys pomohl demokracii, ne aby ses dvořil královně. Není spravedlivé, abys využíval příležitosti, pokud tady nemíníš zůstat a využít příležitosti… Co to plácám za nesmysly?

Kateřina si pohrávala s diamantovým přívěskem na krku. Zuby trýznila svůj spodní ret. Dívala se na něj tak, jak se kočka dívá na kanárka. „Námezdní vojáci,“ zapředla, „mají jistou pověst…“

Rty měla vlhké a velice plné.

Rod cítil, jak se jeho vlastní rty pohybují a slyšel slova, které se mu od nich neohrabaně odlepovaly: „Až — až má královna vyléčí nepravosti, k nimž v zemi dochází, doufám… že i pověst námezdních vojáků se zlepší. Chci pro vaše veličenstvo… jen to nejlepší.“

Na moment se zdálo, že se zastavila i krev v Kateřininých žilách, tak nehybně najednou ležela. Pak pohled jejích oči ztvrdl a ticho v místnosti bylo náhle velice, velice napjaté.

Posadila se a upravila si župan. „To je nanejvýš chvályhodné, mistře Gallowglassi. Jsem vskutku šťastná, že mám kolem sebe tak oddané služebníky.“

Za stávajících okolností jí bylo třeba připočíst ke cti, pomyslel si Rod, že jí v hlase zazněl jen slabý přídech posměchu.

Jejich oči se opět setkaly. „Přijmi královniny díky za záchranu jejího života.“

Rod poklekl na jedno koleno.

„Jistěže jsem šťastná,“ pokračovala Kateřina, „že mám tak oddaného sluhu. Zachránils mi život a jsem přesvědčena, že jen málo vojáků by se při tom zachovalo tak čestně, jako ty.“

Rod nehnul ani brvou.

Usmála se a v očích jí tentokrát zasvítila škodolibost a uspokojení.