Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Na vypasených břichách jim visely stříbrné nebo zlaté řetězy. Měšťané, usoudil Rod — místní úředníci, kupci, cechovní mistři — prostě buržoazie.

Za nimi se černaly róby kléru a ještě dál vybledlé a zalátané šaty chudiny, z nichž velká část, jak Rod předpokládal, pocházela z hradní kuchyně a sloužila více méně ke zvýšení třídní pestrosti účastníků Všeobecného soudu.

Ale uprostřed nich stáli čtyři vojáci v zeleném a zlatém — v královniných barvách — a mezi nimi se krčili dva vesničané, jeden mladý a jeden starý a oba vyděšení až k smrti. Starší měl dlouhý šedivějící vous; mladší byl hladce oholen. Oba na sobě měli rozedrané haleny neurčité barvy a nohy omotané stejným materiálem po způsobu kalhot. Vedle nich stál kněz, který byl skoro stejně tak bledý, jako oni.

Všechny oči se upíraly na královnu. Kateřina si toho byla velice dobře vědoma — jako by trošku vyrostla — nehýbala se, dokud se vřava kolem docela neuklidnila. Pak důstojně usedla a Brom se posadil u jejích nohou. Čtyři ratiště udeřila o podlahu, jak Rod a jeho tři kolegové zaujali předpisový postoj, kopí nahnutá o dvacet stupňů.

Bromův hlas zaburácel sálem. „Kdo dnes předstoupí před královnu?“

Předstoupil herold se svitkem pergamenu a přečetl seznam asi dvaceti petic. Na prvním místě bylo dvanáct nejvyšších lordů, na posledním Durerovi vesničané.

Kateřininy prsty se zaťaly do opěrek trůnu. Promluvila vysokým, jasným hlasem: „Náš Pán řekl, že ubozí budou povýšeni a poslední budou prvními, a tak si nejprve vyslechnu svědectví těch dvou vesničanů.“

Na okamžik zavládlo ohromené ticho; pak lord Loguire vyskočil z křesla a zařval: „Svědectví! To je to svědectví tak důležité, že musíš stavět sprosté kmány před svou nejvyšší šlechtu?“

„Lorde,“ odsekla Kateřina, „zapomínáš, kde je tvé místo.“

„Ne, to ty zapomínáš! Ty zapomínáš na úctu a tradice, i na všechny zákony, které tě učil tvůj otec!“

Ostatní lordi začali vzrušeně vstávat: „Náš starý král,“ vykřikl někdo, „by nás nikdy takto neponížil!“

„Otevřte už konečně oči, pánové!“ Kateřinin hlas byl mrazivý a arogantní. „Můj otec už je po smrti a nyní vládnu já.“

„Vláda!“ Lord Loguire opovržlivě ohrnul spodní ret. „Tohle není vláda, ale tyranie!“

V síni okamžitě zavládlo ohromené ticho. Pak se zvedl sílící šepot: „Velezrada! Velezradavelezradavelezrada Velezrada!“

Brom O'Berin povstal. „Mylord Loguire,“ zaburácel, „teď okamžitě poklekne a poprosí její veličenstvo královnu o odpuštění, nebo bude navěky prohlášen za zrádce trůnu!“

Loguirova tvář zkameněla; vypjal se, narovnal a vysunul bradu, ale než mohl odpovědět, promluvila Kateřina upjatým, mrazivým hlasem: „Nikdo nebude žádat o odpuštění a nikomu se odpouštět nebude. Ty, lorde Loguire, jelikož jsi urazil naši královskou osobu, jsi tímto vypovězen od našeho soudu i z naší přítomnosti a nikdy se k nám už nepřibližuj.“

Oči starého vévody se setkaly s královninými. „Tak je to tedy, dítě,“ zamumlal a Rod si s překvapením všiml, že se v koutcích jeho očí objevily slzy. „Odvděčíš se otci stejně, jako ses odvděčila jeho synovi, dítě?“

Kateřinina tvář smrtelně zbělela. Vstala.

„Kliď se z tohoto místa, lorde Loguire!“ Bromův hlas překypoval hněvem. „Kliď se z tohoto místa, nebo tě budu muset vyhnat!“

Vévodův pohled pomalu sklouzl na Broma. „Vyhnat mne? Jistě, jsi přece ten skvělý královnin hlídací pes!“ Znovu pozvedl oči ke Kateřině. „Paní, paní! I já byl tvým oddaným chrtem.“

Kateřina se znovu posadila, s pyšnou graciézností. „Teď mám mastiffa. Nechť se mí nepřátelé mají na pozoru!“

Starý muž pomalu pokýval hlavou, aniž přitom spustil své smutné oči z jejího obličeje. „Tak ty mne tedy nazýváš nepřítelem…“

Kateřina jen vysunula bradu.

Loguirův pohled ztvrdl; smutek z jeho tváře vystřídala chladná pýcha.

Otočil se na podpadku a vykročil sálem. Dav před ním se rozdělil, aby mu vytvořil průchod. Zbrojnoši u vchodu se postavili do pozoru a pak otevřeli dveře.

Vévoda se na prahu otočil a zadíval se přes dav na královnu. Jeho těžký starý hlas naposledy naplnil síň.

A zněl jemně, takřka laskavě. „Ještě tohle slyš, Kateřino, kterou jsem kdysi nazýval svou neteří — dokud budu živ, mých vojsk se bát nemusíš.“

Okamžik stál nehnutě, dívaje se královně do očí.

Pak se otočil, až se jeho plášť rozevlál, a byl pryč.

Celé shromáždění bylo po dobu tří nadechnutí tiché, pak, jako jeden muž, se zbývajících jedenáct nejvyšších lordů zvedlo a vydalo se vzniklou uličkou k prostředním dveřím, aby následovalo Loguira do vyhnanství.

„Tak jak se rozhodla v případě těch dvou vesničanů?“ zeptal se Fess.

Rod se projížděl na svém robotickém koni po svahu od hradu za účelem 'tréninku' — nebo to alespoň řekl podomkovi ve stáji. Ve skutečnosti potřeboval od Fesse zjistit, Co To Má Všechno Znamenat.

„Potvrdila rozhodnutí kněze z jejich farnosti,“ odpověděl Rod. „Odpovídající trest pro toho hocha je svatba. Tatíkovi se to moc nelíbilo, ale Kateřina měla eso v rukávě — hoch bude povinen podporovat svého nevlastního otce ve stáří. Stařík se zašklebil, a když mladík odcházel, vypadal, jako by si nebyl tak docela jist, jestli opravdu získal hlavní výhru.“

„Skvělé rozhodnutí,“ zamumlal Fess. „Možná by si mladá dáma měla raději zvolit kariéru soudkyně.“

„Cokoliv ji udrží dál od politiky… Na téhle planetě jsou báječné západy slunce.“

Jeli proti klesajícímu slunečnímu kotouči, který barvil oblohu do ruda a do zlatova od horizontu skoro až k zenitu.

„Ano,“ přisvědčil robot, „ta výjimečnost spočívá v hustotě místní atmosféry, která je skoro pětkrát vyšší než na Zemi. Ovšem na této zeměpisné šířce vzhledem k naklonění osy planety, které je — “

„Ano, ano, všechno jsem to zapsal do palubního deníku, hned, jak jsme přistáli. Teď bych si s tím dal raději pokoj… všiml jsem si, že paprsky slunce jsou při západu skoro krvavě rudé…“

„To je příhodné,“ zabručel Fess.

„Hmm, ano. Přivádí nás to zpátky k tématu, že? Co takhle promluvit si o další chystající se vraždě?“

„Nikoliv vraždě, Rode — pokusu o vraždu.“

„No dobře, tak tedy pokusu. Promiň mi mou nepřesnost a dej se do toho.“

Rod se na okamžik odmlčel, aby si připravil údaje pro komplexní zprávu.

„Politická situace na ostrově Gramarye je ovlivněna třemi základními frakcemi, jednou royalistickou a dvěma antiroyalistickými. Royalistická frakce se skládá z královny, jejího hlavního rádce — Broma O'Berina — kléru, královského vojska, královské osobní gardy a skupiny esperů označovaných jako čarodějnice'.“

„A co soudci?“

„Jak jsem chtěl právě říct, do royalistické frakce mohou být zahrnuti i státní úředníci, z výjimkou těch, které zkorumpovanost nutí stavět se proti královniným reformám.“

„Hmm, ano. Na to jsem zapomněl. Je ještě někdo na Plantagenetině straně?“

„Ano, podskupina druhu homo sapiens vyznačující se extrémní zakrnělostí velikosti a označovaná místními obyvateli jako 'elfi'.“

„Ano, ti proti ní určitě nebudou,“ zamumlal Rod.

„Antiroyalistické frakce se vyznačuji svou nejednotností v opozici proti trůnu. První z těch frakcí je aristokracie, vedená dvanácti vévody a hrabaty, které zase vede vévoda Loguire. To, že jsou ve svém odporu vůči královně jednomyslní, nic neznamená. Taková jednomyslnost je mezi aristokracií na tomto stupni feudální společnosti naprosto bezprecedentní, a tudíž musí být považována za anomálii.“