Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Toby pokrčil rameny. „To ví jen Durer sám.“

Rod se zaklonil, zamračil se a znovu zvedl svůj džbánek. Zamyšleně si prohlížel mladé tváře kolem a při tom se škrábal na temeni lebky. „Mám pocit, že by tyhle informace mohly královnu zajímat. Proč jste jí to neřekli?“

Obličeje se protáhly. Toby se kousl do rtu a zadíval se na podlahu.

Rod se zamračil. „Proč jste jí to neřekli, Toby?“

„Snažili jsme se, příteli Gallowglassi!“ Chlapec vzhlédl a podíval se Rodovi do očí. „Snažili jsme se, ale ona nám nedopřála sluchu!“

Rodův obličej zkameněl. „A pročpak ne?“

Toby bezmocně rozhodil ruce. „Páže, které jsme za ní poslali, se k nám vrátilo ze vzkazem, že bychom jí měli být vděčni za ochranu, již nám poskytuje, a neprokazovat svou nevděčnost a neomalenost vměšováním se do jejích vladařských záležitostí.“

Rod krátce kývl hlavou a zašklebil se. „Jo, v tomhle Kateřinu poznávám.“

„Možná,“ zamumlal jeden z hochů zadumaně, „že je to tak nejlepší — má dost starostí i bez našeho věštění blížící se zkázy.“

Rod se nevesele usmál. „Jo. V kleštích mezi šlechtici a žebráky má určitě problémů víc než dost a o další asi nestojí.“

Toby vážně přikývl. „Ano, má hodně starostí i s rádci, Clovisovým domem a Banshee na střeše. Má všechny důvody k tomu, aby byla vystrašená.“

„Ano,“ přisvědčil Rod drsným hlasem. „Ano, důvodů má dost; a myslím, že vystrašená je pořádně.“

Velký Tom musel mít velice lehké spaní; když se Rod kradl po špičkách k palandě, vymrštil se ze svého slamníku.

„Jsi v pořádku, pane?“ zeptal se rozespalým šeptem ne nepodobným hlasovému projevu volské žáby v čase páření.

Rod se zastavil a zamračil se na svého sluhu. „Ano, úplně v pořádku. Proč bych neměl být?“

Velký Tom se krotce usmál. „Moc jsi toho dnes v noci nenaspal,“ řekl. „Bál jsem se, že máš horečku.“

„Ne.“ Rod se úlevně usmál a zavrtěl hlavou. Protlačil se kolem Velkého Toma: „Nemám horečku.“

„Co tedy?“

Rod dopadl na záda na palandu a složil si ruce pod hlavu. „Slyšel jsi někdy o hře zvané kriket, Tome? Středem hry je koš, víš, a jeden z týmů se ho snaží srazit dolů tím, že do něj hodí míč. Druhý tým se snaží koš chránit odrážením míče pálkou.“

„Zvláštní,“ zamumlal Tom, oči rozšířené údivem. „To je nejpodivnější hra, o jaké jsem kdy slyšel, pane.“

„Ano,“ přisvědčil Rod, „ale to ještě není to nejhorší. Víš, týmy si mění strany, takže ten, který na koš útočil, ho pro změnu zase brání.“ Podíval se přes své nohy na Tomovu zmatenou tvář.

„Hm,“ zabručel obr a rozpačitě zavrtěl hlavou. „A co z toho všeho vyplývá, pane?“

Rod se protáhl, až mu klouby zapraskaly. „Vyplývá z toho, že bez ohledu na to, kdo vyhraje, pro koš je to vždycky špatné!“

„Aha!“ přisvědčil Velký Tom dychtivě. „To je dozajista pravda, pane!“

„No a já mám pocit, že se tady hraje kolosální kriketová hra — až na to, že se jí účastní tři týmy: rádcové, žebráci…“

„Clovisův dům,“ zamumlal Tom.

Rodovo obočí se překvapeně zvedlo. „Ano, Clovisův dům. A samozřejmě královna.“

„A kdo potom,“ zeptal se Velký Tom, „je ten koš?“

„Já.“ Rod se otočil na bok, zformoval si pěstí polštář a s posledním povzdechem se uvelebil: „Ale teď bych se konečné rád vyspal. Dobrou noc.“

„Mistře Gallowglassi,“ zapípal hlas pážete.

Rod křečovitě zavřel oči a vyslal k nebi střelnou modlitbičku, aby mu Bůh dal sílu. „Ano, páže?“

„Mám ti oznámit, že se máš dostavit do služby u královniny snídaně, mistře Gallowglassi.“

Rod přinutil svá oční víčka, aby se otevřela, a podíval se z okna; obloha už růžověla úsvitem.

Znovu zavřel oči a napočítal do deseti; málem při tom zase usnul. Pak ze sebe vydal povzdech, který by zoufalstvím naplnil bezednou jámu, přehodil nohy přes okraj palandy a posadil se. „Co se dá dělat, pro koš není odpočinku. Nevíš, kde mám tu svou zatracenou uniformu, Tome?“

Rod musel přiznat, že Kateřina Plantagenetová má smysl pro dramatičnost, a co víc, ví, jak ho použít u dvora. Stráže byly na svých místech v jídelně ještě před rozbřeskem. Lordi a jejich dámy, kteří se těšili tomu privilegiu — nebo spíš měli tu smůlu — že snídali s královnou, přišli hned po kohoutím zakokrhání. Kateřina sama přišla, až když byli všichni usazeni a nějaký čas čekali, mlsně šilhajíce po přichystaných pokrmech.

Ani v tuto ranní hodinu se nevzdala svého slavnostního vstupu. Dveře síně se rozevřely doširoka a odhalily Kateřinu stojící ve světle pochodní. Šest trubačů zatroubilo fanfáru, lordi a dámy vstali a Rod sebou trhl (vstávání bylo na tomto stupni kultury více méně jen záležitostí vkusu).

Pak Kateřina vplula do síně, s hlavou vysoko vztyčenou a tělem strnule vypjatým: Obešla stůl až k velkému pozlacenému křeslu v čele stolu. Vévoda Loguire přiskočil a odtáhl jí křeslo. Kateřina se posadila s grácií a lehkostí peříčka. Loguire se posadil po její pravici a zbytek společnosti zaujal svá místa kolem stolu. Kateřina zvedla dvouhrotou vidličku a ze všech čtyř rohů síně vypochodovali sluhové s velkými tácy slaniny a klobás, naložených herinků, bílých rohlíčků a mís čaje a polévky.

Každý z táců byl předložen nejprve Bromu O'Berinovi, který seděl po královnině levici. Brom si z každého vzal vzorek a trochu ochutnal, odkládaje zbytek na talíř před sebou. Pak byly tácy položeny na stůl. Když se Brom přesvědčil, že je všechno v pořádku, podal talíř Kateřině.

Celá společnost se pustila do jídla a Rodův žaludek začal svému majiteli připomínat, že od včerejšího večera nepozřel nic vydatnějšího než kořeněné víno.

Kateřina začala elegantně ozobávat jídlo s ptačím apetitem. Říkalo se, že tady jedla jen předkrm před skutečnou snídaní, kterou si dávala v soukromí svých komnat. Její štíhlost však Roda nutila k pochybám, že by na těch řečech bylo něco pravdy.

Sluhové pochodovali dovnitř a ven s karafami vína a velkými masovými koláči.

Rod měl své stanoviště u východních dveří a měl odtamtud dobrý výhled na Kateřinu, která seděla u severního konce stolu, mylorda Loguira, sedícího po její pravici, Durera po Loguirově pravici a vyčuhující Bromovu hlavu po levici královnině.

Durer se naklonil a zašeptal něco svému pánovi. Loguire mávl rozmrzele rukou a pak krátce kývl. Roztrhl kotletu na dva kusy, strčil si ji do úst, snědl a zapil pohárem vína. Když ho zase odložil na stůl, obrátil se ke Kateřině a řekl: „Vaše výsosti, jsem znepokojen.“

Kateřina si ho změřila mrazivým pohledem. „My všichni jsme znepokojeni, lorde Loguire. Ale musíme se každý se svými starostmi vypořádat, jak jen to jde.“

Loguire stiskl rty tak těsně, až se jeho ústa skoro ztratila mezi knírem a plnovousem. „Mé znepokojení,“ pokračoval, „se týká vaší vlastní osoby a dobra království.“

Kateřina se sklonila nad talířem a velice pečlivě si ukrojila kousek vepřového. „Musím doufat, že to, co je dobré pro mou osobu, bude dobré i pro království.“

Loguire zrudl, ale nenechal se odradit. „Jsem rád, že vaše výsost chápe, že hrozba její osobě je hrozbou i pro království.“

Kateřinino čelo se nakrčilo; zamračila se na Loguira a řekla: „Samozřejmě, že to vím.“