Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Kolonie esperů nevyčíslitelné hodnoty. A kdyby jich bylo možno využít jako telepatů, kteří žijí mimo tuto planetu…

„A obyčejní lidé vás pro to nenávidí?“

Tobyho mladá tvář posmutněla. „Ano, a urození rovněž. Říkají, že máme spolky s ďáblem. Než na vladařský stolec zasedla naše dobrá královna Kateřina, hrozila nám neustále zkouška vodou nebo nanejvýš nepříjemné smažení v ohni.“ Mladík se odvrátil a zvolal: „Hola, Bridgett!“

Mladičká, nanejvýš třináctiletá dívenka zmizela od svého partnera a zhmotnila se po Tobyho boku.

„Přítel Gallowglass by rád věděl, jak moc nás mají lidi v lásce,“ řekl jí Toby.

Všechna radost z dívčí tváře rázem zmizela, oči se jí zvětšily a rozšířily; zkousla si spodní ret.

Pak si rozepnula blůzu od krku až po šněrovačku a obrátila se. Její záda byla poseta nesčíslnými šrámy a jizvami — stopami po devítiocasé kočce.

Otočila se zpět k Rodovi, v očích stále žal, zatímco jí Toby zapínal blůzu. „Tohle,“ zašeptala, „mi udělali pro pouhé podezření. Byla jsem tehdy děcko stěží deset let staré.“

Rodův žaludek se pokusil obrátit naruby a vyšplhat se jícnem nahoru. Se vší důrazností mu to zakázal, a tak se žaludek pomalu usadil na své místo v zažívacím traktu. U kořene jazyku ho zaštípala žluč.

Bridgett se otočila a zmizela, o nanosekundu později byla zpátky u svého partnera, zase veselá a rozesmátá.

Rod se za ní zadumaně zamračil.

„Tak teď už víte,“ řekl Toby, „proč jsme nanejvýš vděční naší dobré královně.“

„Skoncovala s ohnivými a/nebo vodními zkouškami?“

„Zrušila ten zákon, avšak upalování čarodějnic pokračovalo dál, skrytě. Byla jen jediná cesta, jak nás spasit — poskytnout azyl těm z nás, kteří sem přijdou a požádají o něj.“

Rod zamyšleně přikývl. „Takže není tak docela nemoudrá.“

Znovu se podíval po Bridgett, která tancovala na stropě.

„O čem přemítáš, příteli Gallowglassi?“

„Necítí vůči nim nenávist,“ zabručel Rod. „Má tolik důvodů, co jich jen na světě je, aby obyčejné lidi nenáviděla, ale ona to nedělá.“

Toby zavrtěl hlavou a usmál se. „Ani ona, ani nikdo z nás. Všichni, kdož se uchýlili pod ochranu královnina covenu, přísahali, že budou žít podle křesťanských zákonů.“

Rod se pomalu otočil. „Ach tak,“ řekl po chvíli. „Coven bílých čarodějnic.“

Toby přikývl.

„Jsou všichni čarodějníci a čarodějnice na Gramarye bílí?“

„Žel Bohu, musím přiznat, že nikoliv. Jsou tu i takoví, kteří zahořkli utrpením horším, než bylo naše — ztrátou ucha, oka, milované osoby nebo toho všeho — skryli se v horách Divočiny a tam se mstí na celém lidstvu.“

Rodova ústa se zkřivila do tenké, trpké linie.

„Je jich dohromady stěží víc než tucet,“ pokračoval Toby. „Jen tři z nich jsou mladí; ostatní jsou vadnoucí ježibaby a seschlí dědci.“

„Jako čarodějnice z pohádek,“ zabručel Rod.

„Pravdu povědíc, také jimi jsou; a to, co činí, dočista stačí k očernění pověsti nás všech.“

„Takže na Gramayre jsou dva druhy čarodějnic: ty staré a zlé, které žijí v horách, a mladé a bílé na královnině hradě.“

Toby zavrtěl hlavou a usmál se. Oči se mu opět vesele zaleskly. „Nikoliv, kromě nás je ještě několik tuctů bílých čarodějnic, které se nemohou těšit z bezpečí královnina azylu. Je jim třicet až čtyřicet let, jsou dobré, ale v tom věku už jim nemožno příliš důvěřovat.“

Pochopení Roda zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Jeho ústa se vytvarovala do užaslého 'O', pak rychle přikývl a řekl: „Tak proto jste všichni tak mladí. Jen čarodějnicím a čarodějníkům, kteří jsou ještě mladí a bezelstní, se může dostat královnina pozvání! Takže ona sází na teenagery!“

Toby se zašklebil od ucha k uchu a vzrušené přikývl.

„Pokud tomu dobře rozumím, znamená to,“ pokračoval Rod, „že dospělé čarodějnice jsou dobré, ale také velice opatrné!“

Toby přikývl. Jeho obličej trochu posmutněl. „Jsou mezi nimi jedna nebo dvě, které by si sem troufly přijít. Byla tady i nejmoudřejší čarodějnice ze všech, Gwendylon z Jihu. Ale je už moc stará. Myslím, že už jí musí být bezmála třicet jar!“

Roda to prohlášení zastihlo při pití. Zakuckal se, polkl, vyprskl, odkašlal si, kýchl a utřel si oči.

„Stalo se něco, příteli Gallowglassi?“ zeptal se Toby s účastí obvykle vyhrazenou osmdesátiletým staříkům.

„Ale nic,“ zalapal po dechu Rod. „Jen menší kolize mezi jícnem a hltanem. S námi starými už to tak chodí, víš. Proč tu ta moudrá čarodějnice nezůstala?“

Toby se usmál, záře porozuměním a laskavostí. „Ále, říkala, že si mezi námi mnohem víc uvědomuje, kolik jí je, a vrátila se do hor na Jihu. Kdyby ses v těch končinách někdy dostal do potíží, jen zavolej její jméno, a spolehni se, že se ti v mžiku dostane víc pomoci, než bys potřeboval.“

„Zapamatuji si to,“ slíbil Rod a pak, když si představil sám sebe, jak volá na pomoc ženu, zase hned zapomněl. Už už se skoro zase zakuckal, ale pak potlačil smích; vzpomněl si, jak byl ve svých patnácti citlivý.

Napil se vína, aby smích spláchl, a pak ukázal džbánkem na Tobyho. „Už jenom jedna otázka: proč vás královna vlastně chrání?“

Tom vytřeštil oči. „Vy to nevíte?“

„To tedy nevím.“ Rod se sladce usmál.

„No přece proto, že jest sama čarodějnicí, můj dobrý příteli Gallowglassi!“

Rodův úsměv vymizel. „Hm.“ Poškrábal se na špičce nosu. „Slyšel jsem, že se to povídá. Tak je to tedy pravda?“

„Svatá pravda. Čarodějnicí sice neškolenou, leč čarodějnicí přeci.“

Rod pozvedl obočí. „Neškolenou?“

„Ano. Naše nadání je třeba podporovat a pěstovat, procvičovat a školit, aby se rozvinulo v plné šíři. Kateřina se narodila jako čarodějnice, ale neškolila se. Dokáže zachytit myšlenky, ale ne kdykoliv a nejasně.“

„Hm. Co jiného ještě dokáže?“

„Nic, pokud víme. Dokáže jen číst myšlenky.“

„Takže je něčím jako čarodějnicí v minimálním provedení.“ Rod se poškrábal za uchem. „Docela užitečné nadání — pro královnu. Ví tedy všechno, co se šustne na jejím hradě.“

Toby zavrtěl hlavou. „Dokážeš snad poslouchat pět rozhovorů najednou, příteli Gallowglassi? A poslouchat je po celý den? A pořád být schopen říct, o čem mluví?“

Rod se zamračil a zamnul si bradu.

„Dokážeš zopakovat alespoň jediný rozhovor?“ Toby se shovívavě usmál a zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že to nedokážeš — a královna taky ne.“

„Nemohla by je zapsat…“

„Ano, leč nezapomínej, je neškolená, a vyjádřit myšlenky slovy, to vyžaduje těžký výcvik nebo zcela výjimečné nadání.“

„Počkej,“ Rod zvedl ruku. „Chceš říct, že neslyšíte myšlenky jako slova?“

„Ne, nikoliv. Obsah jediné myšlenky by vystačil na celou knihu slov, příteli Gallowglassi. A je snad třeba při myšlení měnit myšlenky na slova?“

Rod kývl. „Aha. Většina myšlenek je zpracovávána mechanicky.“

„Zvláštní…“ zamumlal hlas. Když Rod vzhlédl, zjistil, že se nachází uprostřed slušné velké skupinky mladých čarodějnic a čarodějníků, kteří se zjevně shromáždili, aby se připojili k zajímavému rozhovoru.

Podíval se na toho, který promluvil, rozložitého čarodějníka, a trochu ironicky se usmál: „Co je divně?“ Pomyslel si, že by ho zajímalo, jak se chlapec jmenuje.