Joanne Rowlingová - Harry Potter a Kámen mudrců

To už přišli do kuchyně i Dudley a strýc Vernon a oba krčili nosy, jak tam páchl Harryho nový stejnokroj. Strýc Vernon si jako obvykle roztáhl noviny a Dudley uhodil do stolu svou smeltingskou hůlkou, kterou teď pořád nosil s sebou.

Slyšeli klapnutí poštovní schránky a dopisy, které spadly na rohožku.

„Dojdi pro poštu, Dudley,“ řekl strýc Vernon zpoza novin.

„Ať pro ni dojde Harry.“

„Dojdi pro poštu, Harry.“

„Ať pro ni dojde Dudley.“

„Popožeň ho tou svou smeltingskou hůlkou, Dudley.“

Harry smeltingské hůlce uhnul a šel pro poštu. Na rohožce ležely tři zásilky: pohlednice od Marge, sestry strýce Vernona, která byla na dovolené na ostrově Wight, hnědá obálka, která vyhlížela jako nějaký účet, a — dopis pro něho !

Harry ho zdvihl a chvilku na něj třeštil oči; srdce mu skákalo jako na obrovské pružině. Za celý život mu ještě nikdy nikdo nenapsal, však kdo by mu také mohl psát? Neměl žádné přátele, žádné jiné příbuzné — dokonce ani nechodil do obecní knihovny, takže nemohl dostávat nerudné upomínky, aby vrátil knížky. Nicméně dopis tu ležel, s adresou napsanou tak jasně, že to žádný omyl být nemohl:

Pan Harry Potter

(přístěnek pod schody)

Zobí ulice 4 Kvikálkov

Surrey

Obálka z nažloutlého pergamenu byla tlustá a těžká a adresa byla napsaná smaragdově zeleným inkoustem. Na obálce nebyla žádná známka.

Harry dopis roztřesenou rukou obrátil a spatřil rudou voskovou pečeť, na které byl erb: velké písmeno B , kolem kterého byli lev, orel, jezevec a had.

„Tak pohni sebou, Harry!“ křikl strýc Vernon z kuchyně. „Co tam děláš, díváš se, jestli v nějakém dopisu není bomba?“ a sám se svému vlastnímu žertu zachechtal.

Harry se vrátil do kuchyně, oči ještě pořád upřené na svůj dopis. Podal strýci Vernonovi účet a pohlednici, posadil se a začal pomalu otvírat žlutou obálku.

Strýc Vernon roztrhl obálku s účtem, pobouřeně si odfrkl a obrátil pohlednici.

„Marge je nemocná,“ oznámil tetě Petunii. „Snědla nějakou špatnou surmovku…“

„Tati!“ ozval se Dudley najednou. „Tati, Harry něco dostal!“

Harry se právě chystal, že si ten svůj dopis, napsaný na stejném silném pergamenu jako obálka, rozloží, když mu ho strýc Vernon vytrhl z ruky.

„Ten je můj !“ bránil se a zkusil znovu se ho zmocnit. „A kdo by ti asi mohl psát?“ ušklíbl se strýc Vernon, jednou rukou dopis roztrhl a podíval se do něj. Barva jeho tváře se změnila z červené na zelenou rychleji než semafor na křižovatce, u toho však nezůstalo: po několika vteřinách byla šedobílá jako stará ovesná kaše.

„P-P-Petunie!“ nemohl popadnout dech. Dudley se pokusil dopis mu sebrat a přečíst si ho, strýc Vernon ho však držel tak vysoko, že na něj Dudley nedosáhl. Teta Petunie si ho zvědavě vzala a přečetla si první řádek. Chviličku to vypadalo, že nejspíš omdlí. Držela se oběma rukama za hrdlo a chroptěla, jako když se dusí.

„Vernone! Můj ty bože — Vernone!“

Zírali jeden na druhého, jako kdyby zapomněli, že Harry a Dudley jsou ještě pořád v kuchyni. Dudley nebyl zvyklý, aby si ho nevšímali. Důrazně poklepal otci na hlavu svou smeltingskou hůlkou.

„Chci si ten dopis přečíst,“ řekl hlasitě.

„ Já si ho chci přečíst,“ řekl Harry navztekaně, „poněvadž je můj .“

„Vypadněte, oba dva!“ zakrákal strýc Vernon a strčil dopis zpátky do obálky.

Harry se ani nepohnul.

„CHCI SVŮJ DOPIS!“ rozkřikl se.

„Ukaž ho mně!“ dožadoval se Dudley.

„VEN!“ zařval strýc Vernon, chytil Dudleyho i Harryho za límec, vyhodil je do předsíně a zabouchl za nimi dveře. Harry a Dudley se v tu chvíli zuřivě, ale ve vší tichostí poprali o to, kdo bude poslouchat klíčovou dírkou: vyhrál Dudley, takže Harry, kterému visely brýle na jednom uchu, si lehl na břicho a poslouchal štěrbinou mezi dveřmi a podlahou.

„Vernone,“ říkala právě teta Petunie třaslavým hlasem, „podívej se na tu adresu — jak vůbec mohou vědět, kde spává? Myslíš, že pozorují náš dům?“

„Pozorují — špehují — možná že nás sledují,“ zamumlal strýc Vernon rozčileně.

„Ale co budeme dělat, Vernone? Myslíš, že bychom jim měli odpovědět? Napsat jim, že si nepřejeme —“

Harry viděl naleštěné černé polobotky strýce Vernona, jak přecházel po kuchyni sem tam.

„Ne,“ prohlásil nakonec. „Nebudeme si toho vůbec všímat. Když nedostanou žádnou odpověď… Ano, to je nejlepší… nebudeme dělat vůbec nic…“

„Jenže —“

„Já o nikoho takového v domě nestojím, Petunie! Copak jsme si nepřísahali, když jsme ho vzali k sobě, že z něj ty nebezpečné nesmysly dostaneme?“

Když se toho večera strýc Vernon vrátil z práce, udělal něco, co ještě nikdy předtím: přišel za Harrym do přístěnku.

„Kde je můj dopis?“ uhodil Harry na strýce, hned jak se ztěžka protlačil dveřmi. „Kdo mi to píše?“

„Nikdo. Byl to prostě omyl,“ řekl strýc Vernon stroze. „Už jsem to psaní spálil.“

„To žádný omyl nebyl ,“ ohradil se Harry pobouřeně, „v té adrese byl napsaný i můj přístěnek!“

„TICHO!“ zaječel strýc Vernon a ze stropu spadlo několik pavouků. Potom se párkrát zhluboka nadechl a vynutil ze sebe úsměv, který působil spíš ztrápeně.

„Totiž — víš, Harry — pokud jde o tenhle přístěnek, tvoje teta a já jsme si říkali… opravdu už na něj začínáš být trochu velký… Tak jsme si mysleli, že by nejspíš bylo dobře, kdyby ses přestěhoval do Dudleyho druhé ložnice.“

„A proč?“ zeptal se Harry.

„Nech si ty hloupé otázky!“ osopil se na něj strýc. „Zkrátka si odnes svoje věci nahoru, a hned.“

U Dursleyových měli čtyři ložnice: jedna patřila strýci Vernonovi a tetě Petunii, jedna byla pro návštěvy (což obvykle bývala Marge, sestra strýce Vernona), v jedné spal Dudley a v té poslední měl všechny hračky a věci, které se do jeho první ložnice už nevešly. Harrymu stačila jediná cesta nahoru, aby přestěhoval všechen svůj majetek z přístěnku do pokoje; potom se posadil na postel a rozhlédl se kolem. Skoro všechno v místnosti bylo rozbité. Měsíc stará kamera ležela na věži malého, ještě pojízdného tanku, kterým Dudley onehdy přejel sousedova psa; v koutě stál Dudleyho první televizor, který prokopl, když nevysílali jeho oblíbený pořad; byla tu veliká ptačí klec, v níž kdysi býval papoušek, kterého Dudley ve škole vyměnil za opravdovou vzduchovku, a ta ležela na polici s hlavní úplně ohnutou, jak si na ni sedl. Ostatní poličky byly plné knih; ty jediné v místnosti vypadaly, jako by se jich nikdo nikdy nedotkl.

Zezdola bylo slyšet Dudleyho, jak huláká na matku: „Já nechci , aby tam byl. Já ten pokoj potřebuju … Postarej se, aby odtamtud vypadnul!“

Harry vzdychl a natáhl se na postel. Ještě včera by dal všechno na světě za to, aby mohl být tady nahoře. Dnes by raději seděl u sebe v přístěnku, ale s tím dopisem v rukou, než být tady a nemít ho.

Dalšího dne u snídaně všichni seděli zamlkle. Dudley byl otřesený a zdrcený. Celý večer prokřičel, několikrát udeřil otce svou smeltingskou hůlkou, naschvál se pozvracel, kopl matku a prohodil svou želvu střechou skleníku, přesto však mu jeho pokoj nevrátili. Harry myslel na včerejší ráno touhle dobou a trpce litoval, že ten dopis neotevřel už v předsíni. Strýc Vernon a teta Petunie se jen zasmušile dívali jeden na druhého.