John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

„Ale musíš se na nich udržet,“ poznamenal a měl radost, když viděl, že Horác se taky usmál a že si na tu scénu při dožínkách vzpomněli oba. S potěšením si uvědomil, že mezi ním a Horácem vzniká dobré přátelství, v kterém jsou si oba rovni. Už ale nechtěl být středem pozornosti, a tak se zeptal Horáce, jak jde život v bojové škole. Úsměv na tváři velkého kluka se ještě rozšířil.

„Teď už o moc líp, díky Haltovi,“ prohlásil, a protože Will ho šikovně zasypával dalšími otázkami, líčil jim život v bojové škole, dělal si legraci z vlastních chyb a nedostatků a smál se, když podrobně líčil kázeňské tresty, které si vysloužil. Willovi neušlo, že Horác, kdysi tak náchylný k vychloubání, je najednou mnohem skromnější. Podezíral ho, že jako bojovnický učeň si vede podstatně líp, než přiznává.

Byl to pro Willa příjemný večer, o to příjemnější, že už měl za sebou to vypětí a hrůzu z lovu na kalkary. Když obsluha sklidila ze stolu talíře, Jenny se na oba chlapce významně usmála.

„Tak! A kdo si teď se mnou zatancuje?“ zeptala se zvesela. Will zareagoval až příliš pomalu, Horác ji stihl požádat dřív, odvedl ji na parket a přidali se k tanečníkům. Will se rozpačitě podíval na Alyss. Nikdy si nebyl tak docela jistý tím, co si tahle vysoká dívka myslí. Napadlo ho, že by možná bylo vhodné a zdvořilé požádat i ji o tanec. Nervózně si odkašlal.

„Ehm… nechtěla by sis taky zatancovat, Alyss?“ zeptal se neohrabaně. Dívka ho obdařila drobným náznakem úsměvu.

„Radši ne, Wille. Já jsem dost bídná tanečnice. Klátím se jak bidlo.“

Ve skutečnosti uměla tančit skvěle, jenže jako diplomatka až do morku kosti vytušila, že Will se jí zeptal jen ze zdvořilosti. Will několikrát pokýval hlavou a nastalo ticho — ale přátelské.

Po několika minutách se k němu otočila, podepřela si bradu rukou a upřeně si ho prohlížela.

„Zítra je tvůj velký den,“ řekla a Will zrudl. Na zítřek byl předvolán před barona a celý dvůr.

„Já nevím, co to má všechno znamenat,“ zamumlal. Alyss se na něj usmála.

„Možná ti chce baron veřejně poděkovat,“ nadhodila. „Řekla bych, že to baroni dělávají, když jim někdo zachrání život.“

Chtěl něco namítnout, ale položila mu na ruku svou jemnou chladivou dlaň, a tak zmlkl. Zíral do těch klidných, usměvavých šedých očí. Nikdy nepřemýšlel o tom, jestli je Alyss hezká. Teď si ale nějak uvědomil, že její elegance, šarm a ty šedé oči orámované hezkými blond vlasy vytvářejí přirozený půvab, který výrazně předstihuje pouhou krásu. Zaskočilo ho, když se k němu naklonila blíž a promluvila šeptem.

„Jsme na tebe všichni tak pyšní, Wille. A myslím, že já ze všech nejvíc.“

A políbila ho. Její rty na jeho rtech, to bylo něco tak neuvěřitelně, nepopsatelně příjemného.

Cítil je ještě o mnoho hodin později, když konečně usínal.

Přikovaný trémou stál Will přímo mezi masivními dveřmi do baronovy audienční síně.

Byl to obrovský prostor sám o sobě, hlavní hradní sál, kde baron s členy své rady řešil všechny úřední záležitosti. Strop byl někde v nedohlednu. Světlo sem proudilo okny umístěnými vysoko v mohutných zdech. Na druhém konci síně, jakoby nesmírně daleko, seděl v křesle na vyvýšeném pódiu baron, oděný ve svém nejslavnostnějším rouchu.

Willa od něj dělil největší zástup lidí, jaký kdy spatřil. Halt postrčil učně jemně vpřed a plácl ho po zádech.

„Tak jdi na to,“ zabručel.

Ve velké síni byly stovky lidí a všechny oči se obrátily směrem k Willovi. Byli tu všichni baronovi mistři, rovněž ve slavnostním šatu. Všichni baronovi rytíři a všechny dvorní dámy — každý a každá z nich ve svém nejlepším a nejparádnějším oblečení. Směrem dál do sálu stáli zbrojnoši z baronovy armády, další učni a mistři z vesnice. Zahlédl, jak se tam třepotá něco barevného — Jenny, bez zábran jako vždy, na něj mávala šátkem. Alyss, stojící vedle ní, se zachovala trochu diskrétněji. Dotkla se konečky prstů svých rtů a poslala mu vzdušný polibek.

Rozpačitě stál a přešlapoval z nohy na nohu. Přál si, aby mu byl Halt dovolil jít v hraničářské pláštěnce, tak by mohl nenápadně vplynout do pozadí a vytratit se.

Halt ho znovu postrčil.

„Pohni se už!“ sykl.

Will se k němu otočil. „Vy se mnou nejdete?“ zeptal se. Halt zavrtěl hlavou.

„Mě nepozvali. Teď už běž!“

Ještě jednou Willa postrčil a pak usedl na židli, aby šetřil zraněnou nohu. Willovi nakonec došlo, že nemá kam uhnout, a tak se pustil tou dlouhou, předlouhou uličkou. Jak šel, poslouchal mumlání davu, slyšel, jak se jeho jméno šeptem nese od úst k ústům.

A pak se spustil potlesk.

Začala s tím dáma jednoho rytíře a brzy se roztleskal celý sál. Potlesk byl ohlušující a bouřlivý a trval, dokud Will nedošel až pod stupínky vedoucí k baronovu křeslu.

Jak ho poučil Halt, poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu.

Baron se zvedl a rukou dal znamení, aby se všichni utišili. Z potlesku zbyla jen ozvěna.

„Povstaň, Wille,“ řekl měkce a natáhl ruku, aby chlapci pomohl na nohy.

Will omámeně poslechl. Baron mu položil ruku na rameno a obrátil ho tváří k tomu ohromnému davu před nimi. Když začal hovořit, jeho hluboký hlas se lehce nesl až do nejvzdálenějšího kouta sálu.

„Toto je Will. Učeň hraničáře Halta z našeho léna. Všichni se na něj podívejte a všichni si ho zapamatujte. Prokázal svoji věrnost, statečnost a neohroženost ve službě lénu a Araluenskému království.“

V davu přihlížejících to pochvalně zašumělo. Pak se znovu spustil potlesk, tentokrát doprovázený provoláváním slávy. Will si povšiml, že volání slávy začalo v té části davu, kde stáli učni bojové školy. Dokázal rozeznat Horácův rozzářený obličej, to on všechny vedl.

Baron zvedl ruku, aby se utišili. Při tom pohybu sebou trhl, jak ho zabolela polámaná žebra i pečlivě sešité a ovázané tržné rány na zádech. Volání slávy a potlesk pomalu utichaly.

„Wille,“ začal, „vděčím ti za svůj život. Na něco takového žádné díky nestačí. V mé moci je však vyplnit ti přání, které jsi kdysi měl…“

Will na něj trochu překvapeně pohlédl.

„Přání, pane?“ podivil se a byl z baronových slov víc než jen mírně zmatený.

Baron přikývl. „Dopustil jsem se chyby, Wille. Zeptal ses mě, zda by ses mohl učit bojovníkem. Tvým přáním bylo stát se jedním z mých rytířů, a já jsem tě odmítl.

Teď chci tu chybu napravit. Bude to pro mě čest, mít mezi svými rytíři někoho tak udatného a duchapřítomného. Teď stačí pouze tvé slovo a máš můj souhlas, abys byl přeřazen do bojové školy jako jeden z učňů sira Rodneyho.“

Willovi se rozbušilo srdce v hrudi. Myslel na to, jak celý svůj život toužil stát se rytířem. Vzpomínal na hluboké a hořké zklamání v Den vybírání, kdy sir Rodney a baron zamítli jeho žádost.

Sir Rodney vykročil vpřed a baron mu pokynul, aby promluvil.

„Můj pane,“ spustil bojový mistr, „jak víte, byl jsem to já, kdo odmítl tohoto mladého muže přijmout za svého učně. Chci, aby se teď všichni tady dozvěděli, že jsem se mýlil, když jsem to udělal. Já, moji rytíři a moji učni, my všichni se shodujeme, že nikdo si nezaslouží být členem bojové školy víc než právě Will!“