John Flanagan - Rozvaliny Gorlanu

Kalkara vyřvával své vítězství k nočnímu nebi. Černá krev mu stékala po tlamě. Ještě nikdy v životě nezažil takovou bolest, jakou mu způsobili tihle tři zakrslíci. A teď zemřou za to, že si troufli postavit se proti němu. Avšak primitivní inteligence, která ho řídila, potřebovala svou chvíli triumfu, a tak nad třemi bezmocnými muži znovu a znovu řval.

Will to vše vyděšeně sledoval. Kdesi na samém okraji mysli mu zablikal nápad. Sjel očima stranou a uviděl dohasínající pochodeň, kterou předtím odhodil baron Arald. Oheň. Jediná zbraň, která by dokázala kalkaru zničit. Jenže je čtyřicet kroků od něj…

Bleskově vytáhl z toulce šíp, sklouzl ze sedla a uháněl k blikající pochodni. Po jejím držadle líně stékala notná dávka lepkavé rozehřáté smůly. Rychle namáčel hrot šípu do té měkké lepivé hmoty, až se z ní udělal pořádný chuchvalec. Ten potom přidržel ke zbytkům ohně, dokud se nerozhořel.

Čtyřicet kroků od Willa ten obrovský netvor uspokojoval svoji potřebu triumfovat, jeho ryk, násobený ozvěnou, se valil nocí. Tyčil se nad dvěma těly — Haltem v bezvědomí a baronem Araldem ochromeným bolestí. Sir Rodney pořád nehybně stál na místě s rukama bezmocně spuštěnýma podél těla a čekal na smrt. Teď kalkara zvedl mohutnou drápatou přední tlapu, aby ho srazil. Rytíř necítil nic než ochromující hrůzu z toho pohledu.

Will táhl šíp k sobě, do plného napnutí, až přitom cukl bolestí, když mu plameny popálily ruku, která luk svírala. Zacílil trochu výš, aby vyrovnal váhu smůly, a vypustil šíp.

Šíp stoupal v jiskřícím oblouku, při letu vzduchem plamen zeslábl na pouhé doutnání. Kalkara vnímal, že se blíží světelný záblesk, a otočil se, aby se podíval, co to je. Tím zpečetil svůj osud, neboť šíp dopadl přesně na jeho mohutnou hruď.

Tvrdou srstí připomínající šupiny šíp sotva pronikl. Ale když se zastavil, malý plamínek se znovu rozhořel, maz v srsti kolem něj se vzňal a oheň se začal neuvěřitelnou rychlostí šířit.

Teď kalkarův řev naplnila hrůza, protože ucítil dotek ohně — jediné věci na světě, které se bál.

Netvor plácal do plamenů na prsou tlapami, jenže tím se oheň jenom rozšířil na přední končetiny. Najednou plameny rudě vzplály a v několika vteřinách zachvátily celé kalkarovo tělo. Netvor hořel od hlavy k patě a slepě se motal dokola v marné snaze uniknout. V jednom kuse řičel, a jak plameny každou vteřinou sílily, pronikavý ryk stoupal stále výš a výš po stupnici agónie, kterou kalkarova mysl nejspíš ani nechápala.

A pak řvaní ustalo a nestvůra byla mrtvá.

Vhostinci ve vesnici Wensley zněly hudba, smích a veselý hovor. Will seděl u stolu s Horácem, Alyss a Jenny. Hostinský jim úslužně předložil chutnou večeři — pečenou husu s čerstvou zeleninou, po níž následoval výborný borůvkový koláč z lístkového těsta, jehož kvalitu ocenila dokonce i Jenny.

Napadlo to Horáce, oslavit Willův návrat na hrad Redmont hostinou. Obě děvčata okamžitě souhlasila, vítala změnu v každodenním životě. Jenže ve srovnání s událostmi, které Will zažil, vypadala ta změna teď spíš nudně.

Vyprávění o bitvě s kalkary se pochopitelně vesnicí rozšířilo jako požár — když to přirovnání Willa napadlo, zdálo se mu dost výstižné. Jakmile toho večera vešel se svými kamarády do hostince, nastalo v místnosti napjaté ticho a všechny zraky se obrátily k němu. Byl rád, že mu hluboká kapuce jeho pláštěnky zakrývala obličej, protože v tu chvíli zrudl jako rak. Kamarádi jeho rozpaky vycítili. Jako vždy nejrychleji zareagovala Jenny a přerušila ticho, které v hostinci zavládlo.

„No tak, páni muzikanti!“ volala na muzikanty u krbu. „Chceme tady slyšet hudbu! A taky nějaké povídání, jestli je to možné!“ Druhý návrh s významným pohledem pronesla k hostům u stolů.

Muzikanti to přijali jako rozkaz a rychle spustili oblíbenou lidovou písničku. Jenny bylo těžké něco odmítnout. Zbývající vesničané si postupně uvědomili, že jejich pozornost není Willovi příjemná. Rozpomněli se na dobré vychování a začali se znovu mezi sebou bavit a jen příležitostně po něm pokukovali a žasli, jak se takový mladíček mohl podílet na tak významných událostech.

Čtyři někdejší chráněnci se posadili ke stolu v zadní části místnosti, kde si mohli nerušené povídat.

„George se omlouvá,“ sdělila všem Alyss, když se usadili. „Je zavalený prací — celá písařská škola je ve dne v noci v jednom kole.“

Will chápavě přikyvoval. Hrozící válka s Morgarathem a potřeba mobilizovat vojska a obnovovat stará spojenectví určitě znamenala hromadu papírování.

Během deseti dnů od boje s kalkary se toho tolik stalo.

Rodney s Willem se utábořili u rozvalin, ošetřili Haltova a baronova zranění a pak nechali oba muže spát posilujícím spánkem. Hned za rozbřesku přiklusal do tábora Abelard a starostlivě hledal svého pána. Sotva se Willovi podařilo uchlácholit koně, dorazil utahaný Gilan na venkovském valachovi s prohnutým hřbetem. Vysoký hraničář byl rád, že dostal zpátky Blaze. Když se pak přesvědčil, že jeho bývalý mistr je mimo nebezpečí života, rozjel se téměř okamžitě do svého léna. Will mu slíbil, že valacha vrátí původnímu majiteli.

Později toho dne se Will, Halt, Rodney a Arald vrátili na hrad Redmont. Tam byli všichni zapojeni do nepřetržité přípravy hradní posádky na válku. Bylo třeba zařídit tisíce věcí, doručovat zprávy a odesílat poselství. Halt se dosud zotavoval ze zranění, takže velká část té práce byla na Willovi.

Poznal, že v takových časech má hraničář málo příležitostí k odpočinku, a tak byl dnešní večer velmi vítaným rozptýlením. Hostinský se veledůležitě staral o jejich stůl, postavil před ně čtyři skleněné korbele a džbán nealkoholického zázvorového piva.

„Dnes večer se u tohohle stolu neplatí,“ prohlásil. „Je pro nás ctí, že vás můžeme u nás pohostit, hraničáři.“

Odporoučel se a přivolal jednoho z číšníků, aby se postaral o hraničářův stůl. „A dej si záležet!“ nařizoval mu. Alyss ohromeně zvedla jedno obočí.

„Je prima být ve společnosti slavné osoby,“ prohlásila. „Starý Skinner drží obvykle každý groš tak pevně, až se z toho královské hlavě dělá mdlo.“

Will jen mávl rukou. „Lidi všecko přehánějí,“ odbyl to. Horác ale položil lokty na stůl a naklonil se dopředu.

„No tak nám pověz o tom boji,“ vybízel Willa, celý žhavý slyšet podrobnosti. Jenny na Willa vyvalila oči.

„Obdivuju tě, že ses zachoval tak statečně!“ řekla. „Já bych byla strachy bez sebe.“

„Vlastně jsem úplně ztuhnul,“ přiznával Will s omluvným úsměvem. „To baron a sir Rodney byli stateční. Oni zaútočili a podali si ty potvory zblízka. Já byl celou dobu čtyřicet nebo padesát kroků od nich.“

Vylíčil, jak celá bitva probíhala, ale při popisu kalkarů nezabíhal moc do podrobností. Říkal si, že žádný z nich nepřežil, a tak bylo nejlepší zapomenout na ně co nejdřív. O některých věcech není třeba moc vykládat. Ti tři mu naslouchali, Jenny s vykulenýma očima a celá rozrušená, Horác prahl po podrobnostech a Alyss byla klidná a důstojná jako vždy, i když úplně pohlcená jeho příběhem. Když líčil svou osamělou jízdu pro pomoc, Horác obdivně kroutil hlavou.

„Hraničářské koně, to musí být ale zvláštní plemeno,“ vyjádřil se uznale. Will se na něj usmál a nedokázal si odpustit drobnou jízlivost.