John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

Rozvaliny byly blízko, a tak se rozhodl, že se postaví k odporu raději tam než někde v lese. Abelarda zavedl do bezpečí a vydal se pěšky k rozvalinám. Věděl, že kalkarové zaútočí, jakmile padne tma, a tak se připravil, jak nejlépe uměl, a natahal dřevo, aby mohl založit velký oheň. V troskách kuchyně dokonce objevil půl džbánu oleje. Byl žluklý a odporně zapáchal, ale hořet ještě mohl. Nalil ho na hranici dříví a stáhl se zpět, do místa, kde měl záda krytá zdí. Vyrobil si zásobu pochodní, a jak se stmívalo, udržoval je zapálené. Čekal na nelítostné zabijáky, až si pro něj přijdou.

Vytušil jejich přítomnost dřív, než je uviděl. Pak rozeznal dvě kolébavé postavy. Na pozadí temných stromů vypadaly jako dvě ještě temnější skvrny. Zpozorovali ho okamžitě. Postarala se o to plápolající pochodeň zaražená do zdi za ním. Nevšimli si ale hranice dřeva nasáklého olejem — a na to on spoléhal. Jakmile zaryčeli svůj lovecký pokřik, mrštil hořící pochodeň na hranici. V mžiku vyskočily plameny a žlutě ozářily temnotu.

Netvoři na chvíli zaváhali. Oheň pro ně znamenal jedinou zhoubu. Jenže viděli, že hraničář není v blízkosti plamenů, a tak se hnali dál — přímo do smrště šípů, kterou je Halt přivítal.

Kdyby museli překonat ještě dalších sto kroků, byl by je zastavil oba. V toulci mu zbývalo víc než tucet šípů. Čas a vzdálenost ale hrály proti němu a on stěží zachránil holý život. Teď se choulil mezi dvěma kusy zdiva ve skrýši, která tvarem připomínala stříšku, schovaný v malém dolíku v zemi a zahalený pláštěnkou, která ho maskovala už spoustu let. Jedinou nadějí teď bylo, že dorazí Will s Araldem a Rodneym. Kdyby té zrůdě dokázal unikat, než přijde pomoc, mohl by mít naději, že přežije.

Snažil se nemyslet na jinou možnost — totiž že by Gilan dorazil před nimi, sám a vyzbrojený jen lukem a mečem. Poté, co Halt poznal kalkary zblízka, věděl, že jediný člověk má proti nim pramalou naději. Jestli Gilan dorazí dřív než rytíři, tak tu on i Halt zahynou.

Nestvůra teď prohledávala staré nádvoří jako honicí pes, když slídí po zvěři. Postupovala metodicky, odzadu dopředu prozkoumávala každé místečko, každou škvírku, každý možný úkryt. Haltovi bylo jasné, že tentokrát ho najde. Dotkl se rukou jilce malého vrhacího nože, jediné zbraně, která mu zbyla. Byla by to chabá, skoro bezvýznamná obrana, jenže to bylo všechno, co mu zůstalo.

Pak to uslyšel: nezaměnitelné těžké dusání kopyt bojových koní. Zvedl hlavu a malou škvírkou mezi kameny, které ho kryly, uviděl kalkaru. I on to slyšel. Stál obrácený ke zborceným zdem, odkud zvuk přicházel, a větřil.

Koně zastavili a k Haltovi dolehl ohlušující řev smrtelně zraněného kalkary, který se postavil novým nepřátelům. Údery kopyt zesílily, nabraly na rychlosti a síle. Pak za strašlivého ryčení vyšlehl k nebi obrovský rudý záblesk. Halt si domyslel, že první kalkara byl nejspíš natlačen do ohně. Začal pomaličku couvat a vyprošťovat se z úkrytu. Třeba by dokázal zbylého kalkaru obejít, uhnout stranou a přelézt zeď dřív, než si ho všimne. Vypadalo to nadějně. Obluda teď upírala pozornost k tomu, co se dělo za zdí. Hned jak to Halta napadlo, věděl, že stejně nemá na vybranou, i když kalkara po něm v tu chvíli očividně přestal pátrat a místo toho se začal plížit k pobořené zdi, která tvořila jakési schody na hradby.

Za pár okamžiků by mohl jeho nic netušící přátele napadnout a zaskočit z druhé strany. To mu Halt musel překazit.

Halt byl teď z úkrytu úplně venku. Přeběhl přes nádvoří, kličkoval a proplétal se mezi roztroušenou sutí. Malý nůž jakoby o své vlastní vůli vyklouzl z pouzdra. Kalkara Halta uslyšel, než stačil udělat šest kroků, otočil se k němu zpátky a rozběhl se jako opice, hrozivě mlčenlivý, aby Haltovi odřízl cestu dřív, než stihne varovat své přátele.

Halt se náhle zastavil, strnul jako socha, s očima přilepenýma k postavě, která se proti němu kolébavě valila.

Po několika dalších krocích se kalkarův hypnotický pohled zmocní Haltovy mysli. Cítil, jak neodolatelné nutkání pohlédnout do těch rudých očí narůstá. Pak sám oči zavřel, svraštil obočí v zuřivém soustředění a jedním plynulým instinktivním pohybem vedl nůž nahoru, vzad a vpřed. Pohyb cíle přitom sledoval pouze vnitřním zrakem a popaměti řídil vrh a rotaci nože k místu, kde nůž a cíl splynuly v jedno.

Takový hod dokázal provést jen hraničář — a navíc jen jeden z mála. Nůž zasáhl kalkaru do pravého oka. Kalkara běsnil a řičel bolestí, zastavil se, aby vyrval mučivé ostří, které mu vězelo v lebce a bolestivě se propalovalo až do mozku. Nato Halt proběhl kolem něj ke zdi a drápal se po kamenech vzhůru.

Když se vyškrábal na vršek pobořených hradeb, Will ho spatřil jako temnou postavu. Ale ať už vypadala ta postava jakkoli, nemohl si ji s nikým splést.

„Halt!“ křičel a ukazoval, aby ho oba rytíři také viděli. Všichni tři hleděli, jak se hraničář zastavil, ohlédl se a zaváhal. Pak se pár kroků za ním začal vynořovat obrovský stín patřící kalkarovi, jehož zranění bylo bolestivé, ale zdaleka ne smrtelné.

Baron Arald se chystal nasednout na koně. Pak mu došlo, že tou hromadou kamení a zdiva nedokáže žádný kůň projet, a tak vytáhl ze sedlové pochvy velký široký meč a rozběhl se k ruinám.

„Zpátky, Wille!“ volal a běžel vpřed. Will se stáhl s Cukem zpět k okraji lesa.

Halt na zdi výkřik slyšel a viděl Aralda přibíhat. Sir Rodney mu byl v patách a nad hlavou točil velkou válečnou sekerou.

„Skoč, Halte, skoč!“ křičel baron a Halt nepotřeboval žádnou další pobídku. Seskočil z hradeb, a když dopadal na zem, stočil se do klubka, aby pád zmírnil. Pak vyskočil na nohy a nemotorně utíkal vstříc rytířům — rána na noze mu znovu začala krvácet.

Se srdcem v krku Will sledoval, jak Halt běží k rytířům. Kalkara na okamžik zaváhal, pak zuřivě zařičel, až v žilách tuhla krev, a skočil po Haltovi. Ale zatímco Halt seskočil přímo dolů, kalkara se mohutně odrazil neuvěřitelně silnýma zadníma nohama a jediným skokem Halta dostihl. Švihl mohutnou tlapou, zasadil Haltovi ne zcela přesnou ránu a srazil ho v kotrmelcích na zem, kde hraničář zůstal v bezvědomí ležet. Nestvůra ale nedostala čas Halta dorazit, neboť se k ní přiřítil baron Arald. Široký meč zasvištěl v smrtícím oblouku proti jejímu hrdlu.

Kalkara byl děsivě rychlý, smrtelné ráně se vyhnul, a ještě než se baron stačil narovnat, zaťal mu spáry do odkrytých zad. Drápy roztrhly kroužkovou košili jako kus hadru a Arald vyhekl bolestí i překvapením. Prudký úder ho srazil na kolena, široký meč mu vypadl z rukou a z půl tuctu hlubokých ran na zádech se řinula krev.

Byl by na tom místě zemřel, nebýt sira Rodneyho. Bojový mistr roztočil těžkou válečnou sekeru, jako by to byla pouhá hračka, a zaťal ji kalkarovi do boku.

Plstnatá voskovitá srst netvora ochránila, ale prudkost úderu ho připravila o rovnováhu. Zapotácel se a přitom rozlíceně řval. Sir Rodney postoupil kupředu, zaujal pevný postoj mezi kalkarou a zhroucenými těly Halta a barona a napřáhl sekyru k dalšímu drtivému úderu.

A pak náhle pustil zbraň z rukou a stál před obludou, vydán jí zcela na pospas, protože mocný kalkarův pohled, vycházející teď z jednoho zdravého oka, ho zbavil vlastní vůle a schopnosti myslet.