John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

Vyrazili z lesa dřív, než si to uvědomili, a naskytl se jim výjev jako z nejhrůznějších snů.

Spatřili travnatý palouček. Prostor za ním pokrývala změť rozlámaných skal a balvanů. Všude kolem se povalovaly obří kusy zdiva dosud spojeného maltou, občas napůl pohřbené v měkké travnaté půdě. Zřícené zdi hradu Gorlanu obklopovaly to místo ze tří stran a nikde nedosahovaly větší výšky než patnáct stop. Království hrad zničilo a pobořilo poté, co byl Morgarath vyhnán na jih do Deštných a temných hor.

Výsledná směsice kusů skal a zborcených hradeb vypadala, jako by si tam hrálo nějaké obří dítě. Kamení bylo roztroušené úplně všude, náhodně navršené na sebe a mezi jednotlivými kusy se nedalo vůbec projít.

Celé to místo bylo ozářené poskakujícími, pokroucenými plameny velké hranice, která hořela nějakých čtyřicet kroků před nimi. A vedle ohně se svíjela hrůzostrašná postava, ryčela zlobou a nenávistí a marně si drásala hrudník, kde měla smrtelné zranění, které ji konečně srazilo k zemi.

Kalkara měřil přes osm stop, jeho srst byla huňatá a plstnatá a celé tělo kryla jako šupiny. Přední končetiny, sahající až pod kolena, měl dlouhé a opatřené drápy. Poměrně krátké, silné zadní nohy umožňovaly kalkarovi vyvinout nečekaně velkou rychlost. Takový obraz spatřili tři jezdci, když se vynořili z lesa. Co ale přitahovalo pozornost nejvíc, byla tlama — divoká a jakoby opičí, s obrovskými žlutými tesáky a rudýma, žhnoucíma očima, jež byly plné nenávisti a zběsilé touhy zabíjet. Teď se obrátily k nim a bestie divoce zařvala. Pokusila se vstát, zavrávorala, a zase se zlomila v křeči.

„Co se té bestii stalo?“ divil se Rodney a zadržel koně. Will ukazoval na trs šípů, které zvířeti vězely v hrudi. Muselo jich být nejméně osm a byly zabodnuté na dva prsty jeden od druhého.

„Podívejte!“ volal. „Podívejte na ty šípy!“ Halt, se svou nadpřirozenou schopností mířit a střílet jako blesk, musel vypálit šípy v rychlém sledu. Tvrdě práskaly do slepené srsti, tuhé jako brnění, a každý z nich udělal díru do netvorovy ochrany, až se poslední šíp konečně zapíchl hluboko do masa. Prameny černé krve stékaly kalkarovi po trupu a on na ně znovu vyřvával svůj nepříčetný vztek.

„Rodney!“ křičel baron Arald. „Za mnou! Rychle!“ Pustil otěže druhého koně, odhodil hořící pochodeň, zapřel kopí a rozjel se do útoku. Půl vteřinky po něm vyrazil Rodney. Kopyta bojových koní duněla na prostranství. Kalkarova krev se vpíjela do země u jeho nohou, ale zvedl se proti nim. Vtom ho zasáhly hroty dvou kopí, jeden po druhém, přímo do prsou.

Nestvůra musela být skoro mrtvá. Přesto její váha a síla zbrzdila pádící bojové koně. Když se oba jezdci zapřeli v třmenech, aby vytáhli bodce kopí, koně se vzepjali na zadních. Ostré železo prorazilo zplstnatělou srst. Síla útoku kalkaru přímo smetla, mrštila jím vzad, rovnou do plamenů ohně.

Chvilku se nedělo nic. Pak uviděli oslepující záblesk a do výše třiceti stop vyšlehl k nočnímu nebi sloup rudého ohně. A v něm prostě kalkara zmizel.

Bojoví koně se v hrůze vzpínali, Rodney a baron se jen taktak udrželi v sedle. Couvali od ohně. Vzduch se naplnil strašlivým zápachem spálené srsti a masa. Will si matně vzpomínal, co Halt říkal o způsobu, jak si poradit s kalkary. Zmínil tehdy, že podle lidových povídaček se kalkarové bojí ohně. Prý povídačky, pomyslel si a klusal na Cukovi za oběma rytíři.

Rodney si mnul oči, stále oslepený nesmírným žárem.

„Jak se to k čertu stalo?“ nechápal. Baron opatrně vyprostil svoje kopí z ohně. Dřevo bylo zuhelnatělé, hrot zčernalý.

„Musí to být ta voskovitá hmota, která jim slepuje srst do tvrdé skořápky,“ odpověděl užasle. „Musí být silně hořlavá.“

„Nu, ať je to co chce, dostali jsme ho,“ prohlásil s jistým uspokojením Rodney. Baron zavrtěl hlavou.

„Dostal ho Halt,“ opravil svého bojového mistra. „My jsme ho jen dorazili.“

Rodney přikývl, opravu přijímal. Baron se zadíval na oheň — sice z něj stále sršel gejzír jisker, ale rudé plameny už nešlehaly tak vysoko.

„Určitě ten oheň rozdělal, když poznal, že ho obkličují. Osvětlil okolí, aby mohl střílet z luku.“

„A střílel přesně,“ podotkl Rodney. „Všechny šípy musely zasáhnout plochu menší než lidská dlaň.“

Rozhlíželi se kolem, pátrali po nějakých stopách po hraničáři. Pak Will pod zřícenými hradbami zahlédl předmět, který se mu zdál povědomý. Seskočil z koně a běžel k němu. Srdce se mu málem zastavilo, když spatřil Haltův dlouhý luk, rozdrcený a rozlomený na dva kusy.

„Určitě střílel tam odtud,“ ukazoval k místu u rozbořené zdi, kde našel luk. Podívali se tam a zkoušeli si to představit. Will nasedl na Cuka a baron si od něj vzal zlomený luk.

„A druhý kalkara k němu dorazil, když mu zabil bratra,“ řekl. „Otázka zní, kde je Halt teď? A kde je druhý kalkara?“

Přesně v tu chvíli znovu uslyšeli zvířecký řev.

Halt se krčil mezi kusy rozpadlého zdiva uvnitř zříceného, zarostlého nádvoří, které kdysi bývalo Morgarathovou pevností. V noze, zmrtvělé v místě, kam se zaťaly kalkarovy spáry, mu začínalo bolestně cukat a cítil, jak provizorním obvazem, kterým ránu omotal, prosakuje krev.

Věděl, že někde nablízku po něm slídí druhý kalkara. Čas od času zaslechl jeho kradmé pohyby a jednou dokonce i jeho chraptivý dech, to když se přiblížil k Haltově skrýši mezi dvěma velkými kusy zřícených hradeb. Halt věděl, že je jen otázkou času, kdy ho objeví. A až k tomu dojde, bude s ním konec.

Byl zraněný a beze zbraně. Luk byl pryč, vzal za své při strašlivém prvním útoku, když jeden šíp za druhým nastřílel do té první obludy. Znal sílu svého luku a průraznost těžkých a jako břitva ostrých hrotů šípů. Nemohl uvěřit, že netvor schytal takovou smršť šípů a pořád se řítil proti němu, jako by se nic nestalo. Než mu ale došly síly, bylo už pozdě, aby se Halt staral o jeho kumpána. Druhý kalkara byl skoro u něj, mocnými spáry mu vyrval a rozlomil luk, takže Halt se taktak stihl prodrat do bezpečí mezi zborcené zdi.

Jak se obluda sápala za ním, vytasil saský nůž a ohnal se po té děsivé tlamě. Jenže příšera byla na něj moc rychlá a těžký nůž sjel po jednom z jejích tuhých předloktí. Zároveň si Halt uvědomil, že má proti sobě ty rudé oči naplněné nenávistí, a ucítil, jak ho opouštějí duševní síly, jak mu svaly tuhnou hrůzou a jak ho to táhne k té strašlivé bestii před ním. Stálo ho nesmírné úsilí odtrhnout oči od netvorova pohledu, a když po něm sekly spáry podobné medvědím a rozťaly mu podélně stehno, zapotácel se a saský nůž upustil.

Pak prchal. Byl beze zbraně a krvácel. Nezbylo mu než doufat, že v bludišti rozvalin unikne nestvůře, kterou měl v patách.

Změnu v pohybu kalkarů vytušil někdy pozdě odpoledne. Jejich rovnoměrná a dosud přímá cesta k severovýchodu náhle změnila směr a netvoři se nečekaně rozdělili, oba se otočili o devadesát stupňů, každý na jinou stranu, a zapadli do okolního lesa. I ze stop, které bylo až dosud tak snadné sledovat, bylo zřejmé, že teď se je snaží skrývat, takže jen stopař tak zkušený jako hraničář je dokázal sledovat. Poprvé po letech cítil Halt v žaludku studený kámen strachu, když si uvědomil, že kalkarové nyní loví jeho.