Elaine Cunningham - Poutník

„Čas od času navštěvuji Přístav Lebek. Potřebuji to, a to nejen kvůli informacím, které tam můžu získat.“

Přikývl, připouštěje tuto stránku své paní, již nesdílel a ani tak úplně nechápal.

„Řekla jsem ti někdy, kde jsem potkala Sharlarru?“

„Lady Sharlarra z klanu Vindrith? Předpokládal jsem, že v Zemi věčnosti, ale něco mi říká, že to nebude správná odpověď.“

Krátce se zasmála. „To sotva. Potkaly jsme se v Přístavu Lebek.“

„Ne! Zlatá elfka v takové žumpě? Co tam u všech Devíti pekel dělala?“

„Přežívala,“ odsekla Laerel, „a dělala to zatraceně dobře. Ukradla mi měšec. Byl chráněný kouzlem, a jí to přesto málem vyšlo.“

Arcimág se rozhořčeně nafoukl. „A to tě přesvědčilo, abys ji přivedla do mojí věže jako učednici?“

„Proč ne? Nadání je nadání. A mimochodem, Sharlarra není zlatý elf. Ale to odbíháme od tématu. Sharlarra stála právě tady, když nás tvůj dlouhoprstý synovec klidně obral. Jestli si pro ty věci nezašla, oholím si hlavu.“

Khelben povytáhl obočí. „Mé pozornosti neuniklo, že jsi mluvila o tom, že se Sharlarra nudí. Vsadíš si stejně i na to, že tvoje chráněnka z Přístavu Lebek ty ukradené věci při nejbližší příležitosti vrátí?“

Laerel levou i pravou rukou sevřela silný pramen stříbrných vlasů a přehodila je arcimágovi přes ramena. Ovinula mu paže kolem krku a necudně na něj mrkla. „Asi bys měl mít na paměti, že by trvalo dvě stě let, než by zase dorostly do téhle délky.“

Khelbenovy rty sebou zacukaly ve zdráhavém úsměvu. „Jinými slovy žádná sázka nebude.“

Čarodějka si povzdechla a hlavu se zářivými vlasy si položila na jeho hruď.

„Obávám se, že ne.“

Stopař Lumík se potácel úzkou uličkou v Přístavu Lebek a jeho dřevěná noha ostře klepala o nerovné dlažební kostky a čvachtala v páchnoucích loužích. Přestože byl téměř doma, tvářil se jako někdo, kdo musí urazit ještě spoustu mil a má jen málo času.

V mládí to býval muž malého vzrůstu, a každá prohraná bitva a promarněný rok jej ještě zmenšovaly. Hrbil se, měl velké břicho, jeho přirozeně snědá kůže během dlouhých let života v podzemí zešedla a někdy si jej pletli s duergarem. Stopař se moc nenamáhal tento omyl vyvracet. Ve skutečnosti si nechal narůst rozcuchaný plnovous, aby tento dojem ještě posílil. Lotři, kteří by zavalitého jednonohého člověka pokládali za snadnou kořist, by si dvakrát rozmysleli, než zaútočí na hlubinného trpaslíka.

Stopař se vyhnul obzvlášť nepříjemně vyhlížející kaluži a netrpělivě mávnutím ruky odehnal podvyživenou zmalovanou couru, která mu vstoupila do cesty. S opovržením si všiml, že má vlasy jako slámu a kůži bledou jako rybí břicho. V jeho rodné zemi byly ženy příjemně zaoblené a měly citlivé černé oči a sluncem rozehřátou kůži. Při této vzpomínce zrychlil krok, jako by na něj v jeho chatrči taková žena čekala.

Občas snil o tom, že se na jih vrátí jako neodolatelný bohatý kapitán vlastní pirátské lodi. Častěji byly jeho sny prostší, téměř melancholické: cítit na tváři sluneční paprsky, ještě jednou spatřit jasné purpurové a zlaté barvy zapadajícího slunce. To by mu stačilo, aby mohl zemřít jako šťastný člověk.

Tedy, možná ne šťastný . Jak to Stopař viděl, život nedával moc důvodů ke štěstí, a nečekal, že smrt situaci nějak výrazně zlepší.

Po pravdě na povrch nebylo návratu. Stopař odhadoval, že za sebou zanechal přinejmenším tři smrtelné nepřátele na každou svou jizvu, a jizev měl hodně. Nepřátelé se dají zabít, ale nájemní vrazi stáli spoustu peněz. Úředník z Přístavu Lebek pobíral mizerný plat s tím, že bylo jasné, že rozkrádání a vydírání mu to vynahradí. Vzhledem ke Stopařovým celoživotním sklonům k úplatnosti by měl být schopen odložit dost peněz, aby si za ně najal celou bandu zabijáků – nebo dokonce i proslulého Artemise Entreriho – kteří by zabili všechny jeho nepřátele i většinu přátel. Vydělat v Přístavu Lebek peníze byla jedna věc. Udržet si je, to bylo něco docela jiného.

Jak se blížil k domovu, rámus pouliční rvačky stále sílil. Když zahýbal za poslední roh, všiml si malého rozbouřeného shluku lidí, kteří blokovali jeho přední dveře a přilehlou uličku, úzký průchod, z obou stran zakrytý naklánějícími se patrovými chatrčemi.

Po šedé tváři mu přeběhl prchavý křivý úsměv. Když si pospíší, mohl by se vmísit do rvačky, jejímž cílem podle všeho bylo společnými silami roztrhat na kusy koboldího kapsáře.

Stopař se kulhavým klusem přiblížil. S hranou krvežíznivostí se s křikem vrhl do bitky.

O několik zmatených a bolestivých okamžiků později se na druhé straně rvoucího se davu vypotácel ven do uličky. Opřel se o opilecky nakloněnou chatrč, které říkal domov, aby popadl dech a prohlédl si zranění. Z nosu mu tekla krev. Jedno oko už měl nateklé tak, že přestával vidět. Klouby na jedné ruce jej pálily a kruh důlků na předloktí byl nepochybně otisk zubů.

Stopař spokojeně zabručel. Mohlo to být horší. Obvykle bylo.

Odsunul stranou uvolněné prkno, které sloužilo jako tajný vchod, a ponořil se do temné boudy. Příhodně umístěné visely ze dvou trámů na provázcích ocílka a křesací kámen. Po hmatu našel lampu a zaštípl knot. Rychlé zkušené cvaknutí vyvolalo roj drobných jisker.

Ke stropu začaly stoupat pramínky páchnoucího kouře a pak knot vzplál. Kruh mdlého světla se pokusil potlačit temnotu. Stopař zamrkal, jak se jeho oči přizpůsobovaly světlu, byť slabému.

Během toho kratičkého okamžiku světlo lampy nabralo hrůzu nahánějící fialovou barvu, sytou a nepřirozenou, která byla svým způsobem zlověstnější než naprostá temnota.

Stopařovo tělo zareagovalo dřív, než si to jeho mysl vůbec stačila uvědomit. Prudce se obrátil, aby se rozhlédl po místnosti a zjistil, co je zdrojem záhady.

U jediného stolu seděly dvě temné postavy. Přimhouřenýma očima se zahleděl do nachového přítmí. Když si uvědomil, co jsou jeho hosté zač, zavrávoral dozadu a rozječel se jako malá půlčice.

Drow jménem Gorlist jej nějak našel! Společnost mu dělal další drow, muž, jehož husté bílé vlasy byly spletené do desítek copánků, které jako by se před Stopařovýma vyděšenýma očima svíjely jako malí, hladoví hadi.

Neznámý muž se na společníka kousavě usmál. „To je nejspíš tvůj přítel, co?“

Gorlist si odfrkl. „Kdo by se přátelil s duergarem. Tenhle je vychytralý zbabělec, dokonce i podle měřítek hlubinných trpaslíků.“

„To je příliš tvrdé,“ poznamenal druhý drow. „Někteří duergaři dokážou umřít dobře. Samozřejmě ne všichni, ale dost z nich, aby to jednomu stálo za čas a námahu s jejich zabíjením.“

Vstal od stolu. S teatrální okázalostí si přehodil plášť na záda a ukázal magicky oživený znak připnutý na kabátec. Drobný kostlivec ze slonoviny vypadal, jako když hraje na buben, zatímco jeho kostlivá čelist se mlčky a rytmicky pohybovala.

Stopař ztěžka polkl. Tenhle drow byl pěvec smrti!

„Vidím, že mé umění je ti známé,“ poznamenal temný elf. „Možná jsi slyšel i mé jméno? Brindlor Zidorion z Ched Násadu? Ne? Dobrá, nevadí. Jak tušíš, mým dnešním úkolem je být svědkem velkých činů pomsty a zvěčnit je. Otázka tedy zní: Jakou úlohu budeš v tomto příběhu temné slávy hrát?“