Elaine Cunningham - Poutník

„Tohle nevypadá dobře,“ zamumlal mladík.

„Sotva to může být horší! Věštba naznačuje, že naše mladá kouzelnice na sebe přitahuje zvláštní pozornost jisté drowí bohyně.“

Laerel se zahleděla na vážně se tvářícího Khelbena a hněv se z jejích stříbrozelených očí vytratil. „Říkáš, že kamkoli Liriel půjde, Lloth ji pravděpodobně bude následovat.“

„Toho se obávám,“ přikývl Khelben. „Je to už řada let, co drowí bohyně obrátila pozornost ke světu na povrchu. Liriel je třeba sledovat, a bude-li to nutné, i zastavit.“

„Výborně.“ Danilo se zhluboka nadechl a napřímil se. „Dej mi tak hodinu, abych se sbalil, a vyrazím.“

Arcimág zavrtěl hlavou. „Ty ne, Dane, tentokrát ne. Elfové z Chrámu všech bohů mají vlastního agenta.“

Khelben stočil pohled ke dveřím komnaty. V odpověď na jeho tichou výzvu se objevila jeho učednice. „Pozvi našeho hosta dál.“

Vzápětí se Sharlarra vrátila a společně s ní přišla vysoká elfí žena. Nově příchozí měla havraní vlasy, obnošené kožené kamaše a kroužkovou vestu a byla ozbrojená mečem a lukem. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné až na jediný stříbrný pramen, který měla spletený do úhledného copku.

„Toto je Trn, zastánkyně Eilistraee, která nedávno dorazila z Ruathymu,“ představil ji Khelben. „Necháš tuto záležitost v jejích schopných rukou.“

„Jak si přeješ, strýčku,“ přikývl Danilo. Obrátil se k návštěvnici a věnoval jí okouzlující úsměv. „Je to velká úleva vědět, že si Liriel mezi stoupenci Eilistraee udělala přátele.“

„K tomu nemohu nic říci,“ odvětila elfka chraplavým hlasem se zvláštním přízvukem. „Nikdy jsem se s ní nesetkala.“

„Přicházíte ale z Ruathymu?“

„A co na tom? Ona je kořist, ne družka.“ Elfka se na něj zadívala přivřenýma zvláštníma očima, jejichž barva byla spíše zlatá než zelená. „Většina lidí, když vyroste a nechá dětství za sebou, přestane cítit potřebu se nekonečně vyptávat. Nebo to tak možná jen vypadá, protože ti zvědaví většinou nepřežijí dlouho.“

„To zní jako varování,“ poznamenal Danilo.

Elfka si bleskovým pohybem strhla luk z ramene a vyslala k mladíkovi šíp. Ten se mu zabodl mezi boty do staré podlahy z dubových prken a chvěl se tak rychle, až bylo slyšet bzučení.

„Tohle,“ řekla, „bylo varování.“

Danilo poněkud opožděně o krok ustoupil. „Který bard či diplomat v celé Hlubině by se vyrovnal elfské jemnosti?“ zeptal se s obdivem. „Vážený arcimág má očividně pravdu – nesmím se s naší drowí přítelkyní v přístavu setkat. Paní Lovkyně, můj pane a paní Arunsun, krásná Sharlarro, přeji vám pěkný zbytek dne.“

Hluboce se poklonil nejprve elfské válečnici a pak kouzelníkům, až jeho tělem pronikly duhově zbarvené vrstvy iluzivní mapy. Cestou z komnaty přátelsky políbil Laerel na tvář a Sharlarru ještě přátelštěji. Elfská dívka jej sledovala, jak odchází, a pak se tázavě podívala na svou paní.

Laerel učednici roztržitým mávnutím ruky poslala pryč a obrátila pozornost k válečnici. „Je tomu už mnoho let, co si Temná panna zvolila zastánce.“

„Znáte historii elfiho lidu,“ podotkla Trn. „Jistě tedy také víte, že stejná doba uplynula i od chvíle, kdy Lloth nějakému smrtelníkovi propůjčila moc Vyvoleného.“

Laerel se z tváře vytratila všechna barva. „Nechcete naznačovat, že by Liriel…“

„Já nic nenaznačuji,“ řekla elfka chladně. „Já to vím. Viděla jsem to. Její cesta vedla do Přístavu Lebek a odtud na moře. Sledovala jsem ji, dokud se mé lodi nezmocnili mořští zlobři. Ty na palubě, které nezabili, uvěznili v podmořské říši Ascarle. Skupina mořských elfů vězně osvobodila a provedla nás magickou bránou na Ruathym. Připojili jsme se k boji mezi Seveřany z Ruathymu a Luskánu. Viděla jsem tu drowku zaměřit moc a zuřivost Lloth proti nájezdníkům.“

„Pak Caladorn udělal dobře, že kapitána přesvědčil, aby zakotvil v Hlubině,“ řekl Khelben. „Llothina moc bude v podzemním městě značně silnější.“

Laerel vytřeštila oči. Štíhlá ruka vylétla k tváři, kterou předtím Danilo políbil.

Arcimág si jejích obav všiml. „Nějaký problém?“

„Dá se to tak říct.“ Laerel spustila ruku a zaťala pěst. „Liriel půjde přímo za Qilué. Okamžitě musíme mé sestře poslat zprávu!“

Khelben se zamračil. „Víš, že to není možné. Obyčejné zprávě trvá hodiny, než obejde Qiluéiny ochrany a magické rušiče. Nikdo se nemůže přenést přímo do Promenádního chrámu.“

„Já ano,“ prohlásila Laerel ponuře, „pomocí náušnice, kterou mi sestra dala – náušnice, již jsem ještě před chvílí měla.“ Rozevřela dlaň. Ruka byla prázdná.

Arcimág zmateně stáhl obočí, které vzápětí vylétlo vzhůru, když si uvědomil, co se stalo. „Danilo řekl, že se s tou drowí ženou nesetká! Bohové vědí, že ten hoch není dokonalý, ale nikdy neporušuje slovo.“

Jeho paní obrátila oči v sloup. „Souhlasil, že se s ní nesetká v přístavu . Nejdražší Khelbene, opravdu se musíš naučit jazyk lotrů. Vezmi v úvahu toto: kde je tvá sušená esence oblohy, moře a kamene? Kde jsou Lirieliny drahokamy? Kde je zpráva, kterou mořský lid přinesl z Caladornovy lodi? Kde jsou všechny ty věci, jež jednomu kouzelníkovi umožní najít Lirielinu loď – a zajistí, že jinému kouzelníkovi se to nepovede?“

Khelben střelil pohledem od psacího stolu k věšteckému stupínku. Útlá lahvička zmizela stejně jako váček s drahokamy a pergamen z tulení kůže.

Pronesl jediné slovo – šťavnatou nadávku, vyslovenou s velkým důrazem a takřka žádnými ohledy na důstojnost jeho postavení.

„Ten kluk se vydal přímo na loď! Zatraceně a k ďasu! Proč jsem svěřil Mystrino umění takovému beznadějnému hlupákovi!“

Laerel si prstem přejížděla ničím nezdobený ušní lalůček. „Teď když o tom mluvíš, nejspíš jsem ho neměla učit ani ty kapsářské triky.“

„Vypadá to, že váš až příliš vzdělaný chráněnec potřebuje ještě dostat pár lekcí,“ prohlásila Trn. Zabrnkala na tětivu luku, která se rozezněla jako válečná harfa.

Khelbenova podrážděnost se vytratila, když ji z tváře zahnal záblesk otcovského strachu. Jeho moc se kolem něj zvedla jako mlha a vytvořila iluzi majestátního kouzelníka s elfskou krví, starého a nevýslovně mocného – iluzi, jež byla skutečnější než jeho známá podoba.

„Ať z toho vzejde cokoli, chlapec bude ušetřen,“ dožadoval se hlasem nabitým mocí.

Elfská bojovnice, na kterou to neudělalo dojem, pokrčila rameny. „Když to bude možné,“ řekla. Cestou z komnaty zopakovala: „Když to bude možné – a za předpokladu, že mě moc nenaštve!“

Khelbenův vylepšený obraz se rozptýlil jako povzdech a zanechal za sebou smrtelnou podobu, která vypadala staře a ztrápeně. Vyslal ke své paní ustaraný pohled. „Myslíš, že to myslela doslova?“

„No, vypadá to, že své hrozby až příliš zdůrazňuje, ale kolik jsi potkal elfů, kteří nemyslí přesně to, co říkají?“

Arcimág přikývl, jako by tuto odpověď očekával. „V tom případě,“ zamumlal, „jako by ten hoch byl už mrtvý.“

Laerel zavrtěla hlavou, když ji napadlo něco jiného. „Sharlarra začíná být poslední dobou roztěkaná.“

Khelben na ni zůstal zírat, jako by se zbláznila. „A mluvíš o tom, protože…“