John Flanagan: Hořící most

Gilan trpělivě pokyvoval, pak to předvedl se svým vlastním mečem. „Poslyš… víš, jak to dělám já? Když se blíží tvůj úder, moje ruka i paže jsou uvolněné. Potom, těsně předtím než se tvůj meč dostane k místu, kde ho chci zastavit, provedu drobný protiúder, vidíš?“

Předvedl to a pouze rukou a zápěstím švihl ostřím meče v malém oblouku. „Sevření se zpevní až v poslední chvíli a největší část síly v tvém pohybu pohltí moje vlastní čepel.“ Horác nejistě přikyvoval. Pro Gilana to byla hračka.

„Ale… co když to špatně načasuju?“

Gilan se široce usmál. „Nu, v takovém případě ti zřejmě přinejhorším useknu hlavu u ramen.“ Odmlčel se. Horáce ta odpověď zjevně nepotěšila. „Jde o to, načasovat to správně ,“ mírně dodal Gilan.

„Jenže…“ začal chlapec.

„A jakým způsobem se naučíš správnému načasování?“ přerušil ho Gilan. Horác odevzdaně kýval.

„Já vím. Já vím. Cvičením.“

Gilan se na něj znovu zářivě usmál. „Správně. Tak, připraven? Raz a dva a tři a čtyři, to je lepší, a tři a čtyři… Ne! Ne! Jen malý pohyb zápěstím… a raz a dva…“

Třesk jejich čepelí zněl tábořištěm. Will je s jistým zájmem sledoval, se zájmem o to větším, že on se potit nemusel.

Když to takhle šlo několik dní, Gilan si všiml, že Will se tváří až moc spokojeně. Gilan právě seděl a brousil čepel meče po praktickém výcviku s Horácem. Potutelně se na hraničářského učně usmál.

„Ukázal ti Halt už způsob obrany dvěma noži proti meči?“ zeptal se najednou. Will překvapeně zvedl hlavu.

„Dvěma noži… co?“ zeptal se nechápavě. Gilan si zhluboka povzdechl.

„Proti meči. Hrom do toho! Mohlo mě napadnout, že to bude spíš práce pro mě. To mám za to, že jsem si s sebou vzal dva učně.“ Ještě jednou okázale vzdychl, vstal a pokynul Willovi, aby ho následoval. Chlapec rozpačitě poslechl.

Gilan ho vedl na malou mýtinu, kde s Horácem procvičovali šerm. Horác tam ještě byl, zkoušel si stínové výpady a seky na neviditelného nepřítele a sám pro sebe si potichu odpočítával doby. Po obličeji mu stékal pot a začínal mít propocenou i košili.

„Stačí, Horáci,“ volal Gilan. „Udělej si na pár minut přestávku.“

Horác s radostí uposlechl. Sklonil meč a ztěžka usedl na kmen padlého stromu.

„Myslím, že už mi to začíná jít,“ pochlubil se. Gilan pochvalně kývl.

„Výborně! Ještě tak tři čtyři roky a budeš to zvládat skvěle.“ Mluvil nadšeně, ale Horác při vyhlídce na slibované dlouhé roky únavného výcviku protáhl obličej.

„Dívej se na to z té lepší stránky, Horáci,“ doporučoval mu Gilan. „Pak už bude v království jen hrstka mužů, kteří by tě v souboji mohli porazit.“

Horácův obličej se trochu rozjasnil, opět se však protáhl, když Gilan dodal: „Jediná potíž je v tom, vědět kterých pár mužů to je. Bylo by dost nepříjemné, kdybys náhodou některého z nich vyzval a zjistil to až pozdě, že?“

Ani nečekal na odpověď a obrátil se k menšímu z chlapců.

„Tak, Wille,“ řekl. „Podíváme se na ty tvoje nože.“

„Oba dva?“ ujišťoval se Will a Gilan obrátil oči k nebi. Ten výraz se pozoruhodně podobal výrazu, jaký nasazoval Halt, když se Will zbytečně vyptával.

„Promiň,“ zamumlal Will, vytáhl oba nože a podával je Gilanovi. Starší hraničář si je nevzal. Jen zběžně prohlédl jejich čepele a zkontroloval, jestli na sobě mají jemnou vrstvičku ochranného oleje. Spokojeně kývl, když viděl, že všechno je tak, jak má být.

„Dobře,“ prohlásil. „Saxonský nůž přijde do pravé ruky, protože ten budeš používat ke krytu seků mečem…“

Gilan se natáhl dopředu a klouby prstů docela drsně poklepal Willovi na temeno.

„Zastavit meč, aby ti nerozpůlil lebku, je myslím dost dobrý důvod,“ podotkl.

„Ale Halt říká, že hraničáři zblízka nebojují,“ namítl Will. Gilan přikývl na souhlas.

„Naším cílem to určitě není. Jenže když se stane, že není vyhnutí, je dobré vědět, jak na to.“

Během jejich hovoru Horác vstal, přešel blíž a sledoval je. S lehkým posměchem se vmísil do hovoru.

„Snad si nemyslíte, že tenhle nožík může zastavit poctivý meč?“ zeptal se. Gilan na něj povytáhl jedno obočí.

„Laskavě si ten ‚nožík‘ prohlídni trochu zblízka, než něco prohlásíš s takovou jistotou,“ vyzval ho. Horác natáhl ruku po noži. Will nůž obratně otočil a vložil ho jilcem Horácovi do ruky.

V duchu dával Horácovi za pravdu. Saxonský nůž byl dlouhý. Vlastně byl skoro stejně dlouhý jako krátký meč. Ale ve srovnání s opravdovým mečem, jaký měl Horác nebo Gilan, vypadal žalostně malý.

Horác nožem zkusmo máchnul, zkoušel, jak je vyvážený.

„Je těžký,“ řekl nakonec.

„A tvrdý. Hodně, hodně tvrdý,“ poznamenal Gilan. „Hraničářské nože vyrábějí řemeslníci, kteří dovedli umění kalit ocel k pozoruhodně vysokému stupni dokonalosti. Ostří tvého meče by se na něm ztupilo, a na noži by přitom nezůstal ani škrábanec.“

Horác našpulil pusu. „Ale i tak, celý týden mě učíte ty věci o pohybu a páce. Takováhle krátká čepel má přece mnohem menší páku.“

„To je pravda,“ souhlasil Gilan. „Takže musíme hledat páku někde jinde. A najdeme ji v tomhle kratším noži. Vrhacím noži.“

„To nechápu,“ zavrtěl Horác hlavou a nad nosem se mu udělala zamyšlená hluboká rýha. Nechápal to ani Will, ale byl rád, že někdo jiný se k tomu přiznal dřív. Nasadil proto sebejistý výraz a čekal, až to Gilan vysvětlí. Měl být ovšem trochu chytřejší. Ostrému zraku hraničáře unikne máloco.

„Co kdyby nám to třeba vysvětlil Will?“ řekl Gilan mile a obrátil se k hraničářskému učni.

„Tedy… je to ta… no… ehm… obrana dvěma noži,“ vykoktal Will. Nastala dlouhá odmlka, protože Gilan nic neříkal. A tak Will trochu nejistě dodal: „Že?“

„Jistěže ano!“ odpověděl Gilan. „Nechtěl bys nám to teď předvést?“ Ani nečekal, co Will odpoví, a téměř hned mluvil dál. „Nejspíš ne. Tak dovol, prosím.“

Vzal si Willův saxonský nůž a vytáhl z pouzdra svůj vlastní vrhací nůž. Potom menším nožem ukázal na Horácův meč.

„Zvedni to bodlo,“ vyzval Horáce. Horác nejistě poslechl. Gilan mu rukou naznačil, aby se přesunul doprostřed cvičné plochy, a pak se postavil do střehu. Horác udělal totéž a zvedl meč hrotem vzhůru.

„Teď,“ řekl mu Gilan, „na mě zkus střechu.“

„Ale…“ Horác nešťastně ukazoval na dvě malé zbraně v Gilanových rukou. Gilan dopáleně zakoulel očima.

„Kdy to vy dva konečně pochopíte?“ rozčílil se. „Já vážně vím, co dělám. Tak hoď sebou!“

Poslední slova na Horáce téměř vykřikl. Velký učeň, po řadě měsíců strávených na cvičišti naučený okamžitě plnit řízné povely, švihl mečem ve vražedném seku střechou na Gilanovu hlavu.

Ozval se zvonivý třesk oceli a čepel meče se náhle zastavila ve vzduchu. Gilan zkřížil oba hraničářské nože před ní, vrhacím nožem podepřel čepel saxonského nože a střechu lehce vykryl. Horác o krok ustoupil a tvářil se překvapeně.

„Vidíš?“ řekl Gilan. „Menší nůž poskytuje oporu, neboli dodatečnou páku, pro ten větší nůž.“ Vysvětlení bylo určené především Willovi, který vše s velkým zájmem sledoval. Nato Gilan promluvil opět k Horácovi. „Výborně. Prosím sek zespodu.“