John Flanagan: Hořící most

„Myslím jako… víte přece. Skoro každý chce být rytíř, ne?“

Will s Gilanem mrkli jeden na druhého. Gilan zdvihl jedno obočí. Horác se trápil dál.

„Chci říct… to není urážka, nebo tak… ale každý, koho znám, chce být bojovník.“ Ukázal prstem na Willa a jeho rozpaky trochu ustoupily. „I tys to chtěl, Wille! Pamatuju, že když jsme byli malí, tak jsi vždycky říkal, že půjdeš do bojové školy a budeš slavný rytíř!“

Teď byla řada na Willovi, aby se cítil trapně. „A ty ses mi pořád posmíval. A tvrdils, že na to nejsem dost velký,“ připomněl.

„Taky jsi nebyl!“ odsekl Horác.

„Myslíš?“ zvýšil Will rozzlobeně hlas. „A víš, že už předtím Halt mluvil se sirem Rodneym a řekl mu, že mě chce za učně? A že proto mě nevybrali do bojové školy? Napadlo tě to vůbec někdy?“

Gilan jim skočil do řeči, aby přerušil hádku dřív, než se oba ještě víc rozpálí.

„Myslím, že těch dětinských tahanic je už dost,“ prohlásil nesmlouvavě. Oba kluci už měli pro toho druhého připravenou další jízlivost, ale poslechli, i když neradi.

„Aha… ano. Dobře,“ zamumlal Will. „Promiň.“

Horác několikrát kývl hlavou, nepříjemný výstup ho zamrzel. „Ty mi to taky promiň,“ omlouval se. Jeho zvědavost ale byla probuzená, a tak dodal: „Takhle to tedy bylo, Wille? Halt řekl siru Rodneymu, aby si tě nebral, protože tě chtěl k hraničářům?“

Will sklopil oči a rozpačitě žmoulal nitku, která mu visela z haleny.

„Totiž… ne tak docela,“ přiznával. Potom připustil: „A ty máš pravdu. Když jsem byl malý, chtěl jsem vždycky být rytířem.“ Pak se rychle otočil ke Gilanovi a dodal: „Ale teď bych neměnil ani za nic!“

Gilan se na oba usmíval. „U mě to bylo obráceně,“ vyprávěl. „Nezapomeňte, že jsem vyrůstal v bojové škole. Sice jsem začal šermovat u MacNeila, když mi bylo jedenáct, ale se základním výcvikem jsem začínal někdy v devíti.“

„To muselo být skvělé,“ zasněně povzdechl Horác. Gilan však překvapivě zavrtěl hlavou.

Oba kluky to zmátlo.

„Člověk vždycky chce to, co nemá,“ vysvětloval Gilan a Horác i Will chápavě přikývli. „No, a takový jsem byl i já. Když mi bylo dvanáct, měl jsem už po krk cepování, drilu a přehlídek.“ Úkosem se podíval na Horáce. „Tak nějak to chodí v bojové škole, vždyť víš.“

Urostlý chlapec vzdychl. „To mi povídejte,“ přisvědčil. „Ale jezdectví a praktický výcvik jsou dobré.“

„Možná,“ připustil Gilan. „Jenže mě víc zajímal život, jaký vedli hraničáři. Po Hackhamských pláních se můj otec a Halt spřátelili a Halt nás často navštěvoval. Vídal jsem ho přicházet a odcházet. Bylo to tak tajemné. Tak dobrodružné. Začal jsem si představovat, jaké by to bylo, přicházet a odcházet, jak se člověku zlíbí. Žít v lesích. O hraničářích se toho ví málo, připadalo mi to jako ta nejúžasnější věc na světě.“

Zdálo se, že Horác pochybuje. „Já se Halta vždycky trochu bál,“ přiznal se. „Myslel jsem si, že je něco jako čaroděj.“

Will nevěřícně odfrkl. „Halt? Čaroděj?“ divil se. „On přece nic takového není!“

Horác se na něj podíval a znovu se cítil dotčený. „Ale ty sis to tenkrát myslel taky!“ připomněl.

„No… asi ano. Jenže to jsem byl ještě dítě.“

„Ale já přece taky!“ zněla Horácova pádná odpověď.

Gilan se na oba usmál. Byli pořád ještě kluci. Halt měl pravdu, pomyslel si. Willovi udělá jen dobře, když stráví nějaký čas se stejně starým kamarádem.

Will se obrátil ke zkušenějšímu hraničáři. „Takže jsi požádal Halta, aby tě vzal za učně?“ zeptal se, a ještě dřív, než dostal odpověď, přidal: „A co on na to?“

Gilan zavrtěl hlavou. „Vůbec na nic jsem se ho neptal. Když jednou odjížděl od nás z hradu a zamířil do lesa, tak jsem ho sledoval.“

„Vy jste ho sledoval? Hraničáře? Vy jste sledoval hraničáře v lese?“ divil se Horác. Nevěděl, jestli má žasnout nad Gilanovou odvahou, nebo se děsit jeho bláznovství. Will si pospíšil s Gilanovou obranou.

„Gil se moc dobře umí pohybovat nepozorovaně. V hraničářském sboru je jeden z nejlepších,“ vysvětloval rychle. „Možná že úplně nejlepší.“

„Tenkrát jsem nebyl,“ povzdechl si Gilan. „Pochopte, myslel jsem si, že o nenápadném sledování něco vím. Jak málo toho vlastně vím, jsem pochopil, když jsem se pokusil připlížit k Haltovi. Zastavil, aby se naobědval, a první, čeho jsem si všiml, byla jeho ruka, která mě popadla vzadu za krk a hodila mě do potoka.“

Při té vzpomínce se zasmál.

„Počítám, že vás potom poslal s ostudou domů?“ zeptal se Horác, ale Gilan opět zavrtěl hlavou. Při vzpomínkách na ten den se stále mírně usmíval.

„Právě naopak, nechal si mě týden u sebe. Řekl, že v plížení po lese nejsem tak špatný a že pro nenápadné sledování mám možná vlohy. Začal mě učit, jak být hraničářem — a na konci toho týdne ze mě byl jeho učeň.“

„Jak to vzal tvůj otec, když jsi mu to řekl?“ zeptal se Will. „Určitě si přál, aby z tebe byl rytíř, jako je on, ne? Řekl bych, že ho to muselo zklamat.“

„Ani trochu,“ prohlásil Gilan. „A divné na tom bylo, že Halt ho už předtím upozornil, že ho možná budu sledovat do lesa. A můj otec dal souhlas, abych se stal Haltovým učněm, dřív než jsem já vůbec věděl, že to chci.“

Horác se zamračil. „Jak to Halt mohl vědět?“

Gilan pokrčil rameny a významně se podíval na Willa.

„Halt nějakým způsobem pozná všechno možné, viď, Wille?“ požádal s úsměvem o potvrzení. Will si vzpomněl na tmavou noc v baronově pracovně a na ruku, která vyrazila ze tmy a chytila ho za zápěstí. Tenkrát v noci na něj Halt čekal. Tak jako zřejmě čekal, že ho Gilan bude sledovat.

Will se zadíval do žhnoucích uhlíků v ohništi a potom odpověděl:

„Možná že Halt svým způsobem něco jako čaroděj je.“

Všichni tři společníci chvíli svorně mlčeli a přemítali o tom, co bylo právě řečeno. Pak se Gilan protáhl a zažíval.

„Tak, jde se spát,“ prohlásil. „Válka je na spadnutí, takže budeme hlídkovat. Wille, ty jako první, pak Horác, potom já. Tak dobrou, vy dva.“

A s těmi slovy se zabalil do své šedozelené pláštěnky a brzy zhluboka a pravidelně oddychoval.

Dříve než slunce vystoupilo nad obzor, byli opět na cestě. Mraky se stáhly. Odvál je čerstvý jižní vítr a vzduch byl ostrý a studený. Cesta začala klikatě stoupat skalnatým podhůřím vedoucím k hranici s Celtikou.

Stromy tu rostly zakrslejší a pokroucenější. Tráva byla drsná a hustý les vystřídala nízká, větrem ohýbaná kosodřevina.

Byla to krajina, kde nepřetržitě foukal vítr, a všude kolem to bylo znát. Těch několik obydlí, která v dálce spatřili, jak se choulí k horským úbočím, mělo kamenné zdi a prosté doškové střechy. Byla to studená a drsná část království, a jak jim Gilan řekl, bude ještě drsnější, až se dostanou do samotné Celtiky.

Když toho večera odpočívali u ohně, Gilan pokračoval s Horácem ve výuce šermu.

„Podstatou všeho je načasování,“ vysvětloval zpocenému učni. „Jen se podívej, jak máš při střehu ruku sevřenou a strnulou.“

Horác pohlédl na svoji pravičku. Skutečně byla sevřená, tuhá jako prkno. Zatvářil se však dotčeně.

„Ale já musím být připravený zastavit váš úder,“ namítl.