John Flanagan: Hořící most

„Sir Rodney říká, že drahokamy na jilci jsou jen zbytečná váha navíc,“ řekl Horác. Gilan souhlasně přikyvoval.

„A kromě toho mohou i někoho zlákat, aby na tebe zaútočil a okradl tě,“ prohlásil. Potom se zas vrátil ke svému záměru, podal meč zpět Horácovi a zvedl svůj.

„Nuže, Horáci, viděli jsme, že meč je dobrý. Podíváme se, co dovede jeho majitel.“

Horác váhal. Nebyl si jistý, co má Gilan v úmyslu.

„Pane?“ řekl nejistě. Gilan mu levou rukou naznačoval, ať jde k němu.

„Zaútoč na mě,“ vybízel ho vesele. „Švihni mě. Prašť do mě. Uraz mi hlavu.“

Horác pořád nerozhodně přešlapoval. Gilan vůbec nestál ve střehu. Místo toho držel meč ledabyle v pravé ruce hrotem dolů.

„No tak, Horáci,“ volal Gilan. „Nenech nás čekat celou noc. Ukaž nám, co umíš.“

Horác spustil meč hrotem k zemi.

„Ale vy víte, pane, že jsem cvičený bojovník,“ upozornil. Gilan o tom zapřemýšlel a kývl.

„Pravda,“ prohlásil. „Ale zatím se učíš ani ne rok. Já bych myslel, že mě nějak zvlášť neposekáš.“

Horác hledal pohledem podporu u Willa. Ten však jen pokrčil rameny. Předpokládal, že Gilan dobře ví, co dělá. Ale neznal ho moc dlouho a nikdy ani neviděl, že by tasil meč, natož aby s ním šermoval. Gilan potřásl hlavou a schválně se tvářil zoufale.

„Do toho, Horáci,“ vybízel. „Něco o šermování vím.“

Horác zdráhavě a vlažně zaútočil na Gilana. Zřejmě měl strach, že kdyby hraničářův střeh prorazil, nemá dost zkušeností na to, aby úder zadržel a nezpůsobil mu zranění. Gilan dokonce ani nezvedl meč, aby se bránil. Místo toho klidně uhnul stranou a Horácova čepel ho neškodně minula.

„Tak pojď!“ volal. „Jako kdyby to bylo doopravdy!“

Horác se zhluboka nadechl, široce se rozmáchl a plnou silou sekl po Gilanovi.

Je to jako báseň, pomyslel si Will. Jako tanec. Jako když voda stéká po hladkých skalách. Gilanův meč, zdánlivě ovládaný pouze prsty a zápěstím, švihl bleskovým obloukem, aby odrazil Horácův úder. Ocel zařinčela a Horác se udiveně zastavil. Po Gilanově krytu ho brněla paže až k lokti. Gilan se po něm podíval se zdviženým obočím.

„To je lepší,“ zhodnotil. „Zkus to znovu.“

A Horác to zkusil. Rubové seky, střechy, údery vedené celou paží.

Gilanův meč pokaždé s hlasitým třeskem úder kryl. Jak pokračovali, Horác útočil tvrději a rychleji. Na čele se mu perlil pot a košili měl úplně mokrou. Teď už si vůbec nedělal starost, aby Gilana nezranil. Volně střídal seky a řezy a pokoušel se prolomit tu neproniknutelnou obranu.

Když začal Horácovi docházet dech, přešel nakonec Gilan od krytů, tak účinných proti Horácovým nejsilnějším úderům, k něčemu jinému. Gilanův meč narazil do Horácova, potom se otočil malým kruhovým pohybem, takže Gilanova čepel byla navrchu. Pak čepel s třeskem sklouzla po čepeli a Horácův meč najednou mířil hrotem dolů. Když se hrot dotkl vlhké půdy, Gilan ho bleskurychle přišlápl k zemi.

„Dobrá, to stačí,“ prohlásil klidně. Oči ale stále upíral na Horáce. Chtěl mít jistotu, že chlapec pochopil, že lekce skončila. Gilan věděl, že v zápalu boje se poražený šermíř někdy může pokusit ještě o jeden sek — ve chvíli, kdy jeho protivník už považuje souboj za skončený.

A navíc se to stávalo až příliš často.

Teď viděl, že Horác pochopil. Zlehka od něj ustoupil vzad a rychle se přesunul mimo dosah jeho meče.

„Nebylo to špatné,“ řekl Gilan uznale. Horác dotčeně pustil meč na trávník.

„Že nebylo?“ vykřikl. „Bylo to strašné! Ještě nikdy jsem nechtěl…“ Zaváhal. Nějak mu nepřipadalo slušné přiznat, že poslední tři čtyři minuty se snažil Gilanovi useknout hlavu až u ramen. Nakonec si to rozmyslel a řekl: „Ani jednou se mi nepodařilo prolomit vaši obranu.“

„Nu,“ přiznával Gilan skromně, „já už jsem něco takového předtím dělal, víš?“

„Aha,“ vyhekl Horác. „Ale vy jste hraničář. Každý ví, že hraničáři meče nepoužívají.“

„Tenhle podle všeho ano,“ prohlásil Will a zazubil se. Horác mu k jeho radosti úsměv unaveně oplatil.

„To ti teda řeknu.“ S velkou úctou se obrátil ke Gilanovi. „Smím se zeptat, kde jste se naučil tak mistrovsky šermovat, pane? Nikdy jsem nic takového neviděl.“

Gilan potřásl hlavou. „Už jsi tu zas s tím ‚pane‘,“ vyčítal mu žertem. Potom odpověděl na otázku: „Můj šermířský mistr byl jeden starý pán. Seveřan jménem MacNeil.“

„MacNeil!“ vydechl ohromeně Horác. „Myslíte toho MacNeila? MacNeila z Bannocku?“

Gilan přikývl. „Přesně toho,“ odpověděl. „Ty jsi o něm tedy slyšel?“

Horác uctivě kýval. „Kdo by neslyšel o MacNeilovi?“

V tu chvíli se Will rozhodl do toho vložit. Už nemohl snést, že neví, o čem je řeč.

„Já tedy ne, například,“ prohlásil. „Ale uvařím čaj, když bude někdo ochotný mi o něm vyprávět.“

„Tak povídejte o tom Neilovi,“ vybídl je Will, když se všichni tři pohodlně usadili u ohně a ruce jim zahřívaly hrnky kouřícího bylinkového čaje.

„MacNeilovi,“ opravil ho Horác. „Je to legenda.“

„Ale skutečná,“ prohlásil Gilan. „Řekl bych. Učil jsem se u něj pět let. Začal jsem, když mi bylo jedenáct, pak jsem se ve čtrnácti stal Haltovým učněm. Ale on mi vždycky dal na nějakou dobu volno, abych mohl pokračovat v práci s mistrem šermířem.“

„Ale proč jste se dál učil šermovat, když jste začal s výcvikem na hraničáře?“ ptal se Horác.

Gilan pokrčil rameny. „Možná si všichni mysleli, že by byla škoda zahodit to, co jsem se naučil už předtím. Já jsem rozhodně pokračovat chtěl a mým otcem je sir David z Carawayského léna, takže myslím, že i proto mi nechali určitou volnost.“

Při vyslovení toho jména Horác zpozorněl a posadil se zpříma.

„Bojový mistr David?“ vyhrkl. Očividně to na něj udělalo velký dojem. „Nový nejvyšší velitel?“

Gilan přikývl a usmál se nad chlapcovým údivem. „Právě ten,“ přitakal. Pak si všiml, že Will pořád ještě tápe v temnotách, a tak vysvětloval dál: „Můj otec byl jmenován nejvyšším velitelem královských armád, protože lorda Northolta zavraždili. V bitvě na Hackhamské pláni velel jezdectvu.“

Willovi se údivem rozšířily oči. „Když porazili Morgaratha a vyhnali ho do hor?“

Horác i Gilan kývali hlavami. Horác se nadšeně pustil do dalšího vysvětlování.

„Sir Rodney říká, že to, jak řídil jízdu a křídla lukostřelců v rozhodující části bitvy, může sloužit za vzor. Vždycky to uvádí jako příklad dokonalé taktiky. Žádný div, že vašeho otce vybrali, aby nahradil lorda Northolta.“

Will si uvědomil, že hovor se uchyluje od původního směru.

„Tak co měl tvůj otec společného s tím MacNeilem?“ zeptal se Gilana.

„Totiž,“ začal Gilan, „můj otec byl taky jeho bývalý žák. Bylo celkem přirozené, že MacNeila to táhlo právě k otcově bojové škole, ne?“

„Myslím že ano,“ souhlasil Will.

„A bylo celkem přirozené, že mě začal učit, jakmile jsem dokázal máchnout mečem. Byl jsem přece syn bojového mistra.“

„Jak to, že jste se stal hraničářem?“ zeptal se Horác. „To vás nevzali na rytíře?“

Oba hraničáři se na něj tázavě zadívali. Pobavila je jeho domněnka, že člověk se stane hraničářem až tehdy, když neuspěje jako budoucí rytíř nebo bojovník. Popravdě řečeno si Will ještě docela nedávno myslel totéž, teď na to ovšem velkoryse zapomněl. Horác si všiml dlouhého ticha, které nastalo, a pak i jejich tázavých pohledů. Najednou pochopil, jakou udělal botu, a pokusil se to zachránit.