John Flanagan: Hořící most

„Třeba je právě doba střídání?“ nadhodil. Zaznělo to nepřirozeně hlasitě.

Gilan zavrtěl hlavou. „Je to hraniční post. Posádka by tu měla být pořád.“

Zhoupl se ze sedla a Willovi a Horácovi dal pokyn, aby zůstali na koních. Cuk vycítil Willův neklid a nervózně zahrabal kopyty. Will ho uklidňoval jemným popleskáváním po krku. Na dotyk ruky svého pána koník zareagoval stříháním ušima, jako kdyby svoji nervozitu chtěl popřít.

„Nemohl je zahnat nějaký útok?“ napadlo Horáce. Jeho úvahy se vždy ubíraly směrem k boji, což Will v případě učně bojové školy považoval jen za přirozené.

Gilan pokrčil rameny, strčil do dveří strážnice, a když se pootevřely, nahlédl dovnitř.

„Možná,“ připustil a prohlížel si vnitřek. „Ale nevypadá to, že by se tu bojovalo.“

Zamračeně se opřel o rám dveří. Budova strážnice měla jednu místnost, skromně vybavenou několika lavicemi a stolem. Nebylo tu nic, co by nějak naznačovalo, kam odešli její obyvatelé.

„Je to jen méně významný post,“ uvažoval nahlas. „Možná ho Celtikové prostě přestali obsazovat posádkou. Konec konců, mezi Araluenem a Celtikou je už víc než třicet let mír.“ Přesunul se ze dveří a palcem ukazoval za záda k pevnůstce.

„Třeba najdeme něco tam,“ řekl.

Oba chlapci sesedli z koní. Horác přivázal koně a nákladního ponyho k závoře, která sloužila k uzavření cesty. Will pustil Cukovy otěže jednoduše na zem. Hraničářský kůň byl vycvičený tak, aby se nikdy nezaběhl. Will vzal z koženého pouzdra za sedlem luk a navlékl si ho křížem přes ramena. Luk byl připravený ke střelbě, to byla u hraničářů naprostá samozřejmost. Horác si těch příprav všiml, takže trochu uvolnil meč v pochvě a vydal se za Gilanem k budově pevnůstky.

Malá kamenná stavba byla také opuštěná. Zde však byly alespoň známky toho, že obyvatelé odcházeli ve spěchu. Na stole leželo několik talířů s přischlými zbytky jídla a dvířka některých skříněk zůstala otevřená. Na podlaze ložnice se povalovaly kusy šatstva, jako by jejich majitelé před odchodem chvatně sbalili do uzlíku jen to nejnutnější. Na několika kavalcích chyběly přikrývky.

Gilan přejel ukazováčkem po kraji jídelního stolu. Ve vrstvě usazeného prachu po něm zůstala viditelná čára. Prozkoumal špičku prstu a stiskl rty.

„Už je to nějaký čas, co odešli,“ oznámil.

Horác právě nakukoval do malé komory se zásobami, která byla pod schody. Při zvuku hraničářova hlasu sebou trhl a uhodil se hlavou o nízký rám dveří.

„Jak to můžete vědět?“ zeptal se, spíš aby řečí zakryl vlastní rozpaky než ze skutečné zvědavosti. Gilan rychle přejel místnost očima.

„Celtikové jsou pořádkumilovní. Ten prach se tu musel usazovat od té doby, co odešli. Řekl bych, že tohle místo opustili tak před měsícem.“

„Možná je to tak, jak říkáš,“ řekl Will. Sestupoval po schodech z velitelské místnosti. „Třeba se rozhodli, že na tomhle postu už není nutné dál držet posádku.“

Gilan několikrát pokýval hlavou. Nevypadal však přesvědčeně.

„To ale nevysvětluje, proč odešli tak nakvap,“ podotkl. Máchl rukou kolem sebe. „Podívejte se na tohle všechno — jídlo na stole, otevřené skříňky, šaty poházené na podlaze. Když se zavírá post, jako je tenhle, lidi po sobě uklidí a vezmou si všechny svoje věci s sebou. Celtikové v první řadě. Jak jsem řekl, jsou velmi pořádkumilovní.“

Vedl chlapce opět ven a rozhlížel se po opuštěné krajině, jako by doufal, že objeví nějakou nápovědu k řešení téhle hádanky. Jenže nebylo vidět nic jiného než jejich koně, jak líně ukusují krátkou trávu, která rostla před pevnůstkou.

„Podle mapy je nejbližší vesnicí Pordellath,“ řekl. „Je to pro nás trochu zajížďka, ale možná tam zjistíme, co se tu děje.“

Do Pordellathu to byly jen tři míle. Vzhledem k hornatému rázu krajiny se cestička klikatila mezi kopci, takže ve vesničce se octli málem dřív, než ji vůbec spatřili. Už se připozdívalo a Willa i Horáce trápil ukrutný hlad. Na běžné polední jídlo nezastavili, nejprve kvůli tomu, že chtěli napřed dojet k hraničnímu postu, a potom proto, že spěchali do Pordellathu. Ve vesnici bývá hostinec, a tak oba hoši natěšeně přemýšleli o teplém jídle a studeném pití. V zajetí těchto představ je překvapilo, když Gilan přitáhl koni uzdu, jakmile se vesnice objevila na dohled, usazená kolem úbočí hory ani ne dvě stě kroků od nich.

„Co se to tam k čertu děje?“ divil se. „Podívejte se na to!“

Will s Horácem se dívali. Will za nic na světě nedokázal pochopit, co mladému hraničáři vadí.

„Já nic nevidím,“ přiznal se. Gilan se k němu otočil.

„No právě!“ přisvědčil důrazně. „Nic! Žádný kouř z komínů. Nikde ani noha. Je tu podle všeho stejně prázdno jako na tom hraničním postu!“

Pobídl Blaze koleny a hnědák se dal do cvalu po kamenité cestě. Will vyrazil za ním, Horácův kůň se přidal trochu se zpožděním. Roztaženi v řadě za sebou, za hlasitého klapotu kopyt vjeli do vesnice a nakonec zastavili na malém náměstí.

Pordellath nebyl nijak velký — jen krátká hlavní ulice, kterou sem vjeli, lemovaná po obou stranách domy a krámky a na konci se rozšiřující v náměstíčko. Tomu vévodila největší stavba, kterou bylo, podle celtického zvyku, sídlo riadaha. Riadah byl dědičnou hlavou vesnice — náčelníkem klanu, starostou a soudcem v jedné osobě. Měl neomezenou moc a bez odporu vládl vesničanům.

Pokud nějací byli, aby jim vládl. Dnes tu nebyl žádný riadah. Nebyli tu žádní vesničané. Jen slábnoucí ozvěna úderů koňských kopyt na náměstí vydlážděném kameny.

„Haló!“ zakřičel Gilan a jeho hlas se rozlehl úzkou hlavní ulicí, odrazil se od kamenných stavení a nesl se do okolních hor.

„Ó — ó — ó…“ zněla ozvěna Gilanova výkřiku, dokud se nevytratila. Koně sebou nervózně trhli. Willovi se moc nechtělo vypadat, jako že Gilana napomíná, ale nedělalo mu dobře, jakým způsobem upozorňuje na jejich přítomnost.

„Možná bys to neměl dělat,“ řekl nesměle. Gilan se po něm podíval, a když pochopil, co asi Willovi vadí, vrátilo se mu trochu jeho obvyklé dobré nálady.

„Proč myslíš?“ zeptal se.

„No,“ řekl Will a celý nesvůj se rozhlédl po opuštěném náměstí, „jestli někdo odvedl zdejší lidi pryč, tak možná nechceme, aby se vědělo, že jsme přijeli.“

Gilan pokrčil rameny. „Myslím, že na to už je trochu pozdě,“ řekl. „Přihrnuli jsme se sem jako královská kavalerie a ani jsme se nepokoušeli skrývat. Kdyby vesnici někdo sledoval, už by nás dávno viděl.“

„To asi ano,“ připustil Will nejistě.

Horác se mezitím s koněm přiblížil k jednomu z domů, nakláněl se v sedle a pokoušel se nahlédnout nízkými okny dovnitř. Gilan si jeho snahy povšiml.

„Porozhlédneme se,“ prohlásil a sesedl.

Horácovi se nijak zvlášť nechtělo následovat jeho příkladu.

„Co když tu řádí mor nebo něco takového?“ namítl.

„Mor?“ opáčil Gilan.

Horác nervózně polkl. „Ano. Totiž, já slyšel, že takové věci se před spoustou let stávaly. Celá města úplně vylidnil mor a prostě… tak nějak… všichni lidi na místě pomřeli.“ Za řeči se stáhl s koněm od stavení do středu náměstí. Will se k němu bezděčně přidal. V okamžiku, kdy Horác vyslovil svoji domněnku, Will už měl před očima obrázek, jak tam všichni tři leží mrtví na náměstí se zčernalými obličeji, vyplazenými jazyky a očima vytřeštěnýma v poslední smrtelné křeči.