John Flanagan - Hořící most

„Takže ten mor by se tu mohl objevit jen tak, z ničeho nic?“ zeptal se Gilan klidně. Horác několikrát přikývl.

„Nikdo vážně neví, odkud se bere,“ potvrdil. „Slyšel jsem, že mor přináší noční vzduch. Nebo někdy západní vítr. Ale ať přijde jak chce, udeří tak rychle, že nikdo neuteče. Zkrátka tě na místě zabije.“

„Všechny muže, ženy i děti, co mu přijdou do cesty?“ rozvíjel tu myšlenku Gilan. Horác znovu prudce kýval hlavou.

„Všechny! Jsou úplně a dočista mrtví!“

Will cítil, jak mu z těch jejich řečí vysychá v ústech a svírá se mu hrdlo. Pokusil se polknout, ale jazyk měl jako struhadlo. Na chvilku propadl panice, jestli to není první příznak morové rány. Zrychlil se mu dech, až málem přeslechl Gilanovu další otázku.

„A pak prostě… se mrtvá těla rozpustí ve vzduchu?“ zeptal se mírně.

„Přesně tak!“ přitakal Horác, ale pak mu došlo, co hraničář řekl. Odmlčel se, rozhlédl se po pusté vesnici, ale nikde nebylo ani památky po lidech na místě skosených smrtí. Willovi se zároveň uvolnilo hrdlo a v puse přestal mít sucho.

„Aha,“ řekl Horác, když si uvědomil, že jeho vysvětlení postrádá logiku. „No tak je to třeba nějaký nový druh moru, který opravdu rozpouští těla ve vzduchu.“

Gilan naklonil hlavu na stranu a nevěřícně se na něj podíval.

„Nebo tu třeba zůstalo pár lidí, kteří moru odolali a všechny mrtvé pohřbili?“ nevzdával se Horác.

„A kde jsou ti lidi teď?“ zeptal se Gilan.

Horác pokrčil rameny.

„Třeba byli tak nešťastní, že už tu nemohli dál žít,“ prohlásil ve snaze udržet své vysvětlení ještě chvíli při životě.

Gilan zavrtěl hlavou. „Horáci, ať ty lidi odsud vyhnalo cokoli, mor to nebyl.“ Podíval se na rychle tmavnoucí oblohu. „Už je dost pozdě. Porozhlédneme se kolem a najdeme si místo k přenocování.“

„Tady?“ podivil se Will a hlas mu úzkostí přeskočil. „Ve vesnici?“

Gilan kývl. „Pokud ovšem nechcete tábořit venku v horách,“ řekl. „Tohle je dobré místo, kde se můžeme schovat, protože v noci tady obvykle pršívá. Já osobně bych raději strávil noc pod střechou — i pod opuštěnou.“

„Ale…“ začal namítat Will, jenže nedokázal najít žádný rozumný důvod proti.

„Vím určitě, že i tvůj kůň by radši trávil noc schovaný, než venku na dešti,“ mírně ho upozornil Gilan a to u Willa rozhodlo. Základní instinkt mu velel postarat se o Cuka a asi by nebylo moc hezké odsoudit ponyho k nepříjemné deštivé noci v horách jen proto, že jeho pán má nahnáno z několika prázdných domů. Will přikývl a zhoupl se ze sedla.

V Pordellathu nebylo slyšet ani hlásku. Všichni tři procházeli vesnicí a objevili stejné známky chvatného odchodu, jaké spatřili na hraničním postu. Vypadalo to tu jako po překotném balení, ale v mnoha domech zůstala většina věcí jejich majitelů na svém místě. Vše nasvědčovalo tomu, že obyvatelé se vzdálili ve spěchu a vzali si s sebou jen tolik, kolik mohli unést, nebo jen o malinko víc. Nářadí, kuchyňské potřeby, oblečení, nábytek a osobní věci tu zůstaly. Nepodařilo se jim ale najít nic, co by napovídalo, kam lidé z Pordellathu odešli. Nebo proč jsou pryč.

Začalo se stmívat, a tak Gilan vyhlásil konec pátrání. Vybrali si riadahův dům, kde odsedlali koně a v malém přístřešku před budovou je ustájili a vytřeli do sucha.

V domě strávili neklidnou noc. Alespoň pro Willa taková určitě byla a tušil, že Horác se necítí o nic lépe. Pokud šlo o Gilana, ten vypadal klidně, a když ho Will po první hlídce vystřídal, zabalil se do pláštěnky a okamžitě usnul. Byl ale zamlklejší než obvykle a Will tušil, že tenhle záhadný obrat událostí mu vrtá hlavou víc, než dává najevo.

Když Will držel stráž, udivilo ho, kolik zvuků může v takovém domě vznikat. Dveře skřípaly, podlaha vrzala a ve stropě praskalo snad pokaždé, když vítr zesílil. A ve vesnici jako by se nacházelo plno věcí, které byly špatně připevněné a bouchaly a rachotily. Willa to neustále nutilo, aby neklidně a s vykulenýma očima seděl v parádním pokoji domu u nezaskleného okna s dřevěnými okenicemi zajištěnými háčky tak, aby se nepřibouchly a zůstávaly pootevřené.

Zdálo se, že k šálení smyslů se s radostí připojuje i měsíc. Rychle stoupal vysoko nad vesnici a jeho svit vrhal mezi domy hluboké tůně stínů. Stínů, které budily zdání, že se lehounce pohybují, pokud jste je zachytili jen koutkem oka, a zastavily se, jakmile jste se na ně podívali zpříma.

Všechno se zdánlivě rozhýbalo ještě víc, když se přes měsíc hnaly mraky a hlavní náměstí bylo střídavě plně osvětlené, nebo zcela ponořené do tmy.

Těsně po půlnoci, jak Gilan předpověděl, se spustil vytrvalý déšť a k dosavadním zvukům se přidalo šumění vody a šplouchání, pleskání a cákání kapek dopadajících z okrajů střech do kaluží na zemi.

Zhruba ve dvě hodiny po půlnoci Will vzbudil Horáce, aby převzal hlídku. Narovnal si hromádku polštářů a dek na podlahu v hlavní místnosti, zahalil se pláštěnkou a ulehl.

Potom ještě další hodinu a půl nemohl usnout, poslouchal skřípání a vrzání, bublání a šplouchání a uvažoval, jestli Horác náhodou nespí a jestli se právě teď k domu nepozorovaně, krvežíznivě a nezadržitelně neplíží něco strašného.

Měl z toho strach ještě ve chvíli, kdy konečně usínal.

Časně ráno druhého dne už byli na cestě. Déšť ustal krátce před úsvitem a Gilan chtěl rychle pokračovat dál do Gwyntalethu, prvního většího města, které měli při cestě, a tam hledat odpovědi na záhady, s nimiž se zatím v Celtice setkali. Pojedli rychlou, studenou snídani, umyli se v ledové vodě ze studny ve vesnici a potom nasedli a vyjeli.

Jízda po klikaté a hrbolaté kamenité stezce z vesnice jim zabrala dost času. Když ale opět vjeli na hlavní cestu, pobídli koně do cvalu. Dvacet minut cválali, pak nechali koně odpočinout při jízdě krokem dalších dvacet minut. Tento stejnoměrný střídavý způsob jízdy udržovali celé dopoledne.

V poledne spěšně pojedli a pokračovali dál. Projížděli hlavní důlní oblastí Celtiky a minuli přinejmenším tucet dolů na uhlí a železnou rudu. Byly to velké černé díry, vykutané do úbočí hor a kopců a obklopené smrkovým pažením a kamennými budovami. Nikde však neviděli ani živáčka. Zdálo se, že obyvatelé Celtiky prostě zmizeli z povrchu zemského.

„Mohli opustit hraniční post, a dokonce i vesnice,“ bručel Gilan spíše sám pro sebe. „Ale ještě nikdy jsem nepotkal Celtika, který by opustil důl, když v něm zbývá k vytěžení třeba jen jediná unce.“

Konečně někdy v polovině odpoledne překonali horský hřeben, a v údolí, které se před nimi otevřelo, spatřili úhledné řady kamenných střech města Gwyntalethu. Malá štíhlá věž uprostřed města označovala chrám — Celtikové měli své vlastní náboženství a jeho součástí byli bohové ohně a železa. Další, větší věž, byla hlavním strategickým bodem obrany města.

Byli příliš daleko na to, aby rozeznali, jestli se po ulicích pohybují nějací lidé. Ale stejně jako předtím tu nebylo ani stopy po kouři z komínů, a co bylo podle Gilana ještě mnohem významnější, neslyšeli žádný hluk.

„Hluk?“ nechápal Horác. „Jaký hluk?“

„Bouchání, klepání, řinčení,“ stručně odpověděl Gilan. „Nezapomínej, že Celtikové se nezabývají jen těžbou železné rudy. Zpracovávají ji na železo. Při jihozápadním větru, který fouká teď, by bylo slyšet kovárny až sem, i na takovou dálku.“