John Flanagan - Ledová země

Podivná pláštěnka ho rovněž zaujala. Byla vzorovaná nepravidelnými šmouhami zelené a šedé barvy a on nechápal, k čemu je to dobré. Když se hluboká kapuce přetáhla přes hlavu, ukrývala celou tvář. Během cesty na Montsombre si galický rytíř několikrát všiml, že pláštěnka se míhá před očima a splývá s okolním lesem, takže malý muž se jakoby ztrácel. Pak ten dojem pominul.

Deparnieux, podobně jako spousta jeho krajanů, byl notně pověrčivý. Domníval se, že podivné vlastnosti pláštěnky mohou být nějakým druhem čarodějnictví.

Právě díky této poslední domněnce jednal s Haltem jako v rukavičkách. Věděl, že odporovat čarodějům se nevyplácí. Proto se rozhodl pro opatrnou hru, dokud přesně nezjistí, co může od toho tajemného malého muže očekávat. A kdyby se ukázalo, že Halt nevládne žádnými temnými silami, byla tu pořád ještě možnost, že se nechá přesvědčit, aby své jiné vlohy dal do Deparnieuxových služeb.

A pokud ne, hradní pán mohl oba muže zabít, kdy se mu zlíbilo.

Uvědomil si, že po posledních Haltových slovech už dost dlouho mlčí. Napil se vína a odmítavě zavrtěl hlavou nad názorem, který Halt vyjádřil.

„Myslím, že obyčejný v žádném případě ne,“ oponoval. „Zajímáte mě, Halte.“

Hraničář opět pokrčil rameny. „Nechápu proč,“ odtušil klidně.

Deparnieux otáčel v prstech skleněnou číši. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a vstoupil hlavní stolník, omluvně a trochu bázlivě. Trpká zkušenost ho naučila, že jeho pán je nebezpečný a nepředvídatelný člověk.

„Co zas je?“ zavrčel Deparnieux, rozzlobený kvůli vyrušení.

„Odpusťte, pane, ale chtěl jsem se zeptat, jestli ještě něco nepotřebujete?“

Deparnieux ho už chtěl odbýt, ale vtom dostal nápad. Bylo by zajímavé zkusit toho podivného Araluena nějak vyprovokovat, napadlo ho. Ať se vybarví.

„Ano,“ odvětil. „Pošli sem kuchařku.“

Stolník rozpačitě zaváhal.

„Kuchařku, můj pane?“ zeptal se. „Přejete si další jídlo?“

„Přeju si kuchařku, ty pitomče!“ vybuchl Deparnieux. Muž se chvatně uklonil.

„Hned to bude, můj pane,“ ujišťoval a ustrašeně couval ke dveřím. Když zmizel, galický lord se na Halta usmál.

„Dnes je téměř nemožné sehnat dobré služebnictvo,“ posteskl si. Halt na něj pohlédl s opovržením.

„To musí být pro vás neustálý problém,“ prohlásil nezúčastněně. Deparnieux se na něho pronikavě zadíval a snažil se za těmi slovy vycítit jízlivost.

Seděli mlčky, dokud se neozvalo zaklepání na dveře a nevrátil se stolník. Pár kroků za ním šla kuchařka a v rukou nervózně žmoulala okraj zástěry. Byla středního věku a tvář měla poznamenanou ustavičnou úzkostí, kterou s sebou přinášela služba u Deparnieuxe.

„Kuchařka, můj pane,“ ohlásil stolník.

Deparnieux mlčel. Hleděl na ženu způsobem, jakým had pozoruje svoji kořist. Ticho se prohlubovalo a kuchařka žmoulala zástěru čím dál usilovněji. Nakonec už to nedokázala dál vydržet.

„Něco není v pořádku, můj pane?“ spustila. „Jídlo nebylo —“

„ Ty nemluv!“ zařval Deparnieux, vyskočil ze židle a vztekle na ni namířil prst. „Tady jsem pánem já! Ty můžeš mluvit až po mně! Tak buď zticha, ženská!“

Halt přimhouřil oči a sledoval nechutný výstup. Věděl, že tohle všechno se odehrávalo kvůli němu. Pochopil, že Deparnieux chce vidět, jak se zachová. A i když to byl nesnesitelný pocit, nemohl právě teď pro tu ženu nic udělat. Deparnieux po něm střelil očima, což jen potvrdilo Haltovo podezření. Když Deparnieux nespatřil víc než Haltův obvyklý klid, znovu se posadil a obrátil se k nebohé kuchařce.

„Ta zelenina byla studená,“ vytkl jí konečně.

Žena vypadala napůl vyděšeně, napůl zmateně.

„To snad ne, pane? Zelenina byla —“

„Povídám, že studená!“ nenechal ji domluvit Deparnieux. Obrátil se k Haltovi. „Byla studená, že je to tak?“ zaútočil. Halt pokrčil rameny.

„Zelenina byla dobrá,“ odpověděl lhostejně. Ať se dělo cokoli, nesměl se mu do hlasu vloudit ani náznak rozhořčení nebo pohoršení. Deparnieux se křivě usmál. Pohlédl opět na kuchařku.

„Vidíš, cos provedla?“ řekl jí. „Nejen že jsi mě zostudila před mým hostem, ale ještě jsi ho přinutila, aby kvůli tobě lhal.“

„Můj pane, opravdu, já ne…“

Deparnieux přetrhl její řeč pánovitým gestem ruky.

„Zklamala jsi mě a musíš být potrestána,“ oznámil. Žena strachy zesinala. Trest nebyla na tomto hradě žádná maličkost.

„Prosím, můj pane. Prosím, já se budu víc snažit. Slibuji,“ drmolila v naději, že zvrátí jeho rozhodnutí. Prosebně pohlédla na Halta.

„Prosím, pane, řekněte, že jsem nechtěla,“ žadonila.

„Nechte ji být,“ řekl posléze Halt.

Deparnieux vyčkávavě nahnul hlavu ke straně.

„Jinak?“ dotíral. Tohle byla příležitost zjistit, jaké má jeho vězeň schopnosti — nebo nemá. Jestli byl opravdu čaroděj, třeba teď odkryje karty.

Halt pochopil, co si druhý muž myslí. Vyzařovala z něj nedočkavost a pozorně Halta sledoval. Hraničář si neradostně uvědomil, že si nemůže dovolit vyslovit nějakou hrozbu. Rozhodl se zkusit něco jiného.

„Jinak?“ opáčil s pokrčením ramen. „Jinak co? Vždyť o nic nejde. Je to jen nešikovná služebná, která nestojí za pozornost ani jednoho z nás.“

Galik si mnul ret. Haltův zjevný nezájem mohl být opravdový. Nebo jím jen zastíral, že vlastně žádnou zvláštní moc nemá. Deparnieux stále pochyboval, protože nevěřil, že někdo mocný nebo vlivný by se mohl zajímat o služebnictvo jinak než pouze povrchně. Halt možná přiznával porážku. Anebo mu celá ta záležitost skutečně nestála za řeč.

„Ať je to jak chce,“ rozhodl rytíř a sledoval přitom Halta, „musí být potrestána.“

Pohlédl na hlavního stolníka. Krčil se u zdi a celou dobu se snažil, aby nebyl vidět.

„Necháš tu ženskou potrestat,“ řekl. „Je líná a neschopná a znevážila svého pána.“

Stolník se přeuctivě ukláněl. „Ano, můj pane. Samozřejmě, můj pane. Ta žena bude potrestána,“ odříkával rychle. Deparnieux zvedl obočí v předstíraném údivu.

„Vážně?“ zeptal se. „A jaký trest to bude?“

Sluha zaváhal. Netušil, jaký trest by mohl mít rytíř na mysli. Rozhodl se, že v podstatě bude lepší zmýlit se, než být zbytečně krutý.

„Bičování, můj pane?“ navrhl nejistě, a když se zdálo, že Deparnieux kývá na souhlas, mnohem rozhodněji pokračoval: „Bude zbičována.“

Jenže hradní pán teď začal vrtět hlavou a na čele plešatějícího stolníka vyvstaly perličky potu.

„Ne,“ pronesl úlisným hlasem Deparnieux. „Zbičovat nechám tebe. Ona půjde do klece.“

Halt sledoval krutou hru odvíjející se před jeho očima, a nemohl zakročit. Stolníkova tvář se zkroutila strachy, když uslyšel, že bude zbičován. A když svůj ortel vyslechla kuchařka, zhroutila se s obličejem plným zoufalství. Haltovi se vybavila klikatá cesta, po níž přijeli na Montsombre, lemovaná ubohými lidskými troskami v železných klecích. Z černě oděného tyrana, jehož měl před sebou, mu bylo na zvracení. Prudce vstal a odstrčil přitom židli, až se s třesknutím převrhla na kamenné dlaždice.

„Půjdu spát,“ prohlásil. „Už mám dost.“

Evanlyn neměla ponětí, jak dlouho se už brodí sněhem po zaváté pěšině. Pony se s hlavou skloněnou a bez odporu vlekl stále dál, Will se nejistě kymácel na jeho hřbetě a tiše naříkal. Sama Evanlyn se bezmyšlenkovitě potácela vpřed a pod nohama jí vrzal a křupal čerstvě napadaný suchý sníh.