John Flanagan - Ledová země

Ani neočekávali jinou odpověď, než které se jim dostalo — ledové mlčení ze strany seržanta, který velel jejich strážcům. I tak to ovšem bylo nesmírně skličující.

Horác nyní přecházel sem a tam po terase, vysoko na hlavní věži hradu Montsombre.

Halt byl uvnitř, seděl se zkříženýma nohama na posteli a právě dokončoval nový luk, který vyráběl pro Willa. Pracoval na něm od té doby, co se vylodili v Galice. Pečlivě vybral pásy dřeva, pevně je spojil a slepil tak, aby žilkováním a přirozeným ohnutím byly postaveny proti sobě a luk získal žádoucí mírné zakřivení. Potom ke každému konci připevnil dva podobné, ale kratší díly tak, aby jejich zakřivení bylo opačné než u hlavní části lučiště. Tím docílil zpětného zakřivení, jaké potřeboval.

Když přijeli poprvé na Montsombre, Deparnieux si všiml jednotlivých kusů dřeva v Haltově vaku, ale neviděl žádný důvod, proč by je měl zabavit. Nehotový luk bez šípů pro něj nepředstavoval žádnou hrozbu.

Vítr se točil kolem hradních vížek a proháněl se podél podivně tvarovaných chrličů vytesaných z kamene. Pod terasou kroužilo několik krkavců. Vylétali ze svého hnízda v puklině žulové zdi a opět se do něj vraceli.

Pokaždé, když se Horác zadíval dolů na poletující ptáky, udělalo se mu mdlo. Ustoupil od kamenného zábradlí a přitáhl si plášť těsněji k tělu, aby se chránil před větrem. Ve vzduchu bylo cítit, že bude pršet, a od severu k nim vítr hnal kupy těžkých mraků. Měli za sebou polovinu dalšího větrného odpoledne v Montsombre. Les rozprostírající se dole pod nimi byl chmurný a jednotvárný — z té výšky vypadal jako hrubý koberec.

„Co budeme dělat, Halte?“ zeptal se Horác. Jeho společník s odpovědí chvíli váhal. Ne proto, že by nevěděl, co odpovědět, ale spíš proto, že nevěděl, jak jeho mladý přítel odpověď přijme.

„Počkáme,“ řekl prostě a okamžitě spatřil v Horácových očích zklamání. Bylo jasné, že mladík si přeje něco, co by věci postrčilo kupředu.

„Ale Deparnieux mučí a zabíjí lidi! A my tu jen sedíme se založenýma rukama a díváme se na to!“ rozčiloval se Horác. Od bývalého hraničáře, který si vždycky věděl rady, si sliboval něco víc než jen příkaz k čekání.

Vnucená nečinnost Horáce deptala. Špatně se vyrovnával s nudou a pocitem bezmoci, které přinášel každodenní život na hradě Montsombre. Byl vycvičen k rychlým činům a chtěl něco podniknout. Potřeboval něco udělat — cokoli. Chtěl ztrestat Deparnieuxe za jeho krutost. Chtěl dostat příležitost, aby mohl černému rytíři nacpat jeho jízlivé poznámky zpátky do chřtánu.

A nejvíc ze všeho ho trápilo, že musí trčet v Montsombre, místo aby pokračoval v cestě a hledal Willa.

Halt vyčkal, dokud se Horác podle jeho soudu trochu neuklidnil. „Je i pánem tohohle hradu,“ poznamenal mírně, „a má pořád k ruce nějakých padesát chlapů. Myslím, že to je o pár víc, než bychom dokázali pohodlně zvládnout.“

Horác sebral kousek žuly, který se oddrolil z rohového sloupku terasy, a mrštil s ním do dáli. Sledoval, jak obloukem padá do hlubiny pod nimi, dokud mu nezmizel z očí.

„Já vím,“ uznal mrzutě, „ale tahle nečinnost mě ubíjí.“

Halt zvedl oči od práce. I když to nedával najevo, jeho pocit bezmoci byl ještě silnější než Horácův. Kdyby byl sám, únik z tohohle hradu by pro něj byl hračkou. Jenže aby to uskutečnil, musel by Horáce opustit — a k tomu se nedokázal odhodlat. Cítil, že se v něm svářejí dva protichůdné závazky — dodržet slib Willovi a zachovat se čestně k mladíkovi, který se obětavě rozhodl doprovázet ho a hledat kamaráda. Halt věděl, že kdyby uprchl sám, Deparnieux by s Horácem naložil nemilosrdně. Zároveň však celou svou bytostí bolestně toužil být na cestě a ujíždět za svým ztraceným učněm. Znovu sklopil oči k téměř dokončenému luku a pečlivě se snažil, aby se mu do hlasu nevloudil ani náznak jeho vlastní nespokojenosti.

„Další tah bohužel závisí na našem hostiteli,“ řekl Horácovi. „Pořád neví, co si má o mě myslet. Neví, jestli bych mu nemohl být nějak užitečný. A při té nejistotě je ve střehu. Proto je nebezpečný.“

„A nemůžeme s ním tedy bojovat?“ zeptal se Horác, ale Halt důrazně zavrtěl hlavou.

„Byl bych radši, kdyby se trochu zklidnil,“ řekl svůj názor. „Aby získal dojem, že nejsme až tak nebezpeční ani užiteční, jak si původně myslel. Tuším, že se rozhoduje, co se mnou udělá. Ta věc s kuchařkou měla být zkouška.“

První kapky deště pleskly na kamenné dlaždice. Horác zvedl oči k obloze a poněkud překvapeně zjistil, že mraky, které se ještě před pár minutami zdály být tak daleko, se už přihnaly nad jeho hlavu.

„Zkouška?“ podivil se.

Halt se ušklíbl. „Chtěl vidět, co s tím udělám. Možná že chtěl vidět, co s tím můžu udělat.“

„Takže jste neudělal nic?“ zeptal se Horác trochu drze, ale ihned zalitoval ukvapených slov. Halt se však vůbec neurazil. Zahleděl se chlapci pevně do očí a mlčel. Horác nakonec sklopil zrak a zamumlal: „Omlouvám se, Halte.“

Halt vzal kývnutím omluvu na vědomí. „Nemohl jsem toho moc udělat, Horáci,“ vysvětloval klidně. „Hlavně ne v situaci, kterou Deparnieux sám připravil a kdy byl ve střehu. To není ta pravá chvíle podniknout něco proti nepříteli.“ A potom připojil varování: „Počítám, že brzy se dočkáme dalších takových zkoušek.“

Což Horáce ihned zaujalo. „K čemu se podle vás chystá?“

„Podrobnosti neznám,“ řekl Halt, „ale můžeš se vsadit, že náš přítel Deparnieux předvede ještě další nechutnosti, jen aby viděl, jak se při nich zachovám.“ Bývalý hraničář se znovu ušklíbl. „Vtip je v tom, že čím déle vydržím nedělat nic, tím víc poleví jeho ostražitost a tím méně se bude mít přede mnou na pozoru.“

„A právě to vy chcete?“ otázal se Horác a už mu to začínalo docházet. Halt zachmuřeně kývl.

„Právě to chci,“ potvrdil. Pohlédl na temné mraky uhánějící oblohou. „A pojď už dovnitř, nebo zmokneš,“ dodal.

Spustil se prudký déšť. Lilo celou další hodinu a tam, kde obyvatelé hradu opomněli zajistit okna dřevěnými okenicemi, vháněl silný vítr déšť rovnou dovnitř.

Hodinu před setměním déšť ustal, protože neúnavný vítr hnal mraky dál k jihu. Na západě vykouklo z mraků zapadající slunce a připravilo velkolepou podívanou.

Oba vězňové pozorovali západ slunce z větrné terasy, když vtom se dole strhl nějaký rámus.

U hlavní brány stál osamělý jezdec a tloukl velkým mosazným klepadlem, které tam viselo. Byl ustrojený jako rytíř, měl meč, kopí a štít. Viděli, že je mladý — možná o rok nebo o dva starší než Horác.

Neznámý se přestal do hradu dobývat klepáním a nadechl se, aby promluvil. Hovořil, či spíše křičel, galicky a Horác netušil, co volá, i když bezpečně slyšel jméno „Deparnieux“.

„Co to říká?“ zeptal se Halta. Hraničář zvedl ruku, aby ho nerušil, a vyslechl konec rytířova proslovu.

„Vyzývá Deparnieuxe na souboj,“ oznámil s hlavou skloněnou na stranu, aby lépe slyšel. Horác netrpělivě máchl rukou.

„To mi došlo!“ odsekl trochu neuctivě Horác. „Ale proč?“

Halt mu rukou naznačil, aby byl zticha, protože cizinec znovu cosi křičel. Jeho hlas zněl hodně rozčileně a slovům trhaným poryvy větru bylo špatně rozumět.