John Flanagan - Ledová země

„Podle toho, co jsem vyrozuměl,“ zvolna sděloval Halt, „vyvraždil náš milý Deparnieux tomuhle člověku rodinu — když on sám byl pryč na nějaké výpravě. Tady v Galice si na rytířské výpravy potrpí.“

„Takže co se stalo?“ naléhal Horác. Hraničář však mohl odpovědět pouze pokrčením ramen.

„Deparnieux zřejmě chtěl půdu, která tomu rodu patřila, a tak se zbavil rodičů toho mládence.“ Naslouchal dál a pokračoval: „Už byli vyššího věku a neměli nikoho, kdo by se jich zastal.“

„Což přesně zapadá do našich představ o Deparnieuxovi,“ ucedil temně Horác.

Mladík náhle přestal křičet, otočil koně, odklusal od brány a čekal na odpověď. Několik minut se zdálo, že kromě Halta a Horáce si ho nikdo ani za mák nevšímá. Poté se rozlétla výpadová brána v mohutné hradební zdi a objevila se černě oděná postava na bojovém koni černém jako smola.

Deparnieux dojel klusem k místu vzdálenému asi padesát kroků od druhého rytíře. Stáli proti sobě a mladý rytíř zopakoval svou výzvu. Horác s Haltem viděli, jak Deparnieuxovi muži zaujímají výhodná místa na hradbách, aby mohli dobře sledovat nadcházející souboj.

„Supové,“ zamumlal při pohledu na ně Halt.

Černě oděný rytíř neznámému vůbec neodpověděl. Pouze zdvihl ruku a hranou štítu s třesknutím spustil hledí helmice. To vyzyvateli stačilo. Přibouchl hledí a nasadil koni ostruhy. Deparnieux provedl totéž a oba rytíři s vodorovně napřaženými kopími vyrazili proti sobě.

I na tu dálku Halt s Horácem poznali, že mládenec není příliš zkušený. Seděl nejistě a štít i kopí držel nešikovně. Deparnieux naproti tomu působil naprosto přirozeně a až děsivě zdatně. Kopyta koní duněla.

„Tohle nevypadá dobře,“ nešťastně poznamenal Horác.

Střetli se s hlasitým třesknutím, které se odráželo od hradních zdí. Kopí mladého rytíře se vzhledem k nesprávnému držení i sklonu roztříštilo na kusy. Zato Deparnieuxovo kopí zasáhlo přímo protivníkův štít, a když se míjeli, mladík v sedle zakolísal. Kupodivu ale Deparnieux nejspíš ztratil nad svým kopím vládu. Když otáčel koně k dalšímu nájezdu, spadlo do trávy za jeho zády. V Horácovi zajiskřila naděje.

„Je zraněný!“ vyrazil dychtivě. „Takové štěstí!“

Halt však zachmuřeně vrtěl hlavou.

„To si nemyslím,“ prohlásil. „Děje se tu něco nekalého.“

Oba muži v brnění tasili široké meče a znovu se vrhli do útoku. Střetli se. Deparnieux zachytil úder mladíkova meče štítem. Jeho vlastní meč zvonivě třískl do protivníkovy helmice a mladík se opět povážlivě zakymácel v sedle.

Bojoví koně zuřivě ržáli, při otáčení se stavěli na zadní a oba jezdci se snažili získat výhodnější postavení. Znovu a znovu na sebe navzájem útočili, jakmile se naskytla příležitost. Deparnieuxovi muži zajásali pokaždé, když jejich pán zasadil úder.

„Co to provádí?“ žasl Horác a předchozí nadšení ho opustilo. „Mohl to skoncovat hned po prvním úderu!“ Když pochopil pravdu, zaznělo mu z hlasu znechucení. „On si s ním hraje!“

Zezdola se dál ozývalo zvonění a řinkot mečů, občas prokládané dunivými nárazy, když některé rány dopadly na štít. Zkušeným pozorovatelům, jako byli Halt a Horác, kteří shlédli četné turnaje na hradě Redmontu, bylo jasné, že Deparnieux nebojuje naplno. Jeho muži to však zřejmě nepostřehli. Byli to obyčejní venkované, kteří nevěděli zhola nic o skutečném umění souboje. Dál vyřvávali nadšením po každém Deparnieuxově úspěšném seku.

„Předvádí se před diváky,“ řekl Halt a ukázal na ozbrojence stojící na hradbách pod nimi. „Chce, aby ten druhý vypadal nebezpečnější, než ve skutečnosti je.“

Horác kroutil hlavou. Prodlužováním souboje odhalil Deparnieux další stránku své kruté povahy. Bylo by mnohem lepší, kdyby mladému rytíři zasadil ránu z milosti, než aby si s ním takhle krutě pohrával.

„Je to prevít,“ ulevil si tlumeně. Deparnieux svým chováním porušoval všechny zásady rytířství, které pro Horáce tolik znamenaly. Halt souhlasně pokyvoval.

„To už víme. Využívá toho mládence, aby upevnil své vlastní postavení.“

Horác na něho vrhl nechápavý pohled, a tak Halt vysvětloval dál.

„Vládne pomocí strachu. Jeho moc nad lidmi závisí na tom, nakolik ho obdivují a do jaké míry se ho bojí. A strach je třeba živit. Nemůže ho nechat vyprchat. Když ze svého soupeře udělá silnějšího protivníka, než ve skutečnosti je, posílí tím svou pověst velkého válečníka. Tady ti,“ ukázal na muže dole na hradbách, „se nechají snadno obalamutit.“

Deparnieux se zřejmě rozhodl, že průtahů už bylo dost. Oba Aralueni postřehli mírnou změnu v rychlosti a síle jeho úderů. Mladý rytíř pod takovým náporem zakolísal a pokoušel se ustupovat. Postava v černém brnění však pobízela koně za ním, neúprosně ho pronásledovala a zasypávala ranami jeho meč, štít, helmici, celé tělo. Nakonec se ozval tupý úder, když Deparnieuxův meč zasáhl zranitelné místo — kroužkovou košili na protivníkově hrdle.

Černý rytíř věděl, že rána byla smrtelná. S opovržením obrátil koně na zadních a zamířil k hradní bráně, aniž by pohlédl na soupeře hroutícího se pomalu ze sedla. Když se bezvládná postava svalila na trávník a zůstala nehybně ležet, na hradbách vypukl velký jásot. Za vítězem se s třeskem zavřela brána.

Halt se zamyšleně probíral svým vousem.

„Myslím,“ prohlásil, „že jsme možná našli klíč k řešení našich potíží s lordem Deparnieuxem.“

Evanlyn tušila, že se probudila pozdě dopoledne, i když denní dobu neměla podle čeho určit.

Slunce se skrývalo za nízko visícími sněhovými mraky, ale bylo světlo. Připadalo jí mdlé a rozptýlené, jako by přicházelo odevšad a zároveň odnikud. Bylo to však denní světlo a to jí stačilo.

Protáhla ztuhlé svaly a rozhlédla se. Will seděl vedle ní. Byl vzhůru. Možná tak seděl už celé hodiny, ale možná se probudil pár minut před ní. Podle toho, jak vypadal, to nepoznala. Seděl, oči měl vytřeštěné, lehce se kolébal a civěl před sebe.

Bodlo ji u srdce, když ho viděla v takovém stavu.

Zavrtěla se. Pony ucítil její pohyb a začal se zvedat zadkem napřed. Uhnula, aby měl dost místa, a Willa vzala za ruku a táhla ho s sebou. Koník se postavil na všechny čtyři, jednou či dvakrát zadupal, otřepal se a mocně zafrkal. Do mrazivého vzduchu přitom vyfoukl oblak bílé páry.

V noci přestalo sněžit, ale až poté, co pod sněhem zmizely jejich stopy, které vedly do dolíku pod stromem. Bude to dřina, dostat se zpátky na pěšinu, uvědomila si. Ale aspoň že byla odpočatá. Krátce pomyslela na jídlo — ve vaku byla malá zásoba potravin — pak ten nápad zavrhla a dala přednost dalšímu pochodu, aby byli od Hallasholmu co nejdál. Nemohla vědět, že Borsa už odvolal oddíly pátračů.

Rozhodla se, že s pocitem prázdného žaludku se několik příštích hodin dá přežít. Ne však s pocitem palčivé žízně a s vyprahlými ústy. Přešla k místu, kde ležela hluboká vrstva nového sněhu, hrst ho nabrala, strčila do pusy a nechala rozpustit. Vody z něj bylo překvapivě málo, takže to celé ještě několikrát zopakovala. Napadlo ji, jestli by neměla Willovi naznačit, aby udělal totéž, ale najednou se nemohla dočkat, až budou znovu na cestě. Usoudila, že když bude mít Will žízeň, nabere si sníh sám.