John Flanagan - Ledová země

Člun se vzdaloval z přístavu a zmizel z dohledu mezi většími plavidly zaplňujícími kotviště. Erak byl spokojen, že udělal vše, co mohl, vyklouzl zpátky na břeh a vracel se po vlastních stopách do Velké dvorany. Cestou s potěšením zaznamenal, že těžký sníh mezitím už zahladil stopy, které před chvílí nadělal. Do rána nezbude ani náznak, že tudy někdo prošel. Jedinými vodítky, která by naznačovala, kam zmizeli uprchlí otroci, budou chybějící člun a přeřezané lano.

Pěšina stoupala stále prudčeji a chůze byla čím dál namáhavější. Evanlyn v mrazivém vzduchu ztěžka oddychovala a její dech se srážel v páru. Slabý vítr kývající větvemi stromů utichl, když začalo sněžit. Evanlyn měla v puse i v krku sucho a na jazyku odpornou kovovou pachuť. Několikrát se pokusila uhasit žízeň hrstí sněhu, ulevilo se jí ale jen nakrátko. Sníh příšerně studil a trocha vody, která jí po jeho rozpuštění stekla do krku, za to nestála.

Podívala se za sebe. Pony s hlavou sehnutou vytrvale kráčel v jejích stopách a zima mu zřejmě nijak nevadila. Will se krčil na jeho hřbetě zachumlaný do ovčí kazajky. Tiše a nepřetržitě sténal.

Evanlyn na chvilku zastavila a přerývaně zhluboka vdechovala mrazivý vzduch. Skoro ji pálil v krku. Svaly na stehnech i lýtkách ji bolely a třásly se námahou, kterou musela vynaložit při chůzi v hlubokém sněhu. Věděla však, že musí jít dál, dokud jí budou stačit síly. Neměla představu, jak daleko se dostala od hallasholmské Velké dvorany, ale bála se, že to nestačí. Kdyby Erakův pokus s výrobou falešné stopy nevyšel, vůbec nepochybovala, že skupina zdatných Skandijců by vzdálenost, kterou zatím s Willem překonali, urazila za necelou hodinu.

Erak ji nabádal, že se do svítání musejí dostat co nejdál do hor. Pak měli sejít z pěšiny, skrýt se v hustém lese a tam zůstat celý den. Pohlédla vzhůru do úzké mezery mezi stromy nad hlavou. Obloha byla zatažená a po měsíci nebo hvězdách nebylo ani památky. Netušila, kolik je hodin ani za jak dlouho začne svítat.

Zbědovaná se opět dala do pohybu. Každý sval v jejím těle se vzpouzel. Pony se odevzdaně táhl za ní. Chvilku uvažovala o tom, že vyleze do sedla k Willovi a poveze se s ním. Pak ten nápad zavrhla. Pony byl malý, a i když bez protestu nesl jednoho člověka a všechen náklad, další zátěž by ho v těchto podmínkách rychle vyčerpala. Uvědomila si, jak moc jsou na tom huňatém zvířeti závislí, a s povzdechem se rozhodla, že nejlepší bude, když půjde po svých. Kdyby pony nemohl dál, znamenalo by to pro Willa rozsudek smrti. Byl tak oslabený a vysílený, že by ho nedokázala přimět k chůzi.

Vlekla se dál, střídavě vytahovala nohy ze sněhu a znovu je do něj zabořovala, dokud pod chodidly nenarazila na pevnou půdu, o kterou se mohla opřít. Levá noha. Pravá noha. Levá. Pravá. Ústa měla vyschlá jako ještě nikdy. Pára, kterou vydechovala, tvořila ve vzduchu obláčky, visela za ní ve vzduchu a nakrátko označovala místa, kudy prošla. Bezmyšlenkovitě začala kroky počítat. Nemělo to žádný smysl. Nesnažila se vědomě měřit vzdálenost. Pouze tím bezděčně doplňovala rytmus své chůze. Napočítala do dvou set a začala znovu. Opět napočítala do dvou set a pokračovala zase od jedné. Když to několikrát zopakovala, uvědomila si, že vůbec neví, kolikrát už ušla dvě stě kroků, a přestala s tím. Po dalších dvaceti krocích zjistila, že znovu počítá. Pokrčila rameny. Tentokrát se rozhodla napočítat do čtyř set a pak začít zase od jedné. Hlavně když bude mít nějakou změnu, pomyslela si s černým humorem.

Stále hustě sněžilo, velké vločky jí létaly do obličeje a usazovaly se jí v bílé vrstvě na vlasech. Tváře měla ztuhlé a usilovně si je třela hřbetem ruky. Zjistila však, že ani v ruce nemá cit, a tak zastavila a otevřela vak.

Když předtím hledala kazajku pro Willa, všimla si i rukavic. Vylovila je, byly to tlusté vlněné palčáky. Natáhla si je a pak prokřehlýma rukama mávala a tleskala, plácala se do žeber a paží, aby se jí v nich rozproudila krev. Po několika minutách tohoto cvičení se jí cit do rukou vrátil a ona se znovu dala na pochod.

Pony zastavoval vždy podle ní. Nyní se opět trpělivě vydal v jejích stopách.

Dopočítala do čtyř set a začala zase od jedné.

Halt se rozhlížel po velké místnosti, do níž je zavedli.

„Nu,“ prohlásil, „není to moc, ale stačí to.“

Hodnocení nebylo od něj tak docela spravedlivé. Byli nahoře v hlavní věži hradu Montsombre, o níž Deparnieux prohlásil, že je určena výlučně pro jeho vlastní potřebu — a pro jeho hosty, jak jízlivě dodal. Nacházeli se v rozlehlé a příjemně zařízené komnatě. Stál tu jídelní stůl s židlemi a u velkého krbu dvě pohodlná dřevěná křesla. Z místnosti vedly dvoje postranní dveře do malých komůrek na spaní, a dokonce tu byla i malá koupelna s cínovou vanou a umyvadlem. Přibližně do poloviční výšky kamenných zdí sahaly vkusné závěsy a velkou část podlahy pokrýval odolný koberec. Byla tu malá terasa a okno s výhledem na klikatou cestu, po níž přijeli, a na okolní zalesněnou krajinu. Nebylo zasklené a zevnitř se zavíralo okenicemi chránícími před nepřízní počasí a větrem.

Jedinou znepokojivou věcí na celkovém uspořádání byly hlavní dveře. Zevnitř jim chyběla klika. Komnata vypadala sice příjemně, ale byli v ní uvězněni a Haltovi to bylo jasné.

Horác shodil vak na podlahu a s povděkem žuchl do jednoho z křesel u krbu. Oknem dovnitř táhl studený vzduch, i když bylo teprve odpoledne. V noci tu bude zima a průvan, pomyslel si. Nu což, tak to na hradech většinou chodilo. Tenhle nebyl o nic horší ani lepší než ostatní.

„Halte,“ začal, „jak to, že nás Abelard s Cukem před tím přepadením nevarovali? Přece jsou k něčemu takovému vycvičení, ne?“

Halt rozvážně pokyvoval hlavou. „Taky mě to napadlo,“ přiznal. „A myslím, že to bude nějak souviset s tou tvojí kořistí na provázku.“

Chlapec na něj nechápavě pohlédl a Halt dál uvažoval nahlas. „Vláčíme za sebou půl tuctu bojových koní naložených brněním a zbrojí a to všechno chrastí a řinčí jako drátenický vozík. Řekl bych, že všechen ten rámus přehlušil zvuky, které by Deparnieuxovy muže prozradily.“

Horác svraštil čelo. Na tohle nepomyslel. „A neměli je taky ucítit?“ zeptal se.

„Kdyby vítr foukal správným směrem, tak by je ucítili. Ale foukal směrem od nás k nim, jestli si vzpomínáš.“ Pozoroval na Horácovi mírné zklamání nad neschopností koní zvládnout takové drobné překážky. „Někdy,“ pokračoval Halt, „máme sklon očekávat od hraničářských koní trochu příliš. Konec konců, jsou to jenom lidi.“ Koutek úst mu cukl drobným pousmáním, když to říkal, ale Horác si toho ani nevšiml. Jen přikývl a přešel k další otázce.

„Takže,“ ptal se, „co podnikneme teď?“

Hraničář pokrčil rameny. Měl otevřený svůj vak a právě vytahoval nějaké věci — čistou košili, břitvu a mycí potřeby.

„Počkáme,“ řekl. „Není to pro nás ztráta času — zatím. Horské průsmyky do Skandie budou ještě přinejmenším měsíc zasypané sněhem. Takže si tady klidně můžeme na pár dní udělat pohodlí, dokud nezjistíme, s čím na nás náš šlechetný Galik vyrukuje.“

Horác si stáhl boty jednu o druhou, s potěšením propínal prsty u nohou a užíval si náhlého pocitu volnosti.