John Flanagan - Ledová země

Rozpačitým krčením ramen odmítal její díky. Znovu pohlédl na oblohu a potom palcem ukázal k baráku otroků ze dvora.

„Radši bys už měla jít,“ řekl. Potom dodal: „Hodně štěstí.“

Rychle se na něj usmála a pospíchala přes dvůr ke stodole. Připadala si hrozně nápadná a pořád se bála, kdy ji někdo uvidí a zastaví. Ale dostala se k cíli bez nehody a s úlevou se přikrčila ve stínech u stodoly.

Chvíli počkala, než znovu popadne dech a srdce se alespoň trochu uklidní. Potom se podél stěny sunula ke dveřím. Byly pochopitelně zajištěné, ale jen zvenčí a pouze jednoduchou závorou. Odstrčila ji, a když kovově zaskřípala, zadržela dech. Potom chatrné dveře otevřela a vklouzla dovnitř.

Ve stodole byla tma, nesvítil tam žádný oheň. Evanlyn čekala, až si oči zvyknou na přítmí. Postupně začala rozeznávat obrysy spících otroků natažených na špinavé zemi a zabalených do hadrů a roztrhaných dek. Škvírami ve stěnách z hrubé borovice na ně dopadaly proužky mdlého světla.

Erak jí řekl, že členové výboru mají oddělený prostor na konci stodoly, kde dokonce udržují ohníček kvůli teplu. Mohlo se však i stát, že jeden z nich bude na stráži v hlavní části baráku. Proto dostala stříbrňáky.

A dýku.

Nahmatala její studený jilec, aby se uklidnila. Prohlédla si stodolu před pár dny a věděla, kde přibližně je Willovo místo na spaní. Zamířila tam a pečlivě obcházela ležící těla. Přejížděla očima sem a tam, pátrala po Willovi a pomalu propadala zoufalství. Potom nad jednou rozedranou dekou poznala jeho nezaměnitelnou čupřinu, oddechla si úlevou a vydala se k němu.

Alespoň že Will s ní půjde bez odporu. Otroci ze dvora měli smysly otupělé a rozum oslabený drogou a poslechli každý příkaz, který dostali.

Přidřepla u Willa a zatřásla mu ramenem, aby se probudil — nejprve jemně a potom, když pochopila, že v omámení spí jako zabitý, čím dál silněji.

„Wille!“ šeptala mu prosebně do ucha. „Vstávej! Vzbuď se!“

Něco zamumlal. Oči však měl stále pevně zavřené a dýchal zhluboka. Znovu s ním zatřásla, cítila, jak se jí zmocňuje panika.

„Wille, prosím,“ žadonila. „Vstávej!“ A pleskla ho rukou po tváři.

To pomohlo. Otevřel oči a nechápavě na ni hleděl. Zřejmě ji nepoznával, ale aspoň byl vzhůru. Tahala ho za rameno.

„Vstávej,“ přikazovala. „A pojď za mnou.“

Srdce jí radostně poskočilo, když uposlechl. Rozhýbával se pomalu, ale zvedl se, postavil se na vratké nohy a nejistě se kymácel. Očekával další rozkaz.

Ukázala k otevřeným dveřím, jimiž dovnitř vnikal pruh světla.

„Jdi. Ke dveřím,“ nařídila a on se k nim začal šourat. Nestaral se, kudy jde, kopal do ostatních otroků a šlapal po nich. Kupodivu to s nimi nic nedělalo, většinou jen zamručeli nebo se obrátili na druhý bok. Otočila se a chtěla jít za Willem, když vtom ji zadržel mrazivý hlas z druhého konce stodoly.

„Okamžik, slečinko. Kampak to jdete?“

Byl to jeden z členů výboru. A co hůř, byl to Egon. Jarl Erak měl pravdu. Střídavě drželi hlídku u ostatních otroků. Obrátila se k němu čelem. Blížil se k ní mezi ležícími těly a podobně jako Will nebral ohled na to, kam šlápne.

Evanlyn se zastavila, zhluboka se nadechla a nejklidněji, jak dokázala, řekla: „Jarl Erak mě poslal pro tohohle otroka. Má mu nanosit dříví na topení.“

Egon zaváhal. Nebylo vyloučeno, že mluví pravdu. Když někomu z vyšších jarlů došlo dřevo uprostřed noci, bez skrupulí si poslal pro otroka, aby mu nanosil novou zásobu. Jenže Egon byl podezíravý a měl pocit, že je mu ta holka povědomá.

„On chce zrovna tohohle otroka?“ vyptával se.

„Přesně tak,“ odpověděla Evanlyn a snažila se, aby to znělo přirozeně. Byla to jediná slabina jejich plánu. Nebyl žádný důvod, proč by Erak nebo kdokoli jiný ze Skandijců chtěl na obyčejnou špinavou práci určitého otroka.

„A proč právě jeho?“ naléhal a Evanlyn poznala, že ho neoklamala. Zkusila něco jiného.

„Tedy, on vlastně neřekl, že právě tohohle. Chtěl jen nějakého otroka. Ale Will je můj kamarád a dostane se tak na několik hodin k práci v domě, kde je teplo a možná i teplé jídlo, a já si myslela…“ Nechala slova viset ve vzduchu, pokrčila rameny a doufala, že to Egonovi bude stačit. On však na ni civěl dál. Pak si vzpomněl a přimhouřil oči.

„Už vím,“ řekl. „Tys tu nedávno byla. Viděl jsem tě tu slídit, je to tak?“

Evanlyn ho v duchu proklela. Rozhodla se pro rychlé řešení. Vytáhla váček s penězi a zacinkala s nimi.

„Hele, já se jen snažím trochu pomoct kamarádovi,“ řekla. „Něco ti za to dám.“

Egon se rychle ohlédl přes rameno, aby měl jistotu, že ho nikdo z výboru nevidí. Pak jeho ruka vystřelila a shrábla váček.

„To už je lepší,“ prohlásil. „Já udělám něco pro tebe a ty zas pro mě.“ Zastrčil si peníze za košili a přiblížil se těsně k Evanlyn. Ohlédla se po Willovi a viděla, že čeká u dveří a netečně přihlíží. Egon ji náhle popadl za ramena a přitáhl ji blíž k sobě.

„Třeba bys našla další schované penízky,“ zasyčel. Pak se jeho tvář stáhla, protože ucítil prudkou bolest v břiše — a teplý pramínek stékající mu po kůži od místa, kde to nejvíc bolelo. Evanlyn se ledově usmála.

„Třeba tě vykuchám jako slanečka, jestli mě hned nepustíš,“ řekla a znovu mu ostrou dýkou prořízla kůži.

Nebyla si jistá, jestli se slanečci kuchají. Ale zřejmě to nevěděl ani on. Rychle ucukl, ukázal na dveře a klel.

„Dobře,“ ustoupil. „Vypadněte. Ale tvůj kámoš mi za to zaplatí, jen co se vrátí.“

Evanlyn slabě vydechla úlevou a pospíchala ke dveřím. Popadla Willa za ruku a táhla ho ven. Jakmile vyšli, otočila se a zastrčila závoru.

„Pojď, Wille. Musíme odsud pryč,“ řekla a zamířila jako první k pěšince do přístavu.

Jarl Erak, ukrytý ve stínu, pozoroval obě odcházející postavy. I on si s úlevou oddechl.

Po několika minutách je následoval. Tu noc musel ještě něco udělat.

Malý průvod jezdců se ubíral po cestě k severu. Halt a Horác jeli uprostřed s Deparnieuxem, jenž si mezitím na sebe opět navlékl své obvyklé černé brnění a kabátec. Stará herka, na níž předtím jel, byla přesunuta dozadu a rytíř seděl na velkém, svéhlavém, a jak Halt předpokládal, černém bojovém koni.

Doprovázely je přinejmenším dva tucty ozbrojenců, kteří mlčky pochodovali před nimi a za nimi. Kromě toho zde bylo deset válečníků na koních rozdělených do dvou skupin po pěti. Jedna skupina jela v čele a druhá na samém konci průvodu.

Haltovi neušlo, že muži v jejich bezprostřední blízkosti mají samostříly nabité a připravené ke střelbě. Vůbec nepochyboval, že při prvním náznaku, že se snad s Horácem chystají k útěku, by se jejich těla ježila šipkami dřív, než by udělali deset kroků.

Svůj luk měl navlečený přes rameno a Horác si nechal meč i kopí. Když je zajali, Deparnieux nad jejich zbraněmi jen pokrčil rameny a ukázal na zástup ozbrojenců všude kolem.

„Sami vidíte, že nemá smysl klást odpor,“ prohlásil, „takže vám dovolím, abyste si zbraně ponechali.“ Poté významně pohlédl na dlouhý luk spočívající na hrušce Haltova sedla. „I když myslím,“ pokračoval, „že bych byl klidnější, kdyby ten luk nebyl napnutý a byl zavěšený přes rameno.“