John Flanagan - Ledová země

„Rádi bychom vám pomohli,“ řekl mu Halt, „ale musíme pokračovat v cestě.“ Kratičce zaváhal a pak se bezelstně zeptal: „Převáží se na přívozu v Les Sourges každý den?“

Město Les Sourges leželo na řece směrem na západ, asi dvanáct mil odtud. Halt s Horácem měli namířeno na sever. Ale hraničář si byl jistý, že se Deparnieux vrátí a bude se vyptávat na všechny podrobnosti, které by mu mohly prozradit směr jejich cesty. Nepředpokládal, že by hostinský udržel jeho dotaz v tajnosti. Ani by se na něj kvůli tomu nezlobil. Mužík teď přičinlivě kýval.

„Ano, pane, v tuhle dobu se na přívozu pořád ještě převáží. Příští měsíc, až voda zamrzne, se přívoz zavře a lidi budou muset používat most v Colpennieres.“

Halt se vyšvihl do sedla. Horác už seděl na koni a třímal vodicí otěž ukořistěných koní. Po zkušenostech z předchozího večera se rozhodli, že bude rozumnější opustit město co nejrychleji.

„Tak tedy zamíříme k přívozu,“ řekl hlasitě Halt. „Myslím, že rozcestí leží pár mil na sever, ne?“

Hostinský znovu kývl hlavou. „Máte pravdu, pane. Je to první velké rozcestí, na které narazíte. Pak zahněte doprava a dojedete k přívozu.“

Halt zdvihl ruku na znamení díků a na rozloučenou, kolenem pobídl Abelarda a jako první vyjel ze dvora hostince.

Vytrvale ujížděli, a když dorazili na zmíněné rozcestí, minuli odbočku doprava a pokračovali rovně, přímo k severu. Nic za jejich zády nenasvědčovalo tomu, že by je někdo sledoval. Ale kopce a lesy obklopující je ze všech stran by poskytly úkryt celé armádě, kdyby na to přišlo. Halt věděl, že si nemůže být jistý, zda se Deparnieux, který znal zdejší krajinu, nepokusí jet souběžně s nimi, někde v dalším úseku cesty jim nadjet a přepadnout je ze zálohy.

Bylo to jako zlý sen, když uprostřed odpoledne dorazili k dalšímu malému mostu, a tam opět stál rytíř v pohotovosti, zastoupil jim cestu a dával jim na vybranou buď zaplatit, nebo bojovat.

Rytíř, usazený na vychrtlém grošákovi, přestárlém už někdy před dvěma nebo třemi lety, se vůbec nepodobal rytíři ze včerejšího večera. Kabátec měl zablácený a potrhaný. Kdysi možná býval žlutý, teď však byl vybledlý do špinavě našedlé barvy. Brnění bylo na několika místech opravované a za kopí mu zjevně sloužil hrubě osekaný mladý stromek s nápadným vyboulením přibližně v první třetině délky. Na štítě měl vyrytou kančí hlavu. K takovému hastrošovi, otrhanci a umouněnci se dobře hodila.

Zvolna zastavili a zkoumali výjev před sebou. Halt otráveně povzdechl.

„Mě to už tak strašně unavuje,“ zamumlal k Horácovi a začal z ramene stahovat dlouhý luk.

„Počkejte chvilku, Halte,“ požádal Horác a přesunul si štít ze zad na levé předloktí. „Neukážeme mu radši znak dubového listu? Třeba potom změní názor.“

Halt se zamyšleně mračil na rozedranou postavu před nimi a rukou už sahal po šípu.

„Tak dobrá,“ souhlasil zdráhavě. „Ale dáme mu jen jednu šanci. Pak ho prošpikuju šípem. Už mám těch pobudů po krk.“

S těmi slovy se nahrbil v sedle a Horác se rozjel k rytíři špindírovi. Postava uprostřed cesty zatím nijak nepovykovala, což podle Halta bylo nezvyklé. Zpravidla tihle harcovníci nedočkavě pořvávali své výzvy a požadavky a většinou svá prohlášení bohatě prokládali průpovídkami typu „Hola, bídníče!“ nebo „Vzhůru do boje, pane rytíři!“ a podobnými otřepanými žvásty.

Jakmile si to Halt uvědomil, začalo mu v hlavě bít na poplach. Kikr s bojovnickým učněm na hřbetě mezitím cválal k vyzyvateli a urazil už vzdálenost zhruba třiceti kroků.

„Horáci!“ křikl za ním Halt. „Zpátky! Je to…“

Než však stačil větu dokončit, z větví dubu visících nad cestou se na mladíkovu hlavu a ramena sneslo cosi beztvarého. Horác se bezmocně zmítal v síti, která na něj spadla. Pak někdo neviditelný zatahal za provaz, síť se utáhla, Horác vyletěl ze sedla a žuchl do prachu na cestě.

Kikr vyděšeně ustoupil od ležícího jezdce a odklusal pár kroků stranou. Když vycítil, že jemu samotnému žádné nebezpečí nehrozí, zastavil se a neklidně stříhal ušima.

„…past,“ dořekl Halt potichu a proklínal svou nepozornost. Nechal se rozptýlit zjevem otrhaného rytíře a dopustil, aby polevila jeho ostražitost, což je dostalo rovnou do téhle šlamastyky.

Šíp už měl založený v tětivě, nebyl tu ale žádný viditelný cíl, až na rytíře na vysloužilém bojovém koni, který bez hnutí čekal uprostřed cesty. Nepochybně byl součástí dobře promyšleného plánu. Když síť spadla na Horáce, nedal najevo sebemenší překvapení.

„Dobrá, kamaráde, zaplatíš za svůj podíl na téhle léčce,“ mumlal si pro sebe Halt, plynulým pohybem zvedl luk a napjal ho tak, že se opeřený konec šípu dotýkal jeho tváře těsně nad koutkem úst.

„To bych opravdu nedělal,“ ozval se povědomý chraplavý hlas. Odrbaný plesnivý rytíř zvedl hledí a objevily se pochmurné rysy Deparnieuxova obličeje.

Halt tiše zaklel. Zaváhal s lukem stále napnutým. Z křoví po obou stranách cesty uslyšel šramot. Pomalu uvolnil napjatou tětivu, protože zjistil, že z křovisek se vynořilo nejméně tucet dalších mužů a všichni drželi v rukou smrtelně nebezpečné samostříly.

Všechny namířené na něj.

Vrátil šíp do toulce na zádech, sklonil luk a položil si ho napříč přes stehna. Sklesle pohlédl k místu, kde se Horác stále ještě zmítal v pevně utažené síti. Z křovisek a stromů lemujících okraje cesty se nyní vynořili další muži a obstoupili bezmocného učně. Čtyři z nich na něj mířili samostříly, zatímco ostatní ho vymotávali ze sítě a zvedali na nohy. Horác byl rudý jako rak.

Deparnieux se spokojeně šklebil od ucha k uchu a pobídl vyzáblou herku směrem k nim. Zastavil se dost blízko, aby ho dobře slyšeli, a vysekl nedbalou poklonu.

„Nyní, pánové,“ pronesl jízlivě, „budu mít tu čest pozvat vás jako hosty na můj hrad Montsombre.“

Halt pozvedl jedno obočí. „Jak bychom to mohli odmítnout?“ zeptal se, aniž by svou otázku adresoval někomu určitému.

Od toho večera, kdy si Erak zavolal Evanlyn k sobě, uplynulo pět dní.

Zatímco čekala na další Erakovy pokyny, pustila se do jiné části plánu, kterou měla na starost, a hlasitě bědovala nad svým osudem — přidělením k Erakovým osobním otrokům. Vymysleli to tak, že do konce týdne bude pracovat v kuchyni a potom by měla nastoupit k němu. Hlasitě vyjadřovala své znechucení — Erakem jako takovým a jeho čistotností zejména, a vyprávěla o krutosti, s jakou se k ní choval při plavbě do Hallasholmu, jak nejčastěji to šlo.

Podle Evanlynina líčení byl Erak horší než všichni čerti z celého pekla. A navíc mu ještě páchlo z úst.

Po pár dnech těchto lamentací jí Jani, jedna ze starších kuchyňských otrokyň, unavená ustavičnými Evanlyninými stížnostmi, řekla: „Mohly by tě potkat i horší věci, děvenko. Na to si zvykneš.“ A odcházela pryč. Život osobního otroka měl po pravdě řečeno i jisté výhody, k nimž mimo jiné patřilo lepší jídlo i oblečení a pohodlnější bydlení.

„To se radši zabiju,“ volala za ní Evanlyn, šťastná, že má příležitost svůj odpor k jarlovi vykřičet ještě hlasitěji. Kuchyňský pomocník, který šel právě kolem, svobodný muž, nikoli otrok, ji tak neurvale chytil za krkem, až jí zazvonilo v uších.