John Flanagan - Ledová země

Nebylo nic jiného než ten chlad. Jeho svět byl obklíčený chladem. On sám byl chlad. Nedalo se uniknout, nedalo se to snést. Na světě nebyl sebemenší kousíček tepla.

Byl jen chlad.

Na tváři ucítil něco drsného a otevřel oči. Viděl, že se k němu někdo sklání a přes roztřesené tělo mu přehazuje kus pytloviny. Potom k jeho uchu dolehl tichý hlas.

„Jen klid, kamaráde. Teď musíš být silný.“

Mluvil k němu vysoký otrok, vousatý a rozcuchaný. Will si hlavně všiml jeho očí, plných soucitu a porozumění. Zbědovaně si přitáhl drsnou pytlovinu až pod bradu.

„Slyšel jsem, cos udělal pro Ulricha,“ říkal jeho zachránce. „Musíme držet pohromadě, jestli to chceme přežít. Já se jmenuju Handel, abych nezapomněl.“

Will se snažil odpovědět, ale když zkusil promluvit, zuby mu nezvladatelně cvakaly a hlas se mu třásl. Nemělo to cenu.

„Na, zkus tohle,“ radil Handel a rozhlížel se kolem, aby měl jistotu, že je nikdo nesleduje. „Otevři pusu.“

Will přiměl drkotající čelisti, aby se rozevřely a Handel mu strčil něco do úst. Will měl nejasný pocit, že je to něco jako chomáček sušených rostlin.

„Dej si to pod jazyk,“ zašeptal Handel. „Nech to rozpustit. Udělá ti to dobře.“

A potom, za pár okamžiků, když sliny začaly rozpouštět tu věc pod jeho jazykem, Will ucítil, jak se mu po těle rozlévá překrásný pocit lehkosti a tepla. Nádherného tepla, které zahánělo chlad a v pravidelných vlnách se šířilo až do konečků prstů. Ještě nikdy v životě nezažil něco tak úžasného.

Po opakovaných pomalých vlnách tepla třesavka ustupovala. Napjaté svaly se uvolnily a dostavil se slastný pocit klidu a pohody. Pohlédl na Handela a viděl, že se usmívá a pokyvuje hlavou. Ty krásné, laskavé oči se konejšivě usmívaly a Will věděl, že všechno bude v pořádku.

„Co to je?“ zeptal se s vlhkým chuchvalcem stále v puse.

„To je hřejivá tráva,“ přátelsky mu řekl Handel. „Udržuje nás při životě.“

Ze stínu ve vzdáleném koutě stodoly sledoval obě postavy šklebící se Egon. Handel odvedl dobrou práci.

Černě oděný rytíř vztekle zaklel, když mu šíp vyrval rukavici, vzal ji s sebou a dunivě se zabodl do silného dubového trámu.

Náraz šípu do dřeva na okamžik upoutal jeho zrak, poté se rytíř podezíravě točil a pátral, odkud střela přilétla. Poprvé si všiml přítomnosti nezřetelné postavy v přítmí zadní části šenku. Potom, protože Halt vstal od stolu a vystoupil na světlo, si rytíř všiml i dlouhého luku, do jehož tětivy byl už vložený druhý šíp. S natahováním luku se lukostřelec ani nenamáhal, ale ukázku jeho umění Deparnieux už viděl. Byl si vědom, že má před sebou mistrovského lukostřelce, který ve zlomku vteřiny dokáže natáhnout luk a vystřelit. Mlčky stál a úporně se snažil ovládnout svůj hněv. Věděl, že právě na tom může záviset jeho život.

„Pravidla rytířství bohužel nelze uplatnit,“ prohlásil Halt, „neboť sir Horác, rytíř řádu Dubového listu, se nenachází při plném zdraví v důsledku zranění na levé paži. Nebude tudíž moct odpovědět na laskavou nabídku, kterou jste se chystal vyslovit.“

Halt vykročil dále na světlo, takže Deparnieux mohl mnohem lépe vidět jeho tvář. Vousatá a zachmuřená, tohle byla tvář zkušeného válečníka. Oči chladné a bez stopy váhavosti. Rytíř ihned pochopil, že toto je muž, před nímž je třeba mít se na pozoru.

Jednomu z místních obyvatel uniklo potlačované zachechtání a galického rytíře se zmocnila tichá zuřivost. Střelil pohledem do místa, odkud přišlo, a viděl, jak tesař sklání hlavu, aby skryl úsměv. Deparnieux si jeho podobu vryl do paměti. S ním si to vyřídí. Navenek se však přinutil k úsměvu.

„Škoda,“ sdělil lukostřelci. „Doufal jsem, že s tímto mladým rytířem přátelsky zkřížíme zbraně — samozřejmě v naprosto bratrském duchu.“

„Samozřejmě,“ odvětil Halt vyrovnaně a Deparnieux poznal, že se nenechal ani na chvíli ošálit. „Ale jak říkám, budeme vás muset zklamat, neboť cestujeme ve velice naléhavé záležitosti.“

Deparnieuxovo obočí se zvedlo zdvořilým zájmem. „Skutečně? A kam máte ty a tvůj mladý pán namířeno?“

Schválně řekl „mladý pán“, aby viděl, co to s tím vousáčem udělá. Bylo zjevné, kdo z nich je pán, a mladý rytíř to nebyl. Doufal, že se mu třeba podaří muže popíchnout a dohnat ho tak k chybě.

Jeho naděje však trvala krátce. V mužových očích postřehl slabý záblesk pobavení. Bylo jasné, že drobný úskok snadno prohlédl.

„Tam i onam,“ vyhýbavě odpověděl Halt. „Není to úkol natolik významný, aby mohl zaujmout velkého pána, jako jste vy.“ Tón jeho hlasu nenechal rytíře na pochybách, že Halt nehodlá odpovídat na žádné otázky ohledně cíle ba ani směru jejich cesty.

„Sire Horáci,“ dodal, jelikož si uvědomoval, že černý rytíř pořád stojí příliš blízko Horáce, „nechcete se posadit tamhle a ulevit své zraněné paži?“

Horác pohlédl na Halta a pak mu svitlo. Odsunul se od rytíře a sedl si k ohni. V šenku vládlo naprosté ticho. Místní lidé zírali na oba muže stojící proti sobě a byli zvědaví, jak to celé dopadne. Jen dvě osoby v místnosti, Halt a Deparnieux, věděly, že rytíř se pokouší odhadnout, jakou má naději, že tasí meč a skolí lukostřelce dřív, nežli on stačí vystřelit. Deparnieux se rozmýšlel a čelil neústupnému pohledu hraničáře.

„To bych opravdu nedělal,“ mírně řekl Halt. Černý rytíř si přečetl vzkaz v jeho očích a pochopil, že i kdyby byl sebevíc rychlý, ten druhý bude rychlejší. S lehkým úklonem hlavy tuto skutečnost uznal. Teď nebyla ta pravá chvíle.

Přiměl se k úsměvu a provedl posměšnou úklonu směrem k Horácovi.

„Tak třeba někdy jindy, sire Horáci,“ prohlásil zvesela. „Až se uzdravíte, bude mi potěšením zkřížit s vámi přátelsky zbraně.“

Neušlo mu, že tentokrát se mladík rychle podíval na svého staršího společníka a pak teprve odpověděl. „Třeba někdy jindy,“ přisvědčil.

Deparnieux obdařil celý šenk křivým úsměvem, otočil se na podpatku a kráčel ke dveřím. U nich se na okamžik zastavil a jeho oči ještě jednou vyhledaly Halta. Úsměv se vytratil a rytířovo sdělení bylo jasné. Příště, příteli. Příště.

Dveře se za ním zavřely a celý šenk vydechl úlevou. Mezi hosty se opět rozproudil hovor. Muzikanti vycítili, že pro tento večer už svoje odehráli. Sbalili nástroje a s povděkem přijali pití od obsluhujícího děvčete.

Horác přistoupil ke sloupu, k němuž Haltův šíp přihodí rytířovu rukavici. Po krátkém úsilí šíp vyprostil, rukavici hodil na stůl a šíp odevzdal Haltovi.

„Co to všechno mělo znamenat?“ zeptal se dost nechápavě. Halt přešel zpátky k jejich stolu vzadu v přítmí a znovu opřel luk o stěnu.

„Přesně tohle,“ řekl mladíkovi, „se stává, když začneš být známý. Náš přítel Deparnieux je zřejmě člověk, který tenhle kraj ovládá, a v tobě vidí ohrožení své vlády. Takže sem přišel, aby tě zabil.“

Horác v úžasu vrtěl hlavou. „Ale… proč? Vždyť s ním v žádném sporu nejsem. Copak jsem ho nějak urazil? To jsem rozhodně neměl v úmyslu,“ hájil se. Halt vážně pokýval hlavou.

„V tom to není,“ sdělil bojovnickému učni. „O tebe mu vůbec nejde. Ty jsi pro něj prostě jen příležitost.“