John Flanagan - Ledová země

„Příležitost?“ opáčil Horác. „A k čemu?“

„Aby upevnil svou moc nad zdejšími lidmi,“ vysvětloval Halt. „Takoví jako on vládnou hlavně proto, že ostatním nahánějí strach. Takže když se v kraji objeví mladý rytíř s pověstí vynikajícího bojovníka, někdo jako Deparnieux v tom vidí příležitost. Vyprovokuje tě k souboji, zabije tě a tím posílí svou moc. Lidi se ho budou bát ještě víc a pravděpodobnost, že se mu postaví na odpor, se sníží. Chápeš?“

Chlapec pomalu přikyvoval. „To ale není správné,“ namítl s jistým zklamáním v hlase. „Takové by přece rytířství být nemělo.“

„V těchto končinách,“ uzavřel Halt, „takové je.“

Jarl Erak, kapitán vlčí lodi a člen Ragnakovy nejužší rady významných jarlů, byl několik týdnů mimo Hallasholm.

Když vjížděl otevřenou branou do velkého sídla, spokojeně si pohvizdoval s pocitem dobře vykonané práce. Na Borsovu žádost se plavil podél pobřeží do jedné z nejjižnějších osad, aby se tamního jarla pozeptal na zjevné nedoplatky v daních. V průběhu posledních čtyř nebo pěti let Borsa zaznamenal, že ta osada odvádí méně. Nebylo to nic, co by nápadně budilo podezření, ale každý rok to bylo méně a méně.

Borsově pedantské povaze však takové drobné rozdíly neunikly. Navíc si povšiml, že postupné snižování odvodů se časově shodovalo se zvolením nového jarla ve vesnici. Hilfmann větřil něco nekalého, a tak poslal Eraka, aby to prověřil — a aby místního jarla přesvědčil, že v případě daní pro Ragnaka se poctivost rozhodně vyplácí.

Dlužno přiznat, že Erakův způsob prověřování spočíval v tom, že v noční tmě těsně před úsvitem popadl nebohého spícího jarla za bradku a upozornil ho, že mu rozpůlí lebku bojovou sekerou, pokud urychleně neupraví částku placenou na daních do Hallasholmu směrem nahoru. Postup to byl vcelku drsný, avšak vysoce účinný. Jarl se mohl přetrhnout, aby chybějící daně doplatil.

Byla to čirá náhoda, že přesně v okamžiku, kdy Erak projížděl branou, Will klopýtal kolem s lopatou v ruce. Měl odházet vysokou vrstvu nového sněhu, která přes noc pokryla všechny cesty.

Erak tu pohublou a šouravou postavu nejdřív nepoznal. Bujná kštice hnědých vlasů mu ale byla něčím povědomá, i když byly zcuchané a špinavé. Zastavil se a podíval se pozorněji.

„Bohové temnot!“ zamumlal. „Kluku, jseš to ty?“

Chlapec se otočil a pohlédl na něj s prázdným a netečným výrazem ve tváři. Upoutal ho jen zvuk hlasu. Nic nenasvědčovalo, že mluvčího poznává. Jeho prázdné, zarudlé oči spočinuly na urostlém Skandijci. Eraka zaplavila vlna těžkého smutku.

Věděl, jak vypadá člověk, který propadl hřejivé trávě. A pochopitelně věděl i to, že tráva se používá k ovládnutí otroků na dvoře. A hodně jich viděl umírat na následky zimy, špatné stravy a oslabené vůle k životu, kterou právě tenhle jed způsoboval. Ti, kdo propadli hřejivé trávě, nic neočekávali, nic neplánovali. Ztratili naději, která posiluje ducha. A přesně to je nakonec ubíjelo víc než všechno ostatní.

Bylo pro něj utrpením vidět, že chlapec je na dně. Vidět, že v jeho očích, kdysi plných odvahy a odhodlání, není nic než tupá prázdnota beznadějné oběti.

Will se na chviličku zastavil, očekával, že dostane nějaký příkaz. Někde hluboko v jeho mysli se na pár okamžiků probudila slabá vzpomínka na tu tvář, co měl před sebou, a na hlas, který slyšel. Jenže vzpomínání ho namáhalo a mlha návyku byla příliš hustá. Will se s téměř nepostřehnutelným pokrčením ramen odvrátil a vlekl se dál k bráně, aby se pustil do odhazování sněhu. Za pár minut se u té těžké práce pořádně zpotí. Vlhký pot na těle potom zmrzne a do Willa se opět zahryzne zlá zima. Už ji znal. Byla jeho věrnou společnicí. A spolu s pomyšlením na zimu přišla i touha po další dávce trávy. Po dalších několika chvilkách blaha.

Erak přihlížel, jak se Will pomalu a neohrabaně sklání k práci. Tiše zaklel a odvrátil hlavu. Další otroci ze dvora už pracovali s pádly u studny s pitnou vodou a rozbíjeli tlustou vrstvu ledu, která se vytvořila za mrazivé noci.

Rychle je minul a ani se na ně nepodíval. Už si nepohvizdoval.

Dva dny nato, pozdě večer, si Erak nechal k sobě přivést Evanlyn.

Evanlyn se podařilo obsadit dobré místo na spaní, dostatečně blízko u velkých kamen, aby jí v noci bylo teplo, ale ne tak blízko, aby se pekla. Teď si po dlouhém dni rozprostřela deku na tvrdou rákosovou podložku, s úlevou se na ni svalila a zabalila se. Za podhlavník jí sloužilo krátké polínko omotané starou košilí. Spočinula na něm a naslouchala okolním zvukům, občasným záchvatům dusivého kašle, v této roční době nevyhnutelného průvodce života v zasněžené, studené Skandii, a také tlumenému hovoru. Byl to jeden z okamžiků, kdy měli otroci dovoleno mezi sebou mluvit. Evanlyn bývala zpravidla příliš zmořená, než aby toho využila.

Uvědomila si, že někdo vyvolává její jméno, a s tichým povzdechem se posadila. Jedna z pokojových otrokyň procházela řadami ležících postav, tu a tam se zastavila, zatřásla někomu ramenem a zeptala se ho, jestli neví, kde by našla araluenskou otrokyni, která se jmenuje Evanlyn. Nejčastěji se setkala s tupým pohledem a lhostejným pokrčením ramen. Podmínky života otroků vzniku nových přátelství nesvědčily.

„Tady!“ zavolala Evanlyn. Pokojová otrokyně se rozhlédla, odkud hlas přichází, a pak se pustila jejím směrem. Opatrně přitom překračovala ležící těla.

„Mám tě přivést,“ oznámila veledůležitě. Pokojoví otroci se starali o obytné části sídla a sami sebe považovali za nadřazené obyčejným kuchyňským otrokům — sortě ubožáků, kteří žili ve světě mastnoty, rozlitého vína a zbytků jídla.

„Kam?“ zeptala se Evanlyn a dívka pohrdavě odfrkla.

„Kam se ti poručí,“ odpověděla. Když se Evanlyn nezvedala, dívka byla nucena ještě dodat: „Jarl Erak to říká.“ Neměla vlastně žádnou pravomoc dávat rozkazy kuchyňským otrokům, i když se jim cítila být nadřazená. Ale Skandijci žádné takové dělení neuznávali. Otrok byl otrok a kromě vůdců na dvoře si byli všichni rovni.

Otroci, kteří seděli nebo leželi nejblíž, projevili vlažný zájem. O vyšších skandijských důstojnících se vědělo, že si osobní otrokyně vybírají z řad hezkých mladých dívek.

Evanlyn nechápala, co to všechno znamená, ale vstala, pečlivě složila deku a nechala ji na místě, aby se poznalo, že je obsazené. Pak pokynula druhému děvčeti, ať jde jako první, a vyšla za ní z kuchyně.

Ragnakovo sídlo bylo ve skutečnosti hotové bludiště chodeb a pokojů, v jehož středu se nacházela Velká dvorana, kde se podávalo jídlo a projednávaly úřední záležitostí. Dívka vedla Evanlyn řadou nízkých, slabě osvětlených chodeb, až došly někam, kde chodba zřejmě končila. Ve stěně byly dveře a pokojová otrokyně na ně ukázala.

„Jdi dovnitř,“ řekla stručně a dodala: „Radši nejdřív zaklepej.“ Pak se otočila a spěchala ponurou chodbou pryč. Evanlyn krátce otálela, nevěděla, co ji čeká, potom ale zaťukala klouby prstů na pevné dubové dveře.

„Pojď dál.“ Poznala ten hlas. Erak uměl zavolat tak silně, že ho námořníci slyšeli i ve vichřici na Bílém moři. Zdálo se ovšem, že nikdy neubírá na hlasitosti. Dveře měly z vnější strany petlici. Evanlyn ji nadzvedla a vešla dovnitř.