John Flanagan - Ledová země

Horác zbledl a podíval se na zachmuřeného hraničáře. Deparnieux si toho všiml a zasmál se, potěšen dojmem, jakým jeho hrůzné dílo na mladíka zapůsobilo.

„To jsou jen obyčejní zločinci,“ prohlásil lhostejně. „Všichni byli pochopitelně souzeni a usvědčeni. V Montsombre trvám na přísném dodržování zákona.“

„Co provedli?“ zeptal se Horác. Hrdlo měl stažené a slova se mu jen s obtížemi dostávala z úst. Deparnieux ho opět obdařil svým povzneseným úsměvem. Předstíral, že se pokouší vzpomínat.

„Řekněme, že ‚leccos‘,“ odvětil. „Stručně řečeno, znelíbili se mi.“

Horác několik vteřin vydržel jeho pobavený pohled, potom zavrtěl hlavou a odvrátil se. Snažil se nedívat na roztrhané, ubohé postavy visící nad ním. Muselo jich být dohromady víc než dvacet. Hrůza se ještě vystupňovala, když pochopil, že ne všichni byli mrtví. Viděl, že tělo uvězněné v jedné z klecí se hýbá. Nejprve si myslel, že je to klam vyvolaný pohyby rozedraných šatů ve větru. Když však přijeli blíž, mezi tyčemi se protáhla ruka a z klece se ozvalo žalostné skřehotání.

Nepochybně to byla prosba o milost.

„Bože můj,“ tiše uniklo Horácovi. Zaslechl, jak se Halt vedle něj zprudka nadechl.

Deparnieux přitáhl černému koni uzdu a nahnul se v sedle na stranu.

„Poznáváš ho?“ zeptal se pobaveným tónem. „Viděls ho tuhle večer, v hostinci.“

Horác se zmateně zamračil. Ten člověk mu nikoho nepřipomínal. A toho večera, kdy se poprvé setkali s tímto rytířem, bylo v hostinci víc než tucet lidí. Nechápal, proč by si měl právě tohoto muže pamatovat líp nežli ostatní. Nato Halt mrazivým hlasem prohlásil: „Je to ten, co se zasmál.“

Deparnieux se rozchechtal. „Správně. Byl to člověk se vzácným smyslem pro humor. Je zvláštní, že ho smích tak najednou přešel. Jeden by si myslel, že bude až do smrti trávit čas samým žertováním.“

A škubl otěžemi, pleskl s nimi koně po šíji a vyrazil vpřed. Průvod se přizpůsoboval jeho tempu — zastavoval, když zastavil on, a rozjížděl se, když se rozjel on — Halt a Horác byli nuceni držet krok.

Horác znovu pohlédl na Halta a hledal u něj povzbuzení. Hraničář se mu krátce zadíval do očí a potom zvolna kývl. Chápal, jak se Horác cítí, jak je mu odporná zvrhlost a nelidská krutost, které byl svědkem. Haltovo kývnutí Horácovi přineslo jistou úlevu. Dotkl se kolenem Kikrova boku a pobídl ho vpřed.

Společně tak jeli vstříc temnému a hrůznému hradu, který na ně čekal.

Pony byl tam, kde Erak slíbil, že bude.

Stál uvázaný u mladého stromku a pokojně vystavoval zadek ledovému vichru, který nesl sněhové mraky dolů nad Hallasholm. Evanlyn odvázala provazovou uzdu a koník šel poslušně s ní. Vítr se proháněl v korunách stromů nad jejich hlavami a kývání sněhem obtěžkaných větví připomínalo podivný suchozemský příboj. Will tupě kráčel za Evanlyn po pěšině zaváté sněhem, který jim sahal skoro až po kolena. Evanlyn se šlo ztěžka, ale Willovi ještě hůř. Týdny namáhavé práce při nedostatku jídla a v ustavičné zimě ho velmi vyčerpaly a vysílily. Evanlyn věděla, že by brzy měla zastavit a najít teplé oblečení, které, jak Erak řekl, bylo ve vaku na poníkově hřbetě. A možná bude nutné, aby nechala Willa nasednout, pokud se před rozedněním měli dostat dost daleko. Pro tuto chvíli však nechtěla dovolit žádné zdržení, ani sebekratší. Všechno ji pohánělo kupředu, aby se co nejrychleji dostali co nejdál od skandijského města.

Pěšina se vinula vzhůru do hor. Evanlyn v mírném předklonu postupovala proti větru, jednou rukou vedla ponyho a druhou svírala Willovu studenou dlaň. Společně se brodili hlubokým sněhem a klouzali a klopýtali o kořeny stromů a kameny ukryté pod ním.

Když putovali asi hodinu a půl, ucítila Evanlyn na tvářích letmé dotyky prvních, nesměle poletujících sněhových vloček. Potom se začal doopravdy sypat hustý těžký sníh. Evanlyn se zastavila a ohlédla se po jejich stopách. Byly už napůl zapadané sněhem. Erak věděl, že dnes v noci bude sněžit, vzpomněla si. Vyčkal, dokud mu jeho námořnické instinkty nenapověděly, že všechny stopy po jejich putování zmizí. Poprvé od okamžiku, kdy se pootevřenou branou vykradla ven ze dvorany, jí srdce zaplesalo nadějí. Možná jim přece jen bude přát štěstí.

Will za ní zakopl, něco nesouvisle zamumlal a klesl na kolena do sněhu. Otočila se a zjistila, že má promodralé rty a třese se zimou. Opravdu už nemohl dál. Přešla k vaku přehozenému přes koňský hřbet a rozvázala ho.

Našla v něm mimo jiné i tlustou kazajku z ovčí kůže. Přehodila ji roztřesenému chlapci přes ramena a pomohla mu ji obléct. Nechápavě na ni přitom civěl. Byl jako hloupé zvířátko, bez odporu přijímající vše, co se s ním děje. Mohla by ho uhodit a ani by se nepokusil ráně uhnout nebo ji vrátit. Smutně ho pozorovala a vzpomínala, jaký býval. Erak říkal, že se možná uzdraví, i když takovou naději mělo jen velmi málo těch, kdo propadli hřejivé trávě. Přesto doufala, že v horách, kde budou sami, se Willovi podaří začarovaný kruh prorazit. Modlila se, aby měl skandijský jarl pravdu a aby si Will odvykl a úplně se uzdravil.

Postrčila neodporujícího chlapce k poníkovi a vybídla ho, aby nasedl. Na chvíli zaváhal, pak se nemotorně vyhrabal do sedla a nejistě se v něm kymácel. Evanlyn pak pokračovala po lesní cestě vedoucí vzhůru do hor.

Kolem nich se dál k zemi snášely těžké sněhové vločky.

Erak sledoval obě postavičky, jak se obezřetně vydávají k lesu a odbočují v místě, které popsal Evanlyn. Uklidněný, že jsou na správné cestě, je následoval ven za palisádu, ale minul místo, kde odbočili, a zamířil k přístavu.

V tuto roční dobu nebyly u Velké dvorany postaveny žádné hlídky. Nikdo se neobával útočníků, protože závěje sněhu pokrývající okolní hory chránily město mnohem lépe než lidští strážci. Když se však Erak blížil k přístavu, byl mnohem opatrnější. Tam hlídky byly, dohlížely na bezpečné ukotvení vlčích lodí. Náhlá vichřice mohla loděmi na kotvách smýkat a vrhat je proti břehu, a proto zde hlídkovalo několik mužů, aby v případě nebezpečí zburcovali posádky, které byly ve službě.

Stejně tak ale mohli spatřit jeho a zajímat se, co tu dělá v tuhle noční dobu, takže se držel pokud možno ve tmě.

Jeho vlastní loď, Vlčí vítr, kotvila u přístavní hráze. Tiše na ni vstoupil, věděl, že jeho posádka ve službě není. Spolehl se na svoji dobrou pověst při předpovídání počasí a odpoledne jim dal volno s tím, že v noci se žádná vichřice nepřižene. Nahnul se přes vnější roubení v místě, kde se v závětří lodi pohupoval malý člun. Sám ho tam během dne uvázal. Rychle vyhodnotil pohyby ukotvených lodí, aby se ujistil, že je ještě odliv a on svůj příchod načasoval správně. Nyní hbitě sešplhal do malého plavidla, hmatal kolem kormidla po odtokové zátce a vytáhl ji. Ledová voda se mu hrnula přes ruce. Když byla loďka z poloviny naplněná, vrátil zátku na místo a vytáhl se zpět přes brlení do vlčí lodi. Dýkou přeřízl lano, které přidržovalo člun u lodi.

Chvíli se nedělo nic. Potom začalo malé plavidlo, částečně ponořené do vody, zvolna klouzat pryč, nejprve pomalu, potom se stoupající rychlostí. Odliv ho unášel s sebou. V člunu bylo jedno veslo, umístěné ve vidlici. Erak ho tam dal pro případ, že by se člun někdy brzy našel. Prázdný člun z poloviny naplněný vodou, jedno chybějící veslo, to vše by ukazovalo na nehodu.