John Flanagan - Výkupné za Eraka

Duncan zvedl ruku, aby dceru upokojil. Vnímal, jak zvyšuje hlas, a nepřál si žádnou vzrušenou debatu v přítomnosti tolika dalších osob.

„Kasi, já mám plně v úmyslu výkupné zaplatit. Jen je trochu složité, jak celou věc provést.“ Viděl, že jeho rozhodnutí dceru uklidnilo, ale tvářila se trochu zmateně, a tak pokračoval. „Jen pro začátek, já nemohu naložit osmdesát tisíc rílů — nebo kolik bude činit konečná částka — na vlčí loď a zamávat jí na rozloučenou, až vypluje do Aridy. Nebezpečí, že nedorazí do cíle, je příliš velké… bouře, ztroskotání, piráti. Je to moc riskantní.“

Lord Anthony omluvně zakašlal. „Pořád je tu Silasiánská rada, Vaše Veličenstvo,“ poznamenal a král Duncan na něj pohlédl a přikývl.

„Přesně to jsem měl na mysli, Anthony.“

Silasiánská rada bylo sdružení, které obchodovalo spíše s penězi než se zbožím. Nabízelo způsob, kterým země mohly mezi sebou převádět peněžní částky, aniž by přitom musely posílat skutečné peníze nebo zlaté pruty po dlouhých a nebezpečných cestách. Jednotlivé země si u Silasiánských ukládaly peníze a ti jim za to platili úrok. Silasiánští také zařizovali předání požadovaných částek příjemcům — buď vyplacením skutečných peněz, nebo převodem z účtu jedné země na účet druhé. Z každého takového předání si Silasiánští ponechávali určité procento. To jim dostatečně krylo riziko ztráty při přepravě či převodu peněz.

„Anthony, podepsala Arida Silasiánské dohody?“ zeptal se Duncan svého komořího. Tvář lorda Anthonyho se zamyšleně stáhla.

„O tom pochybuji, Vaše Veličenstvo. Na posledním seznamu uvedena nebyla.“

„V takovém případě budeme muset zařídit, aby Rada provedla doručení skutečných peněz. To znamená, že někdo bude muset u Aridů vyjednat podmínky a výši konečné částky a přimět je, aby souhlasili s navrhovaným postupem a s poplatkem, který bude třeba zaplatit Silasiánským.“

Poplatky obvykle platil odesílatel peněz i jejich příjemce.

„Mohu to udělat já, Vaše Veličenstvo,“ rychle navrhl Halt. Král však zavrtěl hlavou.

„Ne. To bohužel asi nepůjde, Halte. Jsou tu jistá pravidla. Zabýváme se výkupným za vladaře celé země. A podle toho je potřeba také vyjednávat. Vyžaduje to někoho s vysokým postavením — kdo má právo užívat královskou pečeť. Jedná se o peníze království, a tak potřebujeme někoho, kdo je královského rodu. Nejlepší by bylo, kdybych se do Aridy mohl vydat já sám.“

Halt pokrčil rameny. To by mu vyhovovalo.

Pak ale Duncan zklamaně dodal: „Jenže to právě teď nemohu. Musím uspořádat mírová jednání mezi čtyřmi ze šesti hibernských králů. Jestli je neusmířím, bude to zlé.“

„Tak mi dejte svou pečeť a já se tam vypravím místo vás. Řekneme, že jsem váš dlouho ztracený bratranec,“ prohlásil Halt. Na řádný postup měl moc málo času. Duncan si povzdechl a pohlédl na Crowleyho.

„Crowley, cožpak jsi tomu divochovi nikdy nevysvětlil, jaká jsou pravidla pro zacházení s královskými znaky a pečetěmi v civilizovaném světě?“

Crowley zvedl obočí. Soudil, že v posledních dvaceti letech se Halt mnohokrát zapletl do činností spojených s podvodným používáním královských pečetí. Ale tentokrát nemohli takové nebezpečí podstoupit.

„Halte, jak jistě víte, královskou pečeť může užívat pouze člen královského rodu,“ promluvil lord Anthony. „Kdybyste ji použil vy, veškerá vyjednávání, která byste vedl, by byla podvodná, a všechny úmluvy, které byste uzavřel, tudíž neplatné. Kdyby to vyšlo najevo, trvalo by Araluenu léta, než by opět získal důvěru ostatních zemí. Něčeho takového se nemůžeme odvážit.“

Halt pohrdavě zasupěl, což byl jeho obvyklý projev, když šlo o formality nebo protokol. Lady Paulina ho konejšivě pohladila po ruce a on na ni pohlédl a omluvně pokrčil rameny. Pak vznesl dotaz a snažil se mluvit klidně.

„Nemohl byste mi dát listinu s plnou mocí, že jsem pověřen jednat vaším jménem, která by byla opatřena podpisem s otiskem pečeti?“

„Přesně to bych udělal, kdyby šlo o nějakou jinou zemi — například Teutland nebo Galiku,“ odpověděl král Duncan. „Ale bohužel, i když Aridové hovoří obecným jazykem, mají vlastní abecedu a písmo, které se našemu nijak nepodobá. U nás není nikdo, kdo ho ovládá, a u nich zase pravděpodobně není nikdo, kdo ovládá naše. Takže plná moc, která by tě opravňovala jednat v mém zastoupení, by pro ně byla jen cárem papíru s mojí pečetí.“ Král se odmlčel a nespokojeně si kousal ret. „Ne, musím jet sám,“ prohlásil. „Ale bude to muset počkat, dokud se nevypořádám s těmi zatrápenými Hiberňany. Nevykládej si to jako urážku, Halte,“ dodal, když si uvědomil, že z té nerozumné země pochází i Halt. Halt zavrtěl hlavou.

„Já si to tak nevykládám, Vaše Veličenstvo. Ale musí přece být nějaké jiné řešení,“ trval na svém.

„Máme ho přímo před nosem,“ prohlásila Kasandra. „Pojedu já.“

Všechny oči se obrátily k princezně. Místnost na chvíli ztichla, protože všichni přítomní uvažovali o jejím návrhu. Pak se zhurta ozval král.

„Ty nepojedeš. To je vyloučené.“

Kasandra při jeho slovech zrudla. S velkým úsilím ovládala zlost a mluvila velice klidně.

„Proč? Proč by to mělo být vyloučené? Náš rod, naše země má vůči Erakovi čestný dluh. Skandijci jsou našimi spojenci jeho zásluhou. Tak proč bych já neměla vyjednávat o jeho osvobození?“

„Protože…“ Král zaváhal a princezna mu skočila do řeči.

„Říkal jsi, že ten úkol vyžaduje někoho, kdo má právo užívat královskou pečeť. Člena královského rodu. Kromě mě tu nikdo takový není. Proč bych místo tebe nemohla jet já?“ Odmlčela se a pak dodala s větší naléhavostí: „Tati, tohle je přesně to, co jsme před pár týdny probírali. Jednou budu královna. Když nezačnu některé z povinností přebírat teď, nebudu nikdy připravena stát se skutečnou královnou — na jakou bys byl hrdý.“

„Kasandro, ty nepojedeš a tím to končí. A už to dál nebudeme rozebírat. Je to trapné.“

Kasandra si uvědomovala chatrnost toho zdůvodnění a věděla, co za tím vězí.

„Je to trapné jen proto, že ty víš, že nemáš pravdu. Dlužím Erakovi za svůj život. Mám právo pomáhat při jeho záchraně.“

I králi začaly nyní tváře plát zlostí a princezna poznala, že trefila do černého. Žádný rozumný důvod, proč by se nemohla ujmout takového poslání, neexistoval. Otcovy námitky byly čistě osobní. Bylo to pochopitelné, uvědomila si. Ale nebylo to správné.

„Jde o to, Kasandro,“ začal král a také se snažil ovládat svůj hlas, „že jsi…“

„Děvče,“ skočila mu do řeči.

Umíněně zavrtěl hlavou. „To jsem říct nechtěl. Chtěl jsem říct, že jsi nezkušená a moc mladá. Nikdy jsi žádné podobné jednání nevedla.“

„Vyjednávala jsem o smlouvě se Skandií,“ odpověděla zostra. Král potřásl hlavou jako nevrlý medvěd, na kterého poňafává malý psík.

„Tehdy jsi měla jako poradce Halta,“ připomněl jí a ona okamžitě odpověděla a nedopřála mu oddech, protože věděla, že tu výhodu musí využít, jestli má mít nějakou naději v této hádce zvítězit.

„Může mi radit i tentokrát,“ řekla. Pohlédla na hraničáře. „Halte, jel bys se mnou, že ano?“

„Samozřejmě že ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl Halt. Na rozdíl od krále neviděl žádný důvod, proč by se takové poslání Kasandře nemělo svěřit. Ve Skandii dokázala, že je odvážná a vždy si ví rady. A jen tak něčeho se nezalekla. Prokázala to v bitvě proti Temudžajům, když dál řídila střelbu skupiny lučištníků, přestože na jejich postavení útočili divocí temudžajští vojáci. Halt vůbec nepochyboval o tom, že se o sebe umí postarat.