John Flanagan - Výkupné za Eraka

„Proč jsem nemohla jet s ostatními?“ zeptala se Kasandra snad už podvacáté.

Byla v komnatě, kterou měla vyhrazenou na hradě Redmontu, a chvatně cpala oblečení do kožených cestovních zavazadel. Když Duncan viděl, jak hrubě při balení zachází s jemným hedvábím a atlasem, nadzvedl obočí.

„Možná bys to měla přenechat služebnictvu,“ navrhl. Bylo jasné, že chumel dlouhých šatů, pláštíků, spodniček a šálů přetékající z brašen se jí nikdy nepodaří zavřít dovnitř. Kasandra netrpělivě mávla rukou.

„To si taky myslím. Mohli všechno tohle zabalit. A já mohla odjet s Willem a Horácem.“

„A připravit mě o posledních pár dnů tvé společnosti,“ mírně řekl Duncan a ona ihned zalitovala, že je tak nedočkavá. Věděla, že ji neposílá do Aridy s lehkým srdcem. Nijak to neskrýval. A věděla, že si o ni bude dělat starost od chvíle, kdy odjede, až do chvíle, kdy se vrátí — živá a zdravá.

Když tak uvažovala, uvědomila si, že až bude pryč, bude jí chybět otcova důvěrná a uklidňující blízkost. A láska. Možná se čas od času nepohodli, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že jeden druhého hluboce milovali.

Přistoupila k otci, položila mu zlehka paže kolem krku a přitáhla ho k sobě. „Promiň, tati,“ řekla tiše. „I já budu ráda ještě pár dní s tebou.“

„Oni musejí připravit loď,“ připomněl král. „Když pojedeš zpátky se mnou, celkově tě to nijak nezdrží.“

Pohladil ji po rameni. Cítil, že se mu do očí začínají tlačit slzy. Bude se mu po ní stýskat. Bude se o ni bát. Ale věděl, že především na ni bude pyšný. Bude pyšný na její odvahu, odhodlání a smysl pro povinnost.

„Jednou z tebe bude skvělá královna,“ řekl.

Svengal ležel v trávě a hekal. Stehna mu kroutila křeč. Zadek bolestí necítil. Lýtka měl v jednom ohni. A když teď sletěl z malého ponyho, pohmoždil si ještě ke všemu i rameno. Usilovně se snažil objevit na těle nějaké místo, které by příšerně nebolelo, ale s naprostým neúspěchem. Otevřel oči. První, co uviděl, byl upřený výraz obstarožního ponyho, na kterém předtím seděl.

Zvíře jako by se ptalo: Copak tě přimělo udělat takovou divnou věc?

Svengal postupně zaměřil pozornost i dál a uvědomil si, že na něj zírají další oči. Nejprve tři hraničářští koně a nad nimi tři hraničáři — všichni se stejně rozpačitými výrazy. Jen Horác a jeho velký kůň vypadali trochu soucitně.

„Víte, já nechápu,“ ozval se Halt, „jak se tihle lidi dokážou udržet na palubě lodi, která se kymácí nahoru a dolů a ze strany na stranu na deset nebo patnáct stop vysokých vlnách. Ale posaďte je na hodného starého poníka, který je krotký jako houpací kůň, a oni se honem honem snaží dostat se zase dolů.“

„Já se nesnažil dostat dolů,“ namítl Svengal. Zvolna se převalil a zvedl se do kleku. Svaly bolestně protestovaly. „Ách, u nejtlustší modrý velryby, proč mě všecičko bolí!“ posteskl si. Pak navázal na původní myšlenku. „Ta koňská potvora se postavila na zadní.“

„Postavila na zadní?“ žasl Gilan a schovával úsměv. „Viděli jste někdo, že by se tady Dříč postavil na zadní?“

Will s Haltem zavrtěli hlavami. Halt si to vychutnával až nezdravě. V době temudžajského vpádu do Skandie plul na vlčí lodi, která měla prověřit, jestli je Slagor zrádce. Když se Haltovi na moři udělalo špatně, Svengal patřil k těm, kdo se tím nejvíc bavili. Will už se přesvědčil, že když se jedná o lidi, kteří se v podobných chvílích škodolibě smějí, má Halt dlouhou paměť.

„Povídám, že se postavil na zadní,“ trval na svém Svengal. Stoupl si víceméně vzpřímeně a znovu zahekal. Nemohl pořádně narovnat záda. „Jasně jsem to cítil.“

„Zahnul doleva,“ řekl mu Gilan.

„Nečekaně,“ odsekl Svengal. Hraničáři si vyměnili nevěřícné pohledy.

„Dříč nikdy v životě neudělal nic nečekaně,“ prohlásil Halt. „Alespoň ne za posledních patnáct let.“

„Taky proto mu říkáme Dříč,“ přispěchal s vysvětlením Will. Svengal po něm loupl očima.

„Já mu tak neříkám,“ utrousil jedovatě. Tři hraničáři si opět vyměnili pobavené pohledy.

„Nu ano, uznávám, že dnes dopoledne jsme slyšeli jisté šťavnaté výrazy,“ poznamenal Gilan. Obrátil se k Haltovi. „Mimochodem, co je zač ten Gorlog? A má opravdu rohy, zuby a dlouhou huňatou hřívu?“

„To je velmi užitečná osoba,“ odpověděl Halt. „Můžeš se dovolávat všech jeho částí. Je rozmanitost sama. S Gorlogem se člověk nikdy nenudí.“

Během té bodré výměny názorů upíral Svengal oči na sekeru zavěšenou na vidlici Dříčova sedla. Nebyl si jistý, jestli by ji radši vzal na ponyho, nebo na tři hraničáře, kteří se tak náramně bavili jeho utrpením.

Horác usoudil, že už je toho příliš. Sklouzl z Kikrova sedla, vzal Dříče za uzdu a vedl ho k hekajícímu Skandijci.

„Vy tři zrovna moc soucitu nemáte, co?“ prohodil. Tři hraničáři se s úsměvem opět podívali jeden na druhého.

„Ani ne,“ zvesela souhlasil Gilan. Horác nad nimi jen mávl rukou a otočil se ke Svengalovi.

„Naskoč. Vysadím tě nahoru.“ Spustil ruce dolů a spojil je prsty, aby vytvořil třmen a pomohl Svengalovi vylézt do sedla. Skandijec couval a rukou si třel bolavá záda.

„Půjdu po svých,“ prohlásil.

„Nemůžeš celou cestu do Araluenu jít pěšky,“ domlouval mu Horác. „No tak. To nejlepší, co můžeš udělat, když spadneš z koně, je znovu na něj nasednout.“ Ohlédl se na tři hraničáře. „Nemám pravdu?“

Tři hlavy v kapucích kývly. Vypadají jako šedo-zelení krkavci, napadlo Horáce.

„Znovu na něj nasednout?“ zeptal se Svengal. „Na tohle zvíře?“

Horác povzbudivě kývl.

„Tenhle zplozenec pekel sebou škubal, vrtěl a házel, až mi zlámal každičkou kost v těle, a ty řikáš, že nejlepší, co můžu udělat, je znovu na něj nasednout a vydat se mu napospas?“

„Správně. Tak pojď. Vysadím tě.“

Svengal se ztěžka přibelhal, zvedl levou nohu a položil ji do Horácových spojených dlaní. Věděl, že teď přijde prudké trhnutí nahoru, při němž se pohnou všechny jeho ztýrané svaly a bude to bolet jako sám čert. Pohlédl Horácovi do očí. Upřímných. Povzbudivých. Bezelstných.

„A já myslel, že ty jseš můj kamarád,“ posteskl si trpce.

„Spouštět dolů!“ volal Svengal. „Teď pomalu! Dejte pozor! Trochu víc… Olafe, napni lano! Vem za to pořádně! Uhni s ním doleva! Drž to! Trochu víc… to je ono!“

Cuk se s vytřeštěnýma očima vznesl na plátěném popruhu protaženém pod břichem vysoko do vzduchu, pak se přehoupl přes bok lodě a měkce se spustil do posledního ze stání pro koně, která byla zbudována ve střední části Vlčího větru.

Na první pohled vlčí loď vypadala jen jako velký otevřený člun. Ale Will věděl, že ten dojem je klamný. Krytá střední část táhnoucí se mezi veslařskými lavicemi se vlastně skládala ze tří vodotěsných komor, které loď nadnášely v případě, že se přes ni přehnala vlna. Prostorné a uzavíratelné komory zároveň sloužily jako skladovací prostor pro kořist, kterou si posádka „osvojila“ při nájezdech. Do jedné z těch komor nyní umístili tři hraničářské koně a Horácova bojového koně Kikra. Svrchní část rozebrali a pro koně zřídili čtyři malá stání. Úpravy proběhly tak rychle a zručně, že bylo zřejmé, že podobnou práci Skandijci nedělají poprvé.