John Flanagan: Výkupné za Eraka

Pro Rachel Skinnerovou

(Doufám, že se při čtení této knihy posadíš.)

Temně oděnou postavu, která se jako duch pohybovala nocí směrem k hradu Araluenu, strážný vůbec neviděl.

Vetřelec splýval s obrazci světla a stínu, které vrhal půlměsíc, jako by se stal součástí noci, přizpůsobenou rytmu stromů a stínům mraků, jež se pohybovaly v mírném větru.

Stanoviště strážného se nacházelo za vnitřními hradbami mohutného hradu, u jihovýchodní věže. Za ním se ve větru čeřila hladina vodního příkopu a svit hvězd se v temné vodě odrážel jako tisícero drobných světelných střípků. Vpředu se kolem hradu rozprostírala rozlehlá travnatá plocha, pečlivě udržovaná, dokonale pokosená a osázená ovocnými stromy, jež poskytovaly stín.

Směrem dolů od hradu se krajina mírně svažovala. Byly tam stromy a malá stinná zákoutí, kde mohli jednotlivci i dvojice do jisté míry nerušeně usednout a chráněni před sluncem odpočívat nebo něco pojíst. Stromy však byly nízké a rostly daleko od sebe, aby nemohly poskytnout úkryt většímu množství útočníků. Podařilo se tak nabídnout soukromí a odpočinek, a přitom zachovat nutnou bezpečnost v době, kdy mohlo k případnému útoku dojít vlastně kdykoli.

Čtyřicet kroků nalevo od stanoviště strážného bylo k pařezu, který tu zůstal po jednom větším stromě, připevněno staré kolo od vozu, takže vznikl jakýsi stůl. Kolem něj bylo umístěno několik prostých lavic a po jedné straně zasazen malý strom, aby v poledne dával stín. S oblibou toto místo vyhledávali rytíři a jejich dámy, aby pojedli pod širým nebem. Poskytovalo dobrý výhled na utěšený zelený svah táhnoucí se až k vzdálené hranici temného lesa. A bylo zvoleno tak, aby na ně sluneční paprsky dopadaly po celý rok — pokud ovšem svítilo slunce.

Právě k tomuto stolu mířil vetřelec.

Temná postava vklouzla do stínu malého háječku asi padesát kroků od lavic a rychle se položila na břicho. Vetřelec se naposled rozhlédl, aby zvolil směr, a s tváří skloněnou se vyplížil ze stínu a zamířil do úkrytu u stolu.

Postupoval důsledně pomalu. Jednalo se zjevně o zkušeného stopaře, který si byl vědom, že každý rychlejší pohyb by strážný mohl koutkem oka zachytit. Stíny mraků se plazily po zemi a plížící se postava postupovala s nimi, nenápadně se vlnila v nízké trávě a vypadala jen jako další putující stín. V tom, aby byl nenápadný, mu pomáhal i tmavozelený oděv. Černá by byla příliš tmavá a vytvářela by příliš hluboký stín. Tmavozelená dokonale splývala s barevným odstínem trávy.

Trvalo deset minut, než postava překonala vzdálenost ke stolu. Kousek před cílem ztuhla, protože strážný náhle znehybněl, jako kdyby ho nějaký zvuk či nepatrný pohyb varoval — nebo snad instinktivní pocit, že není všechno v pořádku. Obrátil se a upřel zrak směrem, kde stál stůl, ale temný nehybný stín pár kroků od něj vůbec nepostřehl.

Nakonec se strážný upokojil, že žádné nebezpečí nehrozí, potřásl hlavou, podupal nohama, odpochodoval několik kroků doprava a pak zase zpátky doleva, potom si přehodil kopí do levé ruky a pravou si promnul unavené oči. Byl znuděný a unavený a říkal si, že právě v takovém stavu člověk začíná mít vidiny.

Zazíval a dal si pohov — tělo spočívalo na jedné noze, druhá byla pokrčená. Popotáhl nosem a trochu se ušklíbl. Při denní službě by si něco takového nikdy nemohl dovolit. Ale teď bylo po půlnoci a pravděpodobnost, že se během další hodiny objeví seržant, aby prověřil jeho bdělost, byla mizivá.

Když se strážný opět zklidnil, temná postava se prosmekla přes posledních zhruba deset stop do úkrytu u stolu. Vetřelec se zvolna zvedl do dřepu a obhlížel okolí. Strážný se díky všemu tomu přešlapování a dupání přesunul o pár kroků dál směrem od stolu, ale ne natolik, aby to vadilo.

Vetřelec měl kolem pasu omotaný dlouhý kožený řemínek. Když byl nyní rozmotaný, ukázalo se, že jde o prak s kolébkou z měkké kůže uprostřed. Do kolébky praku vklouzl hladký oblý kámen. Skrčená postava se trochu nadzvedla, drobným pohybem zápěstí začala zvolna roztáčet jednoduchou zbraň a postupně její rychlost zvyšovala.

Strážný zachytil neobvyklý noční zvuk. Zpočátku hluboké, téměř neslyšné hučení bylo stále pronikavější. Měnilo se tak plynule, že muž nevěděl jistě, kdy si zvuku vlastně všiml. Pomyslel si, že připomíná bzučení nějakého hmyzu… možná obří včely. Bylo těžké určit směr, odkud přichází. Pak se probudila paměť. Nedávno se jeden z ostatních strážných o podobném zvuku zmínil. Říkal, že šlo o…

PRÁSK!

Do hrotu strážcova kopí udeřila neviditelná střela. Síla nárazu vyrazila kopí z chabého sevření a roztočené je poslala pryč. Strážcova ruka bezděčně sjela k jilci meče. Když se zpoza stolu nalevo od něj zvedla štíhlá postava, meč už byl napůl vytasený.

Poplašný výkřik se muži zasekl v hrdle, protože postava shodila z hlavy tmavou kapuci, pod níž ukrývala záplavu světlých vlasů.

„Buď v klidu! To jsem jenom já,“ řekla s neskrývaným pobavením v hlase.

Dokonce i ve tmě a ze vzdálenosti čtyřiceti kroků bylo zřejmé, že rozesmátý hlas a výrazné plavé vlasy patří Kasandře, araluenské korunní princezně.

„Kasandro, tohle musí přestat,“ prohlásil Duncan.

Zlobil se. To jí bylo jasné. Kdyby to zřetelně nevyplývalo ze způsobu, jakým přecházel za stolem ve své pracovně, poznala by to podle toho, že ji oslovuje Kasandro. Obvykle jí říkal Kas nebo Kasi. Nezkrácenou podobu jména používal pouze v případě, kdy se na ni hodně zlobil.

A dnes se zlobil hodně. Měl před sebou perné pracovní dopoledne. Stůl byl zavalený písemnými žádostmi a soudními nálezy, pozornosti se dožadovala obchodní delegace z Teutlandu, a on musel všeho nechat a zabývat se stížností na chování své dcery.

Rozhodila rukama — pohybem, v němž se mísila bezmoc a snaha o vysvětlení.

„Tati, já se jen…“

„Ty ses jen po půlnoci plížila kolem hradu, stopovala nic netušícího strážného a pak mu málem vyhnala duši z těla tím svým zlořečeným prakem! Co kdybys místo kopí zasáhla přímo jeho?“

Rozhněvaně na ni pohlédl a natáhl ruku.

„Dej mi ho,“ vyzval ji, a když nechápavě zvedla hlavu, dodal: „Ten prak. Dej mi ho.“

„Ne,“ odmítla.

Královská obočí vyjela vzhůru. „Ty mi odporuješ? Jsem přece král.“

„Já ti neodporuju. Já ti jen nedám ten prak. Vyrobila jsem si ho. Trvalo mi týden, než se povedl. Cvičila jsem s ním řadu měsíců, takže trefím všecko, na co zamířím. Nedám ho z ruky, abys ho zničil. Promiň.“ Poslední slovo dodala po krátké odmlce.

„Jsem i tvůj otec,“ připomněl Duncan důrazně.

Kývnutím tu skutečnost potvrdila. „To uznávám. Ale jsi rozzlobený. A když ti svůj prak dám teď, bez váhání ho rozřežeš, viď?“

Rozčileně potřásl hlavou a otočil se k oknu. Nacházeli se v králově pracovně, ve velké, vzdušné a světlé komnatě, z níž byl výhled na okolí hradu.

„Nemůžu tě nechat, aby ses tu potmě plížila a přepadávala strážné,“ řekl. Pochopil, že v záležitosti praku se dostali do slepé uličky, a napadlo ho, že nejlepší bude zaútočit z jiné strany. Věděl, jak paličatá umí být jeho dcera.