John Flanagan: Výkupné za Eraka

Směrem dolů se táhla úzká ulička bílých domů s rovnými střechami. Ve vápnem nabílené omítce se černalo několik čtverců oken. Dveře byly pevně zavřené. Nic se nehýbalo. Nikdo se nevzbudil. Al Šaba vypadala opuštěně.

Erak několik vteřin váhal. Zdálo se, že něco není v pořádku. Měla by tu být hlídka. Alespoň jeden muž střežící hradby. Pak pokrčil rameny. Možná měl Svengal pravdu a aridské stráže se soustřeďovaly na moře. Všechny hlídky možná napínaly zrak a snažily se zjistit, zda se k přístavu neblíží nějaká loď. Nebo byli alšabané jen moc bezstarostní. Od posledního nájezdu skandijské lodě uplynulo víc než dvacet let. Utajování doby příjezdu výběrčí karavany poskytovalo pobřežním městům bezpečí. Erak mohl uskutečnit tento nájezd jen díky tomu, že šťastnou náhodou získal časový plán.

Potřásl hlavou. Možná se zbytečně plašil. Možná že lenošení v Hallasholmu z něj začínalo dělat polekanou tetku. Náhle se rozhodl, vrátil se k bráně a dal znamení Svengalovi a ostatním, aby ho následovali do města.

Tichý dusot tuleních bot po písčité půdě nevyvolal ve městě žádnou odezvu. Svengal tázavě pohlédl na svého vůdce.

„Kam teď, veliteli?“

Erak ukázal sekerou. „Do středu města. Půjdeme touhle ulicí. Zdá se, že vede správným směrem. Mějte sekery připravené a oči otevřené.“

Opět se ujal vedení a oddíl nájezdníků následoval v dvojstupu za ním. Cestou se bedlivě rozhlíželi po tichých domech. Čas od času se poslední dvojice mužů otočila a rozhlédla se, aby se ujistila, že za nimi nejdou nepřátelští vojáci. Zároveň pohledem pátrala po případných nepřátelích na plochých střechách domů po obou stranách ulice. Nebylo ale nic vidět.

Ulička se vinula směrem do středu města a nakonec vyústila na malém náměstí, kde se Skandijci ocitli před větší stavbou, jež zaujímala celou jednu jeho stranu. Erak usoudil, že je to sídlo vládce města. Zapátral v paměti po názvu takové budovy — chadíf, vzpomněl si. Něco jako městská radnice nebo berní úřad v jiných městech.

Do náměstíčka ústilo půl tuctu úzkých ulic. Domy na dalších třech stranách — pravděpodobně krámky, jídelny a hostince — byly opatřeny vzdušnými verandami, které v poledne skýtaly vítanou ochranu před sálajícím sluncem. Při té myšlence pohlédl Erak k východu, kde se obloha už zbarvovala růžovými proužky. Přední část chadífu obrácená k náměstí byla rovněž stíněna. Budova jako taková byla jedinou poschoďovou stavbou na dohled. Stejně jako ostatní domy však měla rovnou střechu ukrytou za ozdobným průčelím, které budově dodávalo dojem výsadního postavení.

Uprostřed náměstí stála malá kašna. Nádržka byla plná vody, ale zařízení, které vodu hnalo chrličem uprostřed, zřejmě nepracovalo.

Erak vykročil na náměstí, jeho muži následovali za ním. Jakmile vyšli z úzké uličky, seřadili se do sevřenějšího kosočtvercového útvaru v čele s oberjarlem, Svengalem a Axlem. Přesunovali se po náměstí k patrovému domu a někteří z nich cvičně máchali sekerami. Město stále zůstávalo tiché. V přibývajícím světle se za postavami Skandijců tvořily prapodivné protáhlé stíny. Erak vystoupil k mramorovému krytému vchodu u velkých dvoukřídlových vrat chadífu. Chvíli si je pozorně prohlížel. Bytelné, pomyslel si. Tvrdé dřevo s mosazným kováním a dobrý, odolný zámek. Nicméně Skandijci nosili při sobě své vlastní klíče ke dveřím, jako byly tyhle, a Erak pokynul dvěma svalnatým veslařům, ať přistoupí blíž.

„Sekery,“ řekl a ukázal na dveře. Oba muži se široce usmáli. Jeden z nich na chvilku odložil sekeru, plivl si do dlaní a pak uchopil sekeru oběma rukama. Erak ustoupil stranou, aby měl veslař dost místa a mohl se proti zámku důkladně rozmáchnout.

„Ihned přestaň!“

Rozkaz se břitce rozlehl náměstím a Skandijci se překvapeně otočili. Z jedné z postranních uliček směřujících ven z města vyšla postava. Několik nájezdníků si ulevilo kletbou. Erak přivřel oči a žaludek se mu sevřel. Šlo to všechno moc jednoduše, blesklo mu hlavou.

Muž, který se objevil, byl vysoký, štíhlý a nastrojený, jak bylo u aridských válečníků zvykem. Přes splývavou bílou halenu a kalhoty, nepochybně z jemného plátna, měl koženou, kovem pobitou zbroj. Po boku mu visel dlouhý zakřivený meč a na paži měl okrouhlý kovový štít — pravděpodobně mosazný. Štít, jak si Erak všiml, byl uprostřed opatřen ostrým bodcem. Byl útočnou i obrannou zbraní zároveň. Jednoduchá špičatá helmice, rovněž s bodcem, seděla na svinuté jemné látce, kterou měl muž omotanou kolem hlavy. Erak usoudil, že nejspíš slouží k tomu, aby se kov, rozpálený v horkém poledním slunci, nedotýkal přímo kůže.

Helmice byla pečlivě naleštěná a visela z ní lesklá stříbrná kroužková rouška chránící tváře a zátylek. Spolu s nablýskanou kovovou zbrojí byla dostatečným důkazem, že příchozí je vysoký důstojník.

Sledovali, jak dvě řady vojáků, oděných podobně, ne-li stejně nákladně, rychle vyklusaly z postranní uličky a rozestoupily se po obou stranách vedle velitele. Erak odhadoval, že je jich nejméně čtyřicet. Když se aridští vojáci objevili, Erakovi muži zneklidněli.

„Ani se nehněte,“ zavrčel na ně. Koutkem úst ucedil k Svengalovi: „Jsou v přesile.“

„Moc velká není,“ prohodil Svengal. I on protivníky spočítal. „Řek bych, že naši chlapi si s těmahle slečinkama poradí raz dva.“

Na rozdíl od Eraka se nenamáhal mluvit potichu a jeho hlas dolehl přes náměstí až k aridskému důstojníkovi. Viděli, jak se mu v úzké, vousaté tváři objevila puklina úsměvu, když uslyšel Svengalovu poznámku. Zvedl ke rtům stříbrnou píšťalku a jednou zapískal.

Skandijci uslyšeli zvuky připomínající drhnutí dřeva o kámen a viděli, jak všech šest uliček vedoucích na náměstí náhle uzavřely těžké dřevěné zátarasy, přistrčené od stěn domů.

„Těch jsem si nevšiml,“ řekl Erak tiše Svengalovi. Kolem jednoho ze zátarasů určitě prošli při vstupu na náměstí, jenže Erak měl plnou hlavu jiných věcí a jeho význam si neuvědomil.

„Zdá se, že jste v pasti,“ prohlásil Arid.

Erak se zatvářil sebejistěji a zvedl štít do obranné polohy. Jeho bojovníci ho napodobili. „Vy taky,“ prohlásil.

Druhý muž se opět zasmál. Bílé zuby působily ve snědé vousaté tváři velmi nápadně.

„Aha,“ řekl. „A kolik s sebou máte lučištníků?“

Zvedl k ústům malou stříbrnou píšťalku a jednou dlouze a pronikavě zapískal. Shora bylo slyšet rychlé kroky, a když se Erak podíval, střechy domů na třech stranách směřujících do náměstí najednou ožily lučištníky. Vůbec nepochyboval, že další stojí i na ploché střeše chadífu.

I bez počítání viděl, že je to skoro stovka mužů. Všichni byli vyzbrojeni krátkým zakřiveným lukem a šípy ze všech natažených luků mířily na vzdorné Skandijce.

Erak zachmuřeně přejel pohledem řadu lučištníků. Jejich luky měly krátký dostřel. Na bitevním poli by na ně nedbal. Jenže tady, na uzavřeném náměstí, byly smrtelně nebezpečné.

„Nikdo ať se ani nehne,“ nařídil tiše. Jeden neopatrný pohyb by mohl mít za následek salvu šípů vyslanou proti nim.

Axel vedle něj tiše a bezmocně vrčel. Nelíbila se mu hrozba stovky namířených šípů a bojovná krev v něm vřela. Instinkt velel vyrazit a s někým si to vyřídit.