John Flanagan: Výkupné za Eraka

Otočil se ke své ženě, krásné rudovlasé lady Sandře sedící vedle něj, a ukazoval na svůj pestrobarevný kabátec.

„Drahá,“ řekl, „vy si nemyslíte, že jsem v tomhle trochu… že je to trochu příliš, že ne?“

„Trochu příliš, můj drahý?“ opáčila a pokoušela se skrýt úsměv. Baron nejistě naznačil rukou.

„Vždyť víte… příliš barevné… nepatřičné. Nevypadám jako nějaký hejsek, jak se říká?“

„Vy si připadáte nepatřičně, můj pane?“ zeptala se.

„Nu, to ne. Ale možná…“

„Jste přece baron z Redmontu,“ prohlásila a konečně se jí podařilo nasadit úplně vážnou tvář. Baron se na sebe zkoumavě zadíval a potom uklidněn kývl na znamení díků.

„Nepřipadám si nepatřičně. Jistěže ne. Máte pravdu, drahá. Jako vždycky. Soudím, že mé postavení si trochu nádhery a okázalosti zaslouží. Ne… máte pravdu. Je to naprosto přijatelné. Vlastně je to přesně to pravé.“

Tentokrát se lady Sandra musela otočit, protože potřebovala neprodleně něco sdělit osobě sedící po jejím druhém boku. Arald, uklidněný, že se nedopustil nějakého společenského přestupku, se opět vrátil k přemítání nad dosavadním průběhem událostí.

Po slavnostním obřadu postoupili hosté z audienční síně do síně hodovní a zaujali svá místa u stolů. Ty byly pečlivě uspořádané podle společenského postavení hostů.

Hlavní skupinka svatebčanů byla pochopitelně usazena uprostřed na vyvýšeném stupínku. Arald, lady Sandra, sir Rodney a další významné osobnosti z Redmontu byly soustředěny u stolu po jejich levici. Král, jako hlavní patron celé události, obsadil spolu s princeznou Kasandrou a svojí družinou třetí stůl.

Hosté se postavili každý za svoji židli a pak vešlo osazenstvo tří stolů na stupínku — nejprve hlavní svatebčané, potom král s doprovodem a jako třetí Araldova skupina. Král pokynul hostům, aby usedli, a rozlehlou síň naplnil hluk odstrkovaných židlí. Král Duncan zůstal stát. Když se konečně všichni usadili a ztichli, král promluvil a jeho hluboký hlas snadno dolehl do všech koutů síně.

„Vážení šlechtici, šlechtičny, pánové…,“ začal a pak si všiml, že u dveří do síně se tísní obličeje hradního služebnictva, a dodal s širokým úsměvem, „a lidé z hradu Redmontu.“ Síň se pobaveně zavlnila. „Dnes mám tu čest být hlavním patronem velmi šťastné události.“

Arald se v zaujetí trochu předklonil a natáhl krk, aby krále na druhé straně stupínku viděl. Role hlavního patrona byla pro něj novinkou. Už několik týdnů hloubal, co je její náplní. Teď se to možná dozví.

„Musím se přiznat,“ pokračoval král Duncan, „že mě trochu zajímalo, v čem povinnosti hlavního patrona spočívají. Takže jsem se poradil se svým komořím, lordem Anthonym — s člověkem, pro něhož jsou tajnosti protokolu otevřenou knihou.“

Ukázal na komořího a lord Anthony provedl důstojnou úklonu hlavy.

„Zdá se, že povinnosti hlavního patrona jsou poměrně jednoznačné.“ Sáhl si do rukávu a vytáhl kousek pergamenu, na němž měl připravené poznámky. „Jako hlavní patron jsem pověřen,“ odmlčel se a zkoumal poznámky, „propůjčit dnešní události lesk královského majestátu.“

Vyčkával, zatímco sálem probíhala vlna tlumeného hovoru. Nikdo úplně přesně nevěděl, co znamená propůjčit lesk královského majestátu. Lady Paulina sklonila hlavu ke stolu a zacukalo jí v koutcích úst. Halt právě objevil něco velice zajímavého vysoko ve stropních trámech. Duncan pokračoval.

„Mojí druhou povinností je…,“ opět nahlédl do poznámek, aby měl jistotu, že se správně vyjádří, „věnovat nevěstě a ženichovi mimořádně drahý svatební dar…“

Při těch slovech lady Paulina překvapeně zvedla hlavu. Nahnula se a pohledem hledala oči lorda Anthonyho. Komoří čelil jejímu upřenému zraku s obličejem zcela prostým jakéhokoli výrazu. Pak velice pomalu spustil jedno oční víčko a mrkl. Paulinu i Halta měl hodně rád a tuto povinnost připojil o své vlastní vůli. Soudil, že vzhledem k jistým událostem v minulosti to přinejmenším Haltovi dluží.

„A konečně,“ hovořil dále král, „je mojí povinností prohlásit tuto slavnost za zahájenou. Což s velkým potěšením právě činím. Chubbe! Noste na stůl!“

A za jásotu shromáždění usedl a hostina začala.

„Tvoje řeč se mi líbila,“ řekla Alyss Willovi, když byl po moučníku sklizen stůl. Will pokrčil rameny.

„Doufám, že byla dobrá,“ odpověděl. Jako ženichův družba pronesl přípitek Haltovi a lady Paulině. Napadlo ji, že už je dospělejší, když našel odvahu mluvit upřímně o hluboké náklonnosti, kterou ke svému učiteli a příteli cítí. Alyss se jako členka diplomatické služby řečnickému umění učila a obdivovala Willa, že se nestyděl vyjádřit nahlas své skutečné city a navíc se vyvaroval laciné dojímavosti. Během Willovy řeči se podívala na Halta a viděla, že nepřístupný hraničář si potají utírá oči ubrouskem.

„Byla víc než dobrá,“ ujišťovala Willa. Když si všimla, že se začíná potutelně usmívat, šťouchla do něj loktem. „Co je?“

„Jen jsem uvažoval, že se nemůžu dočkat, až uvidím Halta, jak tancuje sólo s Paulinou. Není mi známo, že by měl zálibu v tancování. Bude to pohled k popukání, až bude šlapat zelí!“

„Opravdu?“ řekla Alyss suše. „A jak to podle tebe zvládneš ty?“

„Já?“ podivil se Will. „Já tancovat nebudu! To je sólo pro novomanžele. Ženich a nevěsta tancují sami!“

„Jedno kolečko kolem sálu,“ sdělila mu. „Potom se k nim přidají družba s družičkou a pak mládenec s druhou družičkou.“

Willa jako kdyby něco píchlo. Natáhl se přes Jenny po své levici ke Gilanovi.

„Gile! Tys věděl, že musíme tancovat?“ zeptal se. Gilan nadšeně přikyvoval.

„Jistěže ano. Poslední tři dny jsme s Jenny nacvičovali, viď, Jen?“

Jenny k němu obdivně vzhlédla a kývla. Jenny se zamilovala. Gilan byl vysoký, neodolatelný, pohledný, okouzlující a velice zábavný. A navíc ho obklopovalo vzrušující a romantické tajemno jako každého hraničáře. Jenny dosud znala jen jednoho hraničáře, zachmuřeného vousáče Halta.

Samozřejmě, ještě tu byl Will. Ale to byl kamarád z dětství a nevzbuzoval v ní žádný pocit tajemna. Zato Gilan! Byl tak krásný, myslela si.

A rozhodla se, že po zbytek hostiny bude patřit jí.

Když Will uslyšel, že hudebníci spustili první takty Navždy spolu, tradičního svatebního tance, zmocnila se ho panika. Halt s Paulinou se zvedli ze židlí, lidé povstali, tleskali a tlačili se, aby viděli, jak ji vede dolů ze stupínku k parketu.

„Já teda netancuju,“ ucedil Will přes zaťaté zuby. „Neumím to.“

„Ale tancuješ,“ ujistila ho Alyss. „A doufejme, že budeš bystrý žák.“

Pohlédl na ni a viděl, že nemá naději uniknout. „No tak v tom alespoň nebudu sám,“ prohlásil. „Halt bude taky strašný.“

Ani on, ani nikdo jiný z přítomných samozřejmě netušil, že Halt v posledních deseti dnech bral lekce tance u lady Sandry. Vždy měl dobrý smysl pro rovnováhu a lehké nohy a byl dost obratný, a tak baronova manželka, která sama byla velkou odbornicí, potřebovala jen několik hodin, aby z něj udělala vynikajícího tanečníka. Nyní se Halt s Paulinou vznášeli síní, jako kdyby se oba pro ten společný tanec narodili. Zástup vydechl překvapením a pak se rozpoutal nadšený potlesk.