John Flanagan - Výkupné za Eraka

„Ano, pane,“ odpovědělo páže a odběhlo.

„Tak nám řekni,“ vybídl Will Svengala, „co tě sem přivádí, zrovna když má Halt svatbu?“

Skandijec omluvně potřásl hlavou. „Já to nevěděl,“ řekl. „Jsme na moři už celé měsíce. Potřebujeme pomoc a mysleli jsme si, že nám můžete pomoct jedině vy.“

„Kdo potřebuje pomoc?“ zeptal se Horác.

„Erak a já. No, vlastně Erak. Řek mi, abych plul sem a našel vás — a Halta.“

„Takže jestli tomu rozumím, on je pořád v Hallasholmu?“ řekl Will. Věděl, že když se Erak ujal úřadu oberjarla, přenechal loď Svengalovi. Ale Svengal zavrtěl hlavou.

„Je v Aridě,“ oznámil. „Aridové ho zajali a chtějí za něho výkupné.“

„Cože?“ Will vyjekl trochu víc, než měl v úmyslu. Odmlčel se, aby se uklidnil. „Co k čertu dělá v Aridě?“

„Vypravili jsme se tam na nájezd,“ vysvětloval Svengal. „Eraka už omrzelo celé dny jen posedávat a probírat věci s Borsou.“

„To si umím představit,“ vyhrkl Will. Pořád měl v sobě odpor ke skandijskému hilfmannovi, který ho kdysi přidělil jako otroka k práci na dvoře — což se v období kruté skandijské zimy téměř rovnalo rozsudku smrti.

„Už se tím netrap,“ řekl Horác a palcem ukázal na Svengala. „Poslechneme si, co se stalo.“

Jenže v tu chvíli se vrátilo páže s podnosem naloženým kuřecími stehny, vepřovými kotletami a skopovou kýtou. Položilo podnos a velký džbán vína. Svengal se lačně zahleděl na jídlo a pití.

„Tak jen do toho,“ vybídl ho Horác.

Svengal jedním lokem vyprázdnil třetinu džbánu, pak popadl skopovou kýtu a zuby odtrhl tolik masa, že by nasytilo průměrně velkou rodinu. Chvíli žvýkal a polykal. Blaženě přivíral oči a do těla mu skoro viditelně proudila nová síla.

„Hlad tedy měl,“ zamumlal Will. Svengal říkal, že jel dva dny na koni — to není u Skandijců právě nejoblíbenější způsob cestování. Podle všeho se nikde nezastavil ani na jídlo. Mořský vlk polkl poslední sousto skopového a dopřál si další pořádný lok vína. Hřbetem mohutné tlapy si otřel mastnotu a víno z kníru a pak si říhl tak jadrně, že by to vzkřísilo mrtvého.

„Beru to jako pochvalu našemu jídlu,“ řekl Horác. Will netrpělivě obrátil oči vzhůru.

„Svengale,“ ozval se, „mluv dál. Jak se Erak dostal do zajetí? A jak jsi ty vyvázl? Co jste pro všecko na světě vyváděli v Aridě? A —“

Svengal zvedl umaštěnou ruku. „Haló, ne víc než dvě nebo tři otázky najednou, platí? Podívejte, Erak se nudil. Chtěl zase vyrazit na moře. Tak se rozhodl vyplout na poslední nájezd.“ Odmlčel se a zauvažoval. „Teda, on říkal, že to bude jeho poslední, ale já o tom pochybuju. Počítám, že —“

„Pokračuj dál!“ pobídli ho jednohlasně Will i Horác.

„Aha… jo, omlouvám se. Takže, plánovali jsme ten nájezd.“

„Do Aridy?“ nevěřícně se zeptal Horác a Svengal na něj pohlédl s dotčeným výrazem ve tváři.

„Jo. Do Aridy. Když se to tak vezme, sem teď nesmíme, ne? Musíme dál na jiný pobřeží.“

Will s Horácem se podívali jeden na druhého. „Takže za to můžeme my,“ prohlásil Will. „Mluv dál, Svengale.“

„Ať je to jak chce, vybrali jsme si město, který se jmenuje Al Šaba. Je to přístav, kde obchodní lodě nabírají zásoby, a my jsme si mysleli, teda, Erak si myslel, že tam bude hromada peněz. Však víte —“

„Svengale,“ přerušil ho Will, „já chápu, že jste měli skvělé důvody, abyste přepadli tu El Šibu…“

„Al Šabu,“ opravil ho Svengal. Upřel pohled na kuřecí stehno a pak po něm sáhl.

„Ale hlavně nám už řekni, co se stalo, ano?“

„No, přistáli jsme před úsvitem a město vypadalo opuštěně. Žádný stráže. Žádný hlídky na hradbách. Dorazili jsme do města a pak jsme pochopili, že na nás čekali. Byla tam víc než stovka vojáků — pravidelná armáda. Žádní dobrovolníci, jako je v těchhle městečkách zvykem. Čekali na nás. Dokonce věděli, že tam bude Erak. Znali jeho jméno a věděli, že je oberjarl. Říkali, že mají zájem jen o něj.“

„Potřebuju se v tom vyznat. Oni vás všechny vlákali do léčky? Celou lodní posádku?“ Horác se při té představě zamračil.

Svengal přikývl. „Nás ostatní pustili, protože potřebujou, abysme sehnali výkupný. Jakmile jsme byli zpátky na palubě, dokonce nám vrátili i zbraně. Že prý nechtějí, aby nás zajali piráti, až budeme shánět peníze.“ Odfrkl si a trpce se pousmál. „To se povedlo, co?“

„Kolik dělá to výkupné?“ zeptal se Will.

„Osmdesát tisíc rílů,“ odpověděl Svengal a oba mladíci překvapeně hvízdli.

„To je hodně stříbra,“ poznamenal Horác.

Svengal pokrčil rameny. „Erak je přece jen oberjarl.“

Will zamračeně přemýšlel o Svengalových slovech. Bylo tu něco, čemu nerozuměl.

„Svengale, osmdesát tisíc je hromada peněz. Erak by třeba dokázal dát takovou částku dohromady. Jak říkáš, je oberjarl. Proč jsi kvůli tomu přišel za námi?“

„Erak to chtěl. Vrátit se do Skandie a pak zase zpátky s penězi do Aridy by mohlo trvat skoro rok…“ Odmlčel se a úvahu nedokončil.

Will pokýval hlavou. „To dává smysl,“ uznal. „A jsem si jistý, že král Duncan vám ty peníze půjčí. Erak přece zachránil život jeho dceři.“ Měl dojem, že Svengal má ještě něco na srdci, ale zdráhá se to vyslovit.

„Ale?“ napověděl a mořský vlk těžce vzdychl.

„Erak nechtěl, abych se vracel do Skandie se zprávou, že padl do zajetí,“ přiznal. „Je si jistý, že ho zradil někdo z našich vlastních lidí.“

„Zrada?“ divil se král Duncan. „Proč by ho zrazovali jeho vlastní lidé? Poslední, co jsem slyšel, bylo, že zvolení Eraka oberjarlem mělo všeobecnou podporu.“

Byl druhý den ráno a dokonce i v prostorné pracovně barona Aralda se velký počet přítomných trochu tísnil. Kromě krále a jeho dcery seděli za jednacím stolem lord Anthony, Crowley, Halt s Paulinou, baron Arald a sir Rodney, Horác, Gilan, Will a Alyss. Místo v čele stolu přenechal Arald králi. Svengal, vyčerpaný jízdou z Araluenu, po dlouhé cestě ještě spal. I když, pomyslel si Will trochu zlomyslně, její následky můžou přetrvávat déle, než si Svengal myslel. Až se probudí, bude mít jako každý nováček v sedle tělo ztuhlé a bude cítit každý sval a kloub.

Když Will předchozího večera podal zprávu o hlavních důvodech Svengalova příjezdu, bylo rozhodnuto, že podrobnosti se nechají až na ráno. Svatební veselí pokračovalo, jako kdyby se nic nestalo. Rozhodla tak lady Paulina. Jak před několika týdny řekla Haltovi, pro mnohé z hostů to byla velká událost — možná jediná příležitost v jejich životě, kdy se mohli ocitnout v blízkosti královského majestátu.

„Nech je, ať si to užijou,“ řekla. „Tímhle se můžeme zabývat ráno.“

Halt se na ni po těch slovech usmál. Ocenil tak správnost baronova rozhodnutí jmenovat ji do vysokého diplomatického úřadu.

Paulina měla i skrytější pohnutku. Moc dobře věděla, že dnes má jednu z mála příležitostí v životě, kdy může Halta přimět, aby s ní tančil, a nechtěla se jí vzdát jen proto, že oberjarl Erak se hloupě nechal zajmout v Aridě. Důležité podle ní bylo vidět vše ze správného úhlu.

Takže tanec a svatební veselí pokračovaly. Potom, těsně před půlnocí, předjel před hodovní síň otevřený kočár tažený dvěma bílými klisnami. Novomanželé prošli ven špalírem hostů v sále a za hlasitého provolávání slávy do něj nastoupili. Poblahopřát jim přišla i spousta lidí z vesnice, v níž se konala velká slavnost pod širým nebem — pekli se dva volci, které spolu s několika sudy piva věnoval baron.