Terry Pratchett - Magický prazdroj

Vylétaly z Věže umění, zakroužily nad budovami Univerzity a ladnými křivkami se snášely ke dveřím reinkarnované knihovny. Jeden nebo dva nejodpudivější grimoáry honily špačky nebo se, podobné sokolům, vznášely nad nádvořím.

Knihovník se opíral o zárubeň a smířlivým okem přihlížel hrátkám svých podřízených. Na přicházející Coninu několikrát zahýbal obočím, což byl jeden z nejvřelejších výrazů na přivítanou, jakého byl schopen.

„Je tady Mrakoplaš?“ zeptala se.

„Oook.“

„Promiňte?“

Lidoop neodpověděl, vzal je oba za ruce a podobný pytli mezi dvěmi kůly je vedl napříč nádvořím ke věži.

Uvnitř hořelo několik zapálených svíc a v jejich záři uviděli Peníze sedícího na židli. Knihovník, podobný starému rentiérovi z ještě starší rodiny, jim mírnou úklonou doporučil jeho společnost a poodešel.

Peníz jim kývl na pozdrav. „Vždycky pozná, když mu lidé nerozumějí,“ řekl. „Není to úžasné?“

„Kdo jsi?“ zeptala se Conina.

„Peníz.“

„Ty tady studuješ?“

„Studuju tady a myslím, že se toho musím ještě hodně naučit.“

Nijel obcházel kolem stěn a občas do některého místa strčil. Musel přece existovat nějaký rozumný důvod, proč se nezřítily, ale pokud tomu tak bylo, nenašel by se ten důvod v žádném případě v království stavebního inženýrství.

„Hledáte Mrakoplaše?“ řekl Peníz.

Conina se zamračila. „Jak jsi to uhodl?“

„Řekl mi, že ho určitě někdo přijde hledat.“

Conina se uvolnila. „Promiň,“ omlouvala se, „máme za sebou dost náročný čas. Myslím si, že to byla nějaká magie, nebo co. Je v pořádku, doufám? Poslyš, nevíš, co se tady vlastně dělo? Bojoval se supermágem?“

„Ano, bojoval. A vyhrál. Bylo to velice…, zajímavé. Byl jsem u toho. Ale pak musel odejít,“ odpověděl jim Peníz, jako kdyby odříkával naučený text.

„Cože? A to je všechno?“

„Ano.“

„Tomu nevěřím,“ prohlásila Conina. Kolena se jí sama pokrčila do střehu a kotníky na zaťatých rukou jí zbělely.

„Je to pravda,“ řekl Peníz. „Každé slovo z toho, co jsem řekl, je pravdivé. Musí být.“

„Já bych chtěla vědět —“ začala Conina, ale Peníz vstal, natáhl ruku a řekl: „Mlč.“

Ztuhla. Nijel znehybněl uprostřed pohybu.

„Teď odejdete,“ řekl Peníz příjemným, vyrovnaným hlasem, „a už se na nic nebudete ptát. Budete naprosto spokojení. Budete znát odpovědi na všechny své otázky. Budete žít šťastně až do smrti. Zapomenete, že jste kdy slyšeli tahle slova. A teď běžte.“

Pomalu a jako loutky se otočili a vykročili ke dveřím. Knihovník jim otevřel dveře, nasměroval je ven a pak za nimi zavřel.

Potom otočil hlavu a zadíval se na Peníze, který se zhroutil ve své židli.

„Dobře, dobře!“ zvolal chlapec, „ale to byla jen taková malá magie! Musel jsem to udělat. Sám jsi říkal, že lidé musí zapomenout.“

„Oook?“

„Já si nemůžu pomoct! Je tak jednoduché něco změnit!“ Sevřel si hlavu rukama. „Musím něco vymyslet! Nemůžu tady zůstat, všechno, na co sáhnu, je špatné, je to, jako kdybych se pokoušel spát na hromadě vajec. Prosím tě, řekni mi, co mám dělat! “

Knihovník se několikrát otočil na zadku kolem dokola, což byl jasný důkaz jeho hlubokého soustředění.

Co nakonec přesně řekl, nebylo zaznamenáno, ale Peníz se usmál, přikývl a potřásl knihovníkovi rukou. Pak rozpažil ruce, zvedl je nad hlavu a vstoupil do jiného světa. Ten svět měl uprostřed jezero, na obzoru se rýsovaly tmavomodré hory a ze stínů stromů ho s mírným podezřením pozorovalo několik bažantů. To patřilo k magii, kterou se nakonec naučili všichni supermágové.

Supermágové se totiž nikdy nestanou součástí světa. Vždycky se do něj jen tak na chvíli oblečou.

Chlapec se uprostřed palouku ohlédl a zamával knihovníkovi. Lidoop na něj povzbudivě zakýval.

Pak se koule cizího světa propadla sama do sebe a poslední supermág zmizel z tohoto světa do světa vlastního.

I když to vlastně s naším příběhem nemá mnoho společného, rádi bychom uvedli skutečnost, že o nějakých osm set kilometrů dál opatrně procházelo mezi stromy malé hejno, v tomto případě spíše stádo, ptáků. Hlavy měli jako plameňák, těla jako krocan a nohy jako zápasník sumo. Pohybovali se trhavým kývavým krokem, jako kdyby měli hlavy s nohama spojené gumovým lankem. Patřili k druhu velmi výjimečnému i v pestrém rámci zeměplošské fauny, a to především proto, že jejich nejúčinnějším a prakticky jediným způsobem obrany bylo rozesmát svým zjevem každého nepřítele tak, aby oni sami dokázali uprchnout dřív, než se vzpamatuje.

Možná že by to Mrakoplaše alespoň částečně uspokojilo, kdyby zjistil, že se tento pták v řeči místních domorodců jmenuje rektus.

Kšeft u Zašitého bubnu se moc nehýbal. Strážný trol, přikovaný na řetěze u vchodu, se odsunul do stínu a s nepřítomným pohledem si někoho vybíral ze zubů.

Creosot si sám pro sebe tiše pozpěvoval. Objevil pivo, a ke všemu ještě za ně nemusel platit, protože mince pochlebování — tak zřídka používané v doupatech Ankh-Morporku — měly až neuvěřitelný účinek na dceru hospodského. Bylo to velké, neustále vesele naladěné děvče barvy, a aniž bychom to chtěli jakkoliv zdůrazňovat, i tvaru špatně vykynutého a ještě neupečeného bochníku chleba. Byla naprosto unesena. Ještě nikdy se nikdo o jejích ňadrech nevyjádřil jako o „melounech zdobených diamanty“.

„Je to přesně tak,“ potvrdil Serifa sklouzl ze své lavice, „o tom nemůže být pochyb.“ Když to nebudou ty velké žluté, tak určitě ty menší zelené, ty s výrazným žilkováním, pomyslel si mravně.

„A co jste to říkal o mých vlasech a tak?“ nadhodila laškovně, zatlačila ho nazpět na lavici a dolila mu korbel.

„Oh, to.“ Serifovo obočí s stáhlo ke kořeni nosu. „Jsou jako kozlíci stád, co se pasou na úbočí hory…, té hory — jakseksakrujmenuje — a o tom není pochyb. A co se týče tvých uší,“ dodal rychle, „ani jedna z těch růžových mušliček, které zdobí mořem líbané pláže —“

„Ale jak přesně, jako stádo kozlíků?“ dorážela.

Serif zaváhal. Tohle vždycky považoval za jeden ze svých nejzdařilejších výtvorů. Teď se poprvé ocitl tváří v tvář proslulé ankh-morporské literární indolenci. Kupodivu, udělalo to na něj velmi silný dojem.

„Zajímalo by mě, jestli tvarem, délkou nebo zápachem,“ pokračovala.

„Myslím,“ prohlásil vážně Serif, „že když o tom tak přemýšlím, chtěl jsem tím vlastně říct, že naopak právě vůbec jako stádo těch chcípáků nevypadají .“

„Cože?“ Dívka přitáhla džbán s pivem k sobě.

„A řekl bych, že bych si dal ještě trochu toho pití,“ prohlásil naprosto nevychovaně, „a potom…, a taky…, chtěl jsem se taky zeptat, totiž, jestli náhodou nejste —“ Podíval se po očku na dívku a pak se konečně odhodlal. „Nejste náhodou také dobrá vypravěčka?“

„Cože?“

Olízl si rty, které mu náhle vyprahly. „Víte, chtěl jsem se zeptat, jestli neznáte nějaké pohádky?“ zakrákoral.

„Ach tak. Ano, znám, spoustu.“

„Spoustu?“ zašeptal nevěřícně Creosot. Většina z jeho konkubín znala jednu nebo dvě z těch nejznámějších a všechny společně by jich daly dohromady sotva tucet.

„Stovky. Chtěl byste si nějakou poslechnout hned?“