Terry Pratchett - Magický prazdroj

„My jsme v lampě ?“ zúžila Conina oči.

Nijel se pokusil nahlédnout do lampy otvorem pro knot a místnost se znovu zakývala.

„Z toho si nic nedělejte,“ zazubil se džin. „Pokud vám můžu radit, uděláte líp, když na to nebudete myslet.“

Pak jim vysvětlil — i když slovo „vysvětlil“ je v tomto případě výraz silně nadnesený —, že je možné cestovat světem v malé lampě, kterou nese jeden z účastníků výpravy. Lampa se přesouvá v prostoru, protože ji nese jeden z těch uvnitř, a to je umožněno za a) zlomovou povahou základů reality, což zjednodušeně znamená, že si můžeme cokoliv a všechno představit všude a kdekoliv, a tedy i uvnitř čehokoliv a všeho, potažmo tedy i sebe sama, neboli tohotéž, b) netradičním a tvořivým přístupem ke styku s veřejností. Trik spoléhal na to, že fyzikální zákony nestačí ten podvod zaregistrovat před ukončením cesty.

„Za takových okolností je opravdu lepší na to nemyslet, no ne?“ uzavřel džin svou řeč.

„Jako je lepší nemyslet na růžového nosorůžce?“ prohlásil Nijel a pobaveně se zasmál, když k němu všichni otočili tázavé pohledy.

„To byla taková hra, kterou jsme hráli,“ řekl. „Museli jste se vyhýbat myšlence na růžového nosorůžce.“ Pak si odkašlal. „Neříkám, že to byla zrovna nějaká skvělá hra.“

Znovu se pokusil nahlédnout do lampy.

„Taky se mi zdá,“ zavrtěla hlavou Conina.

„Hm,“ ozval se džin, „nedal by si někdo kávu? Nějakou hudbu? Partičku VrV [24] Pozn. autora: VrV — Významná rytířská výprava. Společenská hra pro více hráčů, populární především mezi bohy, polobohy, démony a dalšími nadpřirozenými tvory, kteří doslova milují otázky typu: „Co má tohle znamenat?“ nebo „Jak tohle všechno, proboha, skončí?“ ?“

„Co takhle něco k pití?“ ožil Creosot.

„Bílé víno?“

„To je hnusná břečka.“

Džin se zatvářil šokované.

„Jenže červené je špatné na —“ začal.

„— ale co si takhle trochu zatokat?“ pospíšil si Creosot. „Nebo třeba trochu sauternského? [25] Pozn. překl.: Jak je vidět z uvedeného, měl Serif Creosot, co se vína týče, poněkud zvláštní vkus. Jak tokajské, tak sauterne jsou při požití většího množství celkem slušné bolehlavy, i když každé z jiného důvodu. Ale žádné ozdobné lžičky ani paraplíčka.“ Pak Creosotovi došlo, že takhle se na džina asi nemluví. Trochu se sebral. „Tak tedy žádná paraplíčka, při pěti měsících Nasreemu. Žádný ovocný salát, olivy, ohýbací brčka, citrónová kůra nebo skleněné opičky na ozdobu, tak ti přikazuji při sedmnácti sarudinských sideritech —“

„Já nejsem duch deštníků,“ odpověděl mu džin uraženě.

„Je tady spousta místa, proč to trochu nevybavíš nábytkem?“ zeptala se Conina.

„Víte, čemu nerozumím?“ řekl Nijel. „Když jsme všichni v té lampě, kterou držím, tak ten já, co je uvnitř té lampy, drží ještě menší lampu a v té lampě —“

Duch lampy varovně zamával rukama.

„Nemluv o tom!“ přikazoval. „Prosím!“

Nijel nakrčil obočí. „Jasně že ne,“ přikývl, „ale to mě musí být celá řádka, co?“

„Je to všechno cyklická záležitost, ale hele, buď tak laskav a přestaň na nás upozorňovat…, momentík… A do prdele!“

Ozval se tichý, nepříjemný zvuk, protože vesmíru konečně došlo, co se děje.

Ve věži byla tma. Celé její nitro pokrývala vrstva prastaré temnoty, kralující tady od počátku lidstva, a ta teď odmítala vpustit nafoukané denní světlo, které se sem snažilo vetřít s Mrakoplašem. Cítil, jak se pohnul vzduch, když se za ním dvířka s bouchnutím zavřela. Tma se přelila nazpět a prostor, který předtím zabíralo světlo, vyplnila tak dokonale, že by spoj nebyl vidět, ani kdyby tam světlo zůstalo.

Vnitřek věže byl cítit starobylostí, ve které jen velmi podezřívavý člověk ucítil závan havraního trusu.

Vyžadovalo to skutečně velkou dávkou odvahy, stát v té naprosté tmě. Mrakoplaš jí sice tolik neměl, ale přece jen zůstal na místě.

Najednou mu začalo něco čenichat kolem nohou a Mrakoplaš doslova zdřevěněl. Jediný důvod, proč se nedal na útěk, byl ovšem v tom, že měl strach, aby nešlápl na něco ještě horšího.

Pak se jeho ruky velmi jemně dotklo něco jako stará a vlahá kožená rukavice a nějaký hlas řekl: „Oook.“

Mrakoplaš zvedl hlavu.

Temnota se na jediný kratičký okamžik rozestoupila a Mrakoplaš viděl.

Celá věž byla zevnitř obložena knihami. Celé náruče jich ležely na každém stupni polorozpadlého spirálového schodiště, které vedlo nahoru k ochozu. Byly poskládány na zemi, i když by bylo možná přesnější říci, že se tam tísnily. Ležely — no dobrá—, tak tedy hřadovaly na každé chatrné římse a v každém výklenku.

Pozorovaly ho jakýmsi zvláštním způsobem, který neměl nic společného s obyčejnými šesti smysly. Knihy dovedou skvěle vyjadřovat myšlenky, i když se nemusí pokaždé shodovat s jejich vlastním míněním, samozřejmě, a Mrakoplaš v téhle chvíli pochopil, že se mu snaží něco sdělit.

Znovu se zablesklo. Uvědomil si, že světlo přichází od Magické věže a do Věže umění proniká horem otvorem nad schodištěm.

Při tomhle záblesku odhalil Hafala, který mu dýchavičně sípal na pravou nohu. V tom okamžiku se mu o něco ulevilo. Teď ještě kdyby odhalil původ toho tichého škrabavého zvuku, který se mu ozýval těsně vedle levého ucha.

Další záblesk a Mrakoplaš zjistil, že se dívá přímo do žlutých očí Patricije, který trpělivě škrabal drápky na sklenici, ve které byl uvězněn. Jeho činnost byla pomalá a nevzrušená. Zdálo se, že malý ještěr se ani tak nepokouší uniknout z vězení, ale je prostě zvědavý, jak dlouho mu bude trvat, než se prohrabe skleněnou stěnou své láhve od okurek.

Mrakoplaš se podíval na hruškovitou knihovníkovu postavu.

„Jsou jich přece desetitisíce,“ zašeptal a jeho hlas okamžitě nasály a pohltily nejbližší řady knih. „Jak jste je sem všechny dostal?“

„Oook, oook.“

„Cože udělaly?“

„Oook,“ opakoval knihovník a několikrát při tom zamával olysalými lokty.

„Přeletěly?“

„Oook!“

„Vážně to umějí?“

„Oook,“ přikyvoval horlivě knihovník.

„To musel být fantastický pohled. To bych jednou hrozně rád viděl.“

„Oook.“

Bohužel, ne všechny knihy to dokázaly. Většina důležitých grimoárů sice požár přežila, ale sedmidílný herbář přišel v plamenech o rejstřík a mnohé vícedílné spisky oplakávaly některý ze svých dílů. Pěkná řádka knih měla na vazbách začernalé spáleniny, jiné přišly o desky a za některými se dokonce táhly po dlažbě jejich vlastní nitě.

Zazářila sirka a většina knih se poplašeně přitiskla ke stěnám. Byl to však jen knihovník, který zapálil svíci a teď vrhal na podlahu a jednu zeď stín takové velikosti, že by klidně mohl zlézat mrakodrapy.

U jedné stěny měl knihovník přistavený velký stůl a ten byl z poloviny pokryt tajemným nářadím, nádobami se vzácnými lepidly a knihařským lisem, ve kterém se už lisoval jeden z nebohých svazků. Jen tu a tam po knize přeběhlo několik slabých záblesků magické záře.

Knihovník vstrčil svíci Mrakoplašovi do ruky, zvedl ze stolu skalpel a větší pinzetu a sehnul se nad roztřesenou knihou. Mrakoplaš zbledl.