Terry Pratchett - Magický prazdroj

„Já tu lampu rozbiju,“ řekla tiše.

Džin jí věnoval další úsměv, který by jistě okouzlil přinejmenším čtyři z každých pěti členů lékařské zubní komory, a spěšně mluvil do té věci, kterou svíral mezi ramenem a bradou.

„Fajn,“ říkal právě, „skvělé. Bude z toho pěkný vývar, dejte na mě. Ať se vaši lidé spojí s někým od nás, jo? Buďte po ruce, okej? Tak páčko!“ Odložil podivný nástroj a s nepřítomným výrazem zasykl: „Ten hajzl!“

„Já tu lampu vážně rozbiju,“ opakovala Conina.

„Která lampa že to je?“ zeptal se džin spěšně.

„Kolik jich máš?“ chtěl vědět Nijel. „Já si vždycky myslel, že každý džin má jen jednu.“

Džin jim unaveně vysvětlil, že má lamp několik. Měl jednu malou, ale dobře zavedenou lampu, kde žil během týdne, další, velmi vzácnou lampu, na malém zámečku, pečlivě zrestaurovanou lucernu na venkovském statku ve vinařské oblasti nedaleko Quirmu a v poslední době že si pořídil ještě řetěz prastarých a neužívaných lamp v oblasti ankh-morporských doků. Právě tyhle byly velmi perspektivní, protože až jednou tuhle přístavní oblast objeví ti správní lidé, změní se v magický ekvivalent několika administrativních budov a stejného počtu útulných hospůdek.

Trojice mu naslouchala stejně užasle jako ryby, které omylem vpluly na přednášku o tom, jak správně létat.

„A kdo jsou ti tví lidé, které mají zavolat ti jiní lidé?“ zajímal se Nijel, na kterého všechno udělalo velký dojem, i když nevěděl co ani proč.

„No, víte, já zatím žádné zaměstnance nemám,“ ušklíbl se vesele džin, „ale v nejbližší době už někoho fakt zaměstnám.“

„Tak, teď všichni mlčte,“ zarazila je pevně Conina, „a ty nás okamžitě odnes do Ankh-Morporku.“

„Na vašem místě bych poslechl,“ naklonil se Creosot k džinoví, „protože když na vás ta mladá dáma udělá místo obličeje takovouhle krabici, je lepší udělat, co říká.“

Džin zaváhal.

„Nejsem v dopravě právě nejlepší,“ bránil se.

„Koukej se učit,“ zasyčela Conina a začala si lampu významně přehazovat z ruky do ruky.

„Nejhůř jsem na tom s teleportací,“ vypravil ze sebe džin se zoufalým výrazem, „nemohli bychom udělat nějakou —“

„Dobrá, to stačí,“ prohlásila Conina podezřele klidným hlasem. „Podejte mi dva větší ploché kameny —“

„Okej, okej. Chyťte se pevně za ruce, ano? Udělám, co je v mé moci, ale byl bych nerad, kdyby se stala nějaká ošklivá chyba —“

Krulští astrofilozofové kdysi nezvratně dokázali, že všechna místa jsou ve skutečnosti místo jediné a vzdálenost mezi nimi je pouhá iluze. Tím ovšem dodali ostatním filozofům nesmírné množství materiálu k zamyšlení, protože důkaz, který podpíral jejich teorii, například mimo jiné nevysvětloval, proč existují ukazatele směru. Po mnoha letech neplodných diskusí a bojů byla celá věc předána muži jménem Li-Tin O’Wevidle, největšímu filozofovi [23] Pozn. autora: Přinejmenším on se vždycky hádal, že je největší. Zeměplochy. Ten po delším bádání prohlásil, že je sice pravda, že všechno je prakticky na jednom místě, ale je to prý místo neobyčejně rozlehlé.

A tak byl obnoven duševní řád. Vzdálenost je koneckonců naprosto subjektivní veličina a magická stvoření si ji mohou upravit podle vlastních potřeb.

Ale ne všechna to dokážou dokonale.

Mrakoplaš zničeně seděl na začernalých ruinách knihovny a neustále se pokoušel přijít na to, co je na nich divného.

Tak pro začátek, řekl si, všechno. Bylo přece nemyslitelné, že by někdo spálil knihovnu. Byl to největší zásobník magie na celé Ploše. Podpírala veškeré mágstvo. Každé zaklínadlo, každé sebejednodušší zaříkadlo bylo zapsáno v některé z jejích knih. Spálit je, to bylo jako…, bylo jako…, jako…

Nebyly tady ty správné zbytky. Spousta popela ze dřeva, stovky zčernalých řetězů, ožehlé kameny, hromady jemné suti. Ale desetitisíce knih neshoří jen tak. Všude by musely zůstat zbytky silných desek, kování a hromady jemného papírového popela. A nic takového tady nebylo.

Mrakoplaš prohrábl nejbližší hromádku špičkou nohy.

Do knihovny vedl jen jediný vchod. Pod ní se rozkládaly sklepy — i ze svého místa viděl schody do podzemí, zasypané troskami a odpadky —, ale tam dolů by se všechny knihy v žádném případě nevešly. Teleportovat se také nedaly — vůči takové magii byly imunní. Každý, kdo by zkusil něco podobného, by skončil s mozkem v klobouku.

Kdesi vysoko zazněl výbuch. Zhruba v polovině výšky Magické věže se vytvořil prstenec oranžového ohně, pomalu se vznesl a rostoucí rychlostí vyrazil ke Quirmu.

Mrakoplaš si poposedl na svém provizorním sedátku a zvedl hlavu k Věži umění. Měl takový nejistý pocit, že mu věž pohled oplácí. Stavba neměla jediné okno, ale na okamžik se mu zazdálo, že za pobořeným cimbuřím zahlédl jakýsi pohyb.

Zamyslel se nad tím, jak je asi Věž umění stará. Byla jistě starší než Univerzita. A jistě starší než město, které se postupně nahloučilo kolem Univerzity jako suť kolem hory. Možná že byla starší než celý zeměpis. Bývaly doby, kdy vypadaly světadíly jinak, pokud tomu Mrakoplaš dobře rozuměl, ale postupně se tak nějak přitulily k sobě, jako štěňata v košíku. Snad sem věž vyplavily kamenné vlny z úplně jiného světa. Nebo tady stála ještě dřív, než vznikla Zeměplocha, ale tuhle myšlenku Mrakoplaš raději rychle zahnal z hlavy, protože vyvolávala nevhodné otázky typu: kdo ji tady v tom případě postavil a proč.

Prozkoumal své svědomí.

Říkalo mu: žádné připomínky, posluž si.

Mrakoplaš vstal a oprášil si z roucha prach a popel, přičemž se mu podařilo smést si z oděvu i část zvetšelých ozdob z červeného sametu. Sundal si klobouk, a když se bez valného úspěchu pokusil narovnat mu špičku, posadil si jej zase na hlavu.

Pak se trochu nejistě vydal k Věži umění.

Dole, na jejím úpatí, byly velmi malé a staré dveře. Vůbec ho nepřekvapilo, že se otevřely samy od sebe dřív, než se jich stačil dotknout.

„To je ale zvláštní místo,“ rozhlížel se Nijel, „myslím ty zvláštně zakřivené stěny a tak.“

„Kde to vlastně jsme?“ zeptala se Conina.

„Je tady k maní nějaký alkohol?“ zajímal se Creosot. „Ale asi ne,“ dodal vzápětí zklamaně.

„A proč se to tak kývá?“ zamračila se Conina. „V životě jsem neviděla dům, který by měl kovové stěny.“ Pak zavětřila. „Necítíte olej?“ dodala s podezřením.

Objevil se džin, i když tentokrát bez kouře a zmatených pokusů s padacími dveřmi. Bystrý pozorovatel by si na první pohled všiml, že se drží tak daleko od Coniny, jak to jenom jde, aniž by to působilo podezřele.

„Všichni jsou okej?“ zahlaholil.

„To je Ankh?“ zajímala se Conina. „Poslyš, když jsme chtěli, abys nás tam dopravil, počítali jsme, že nás vyložíš někde, kde jsou dveře.“

„Jste na cestě,“ uklidňoval ji džin.

„A v čem cestujeme?“

Něco na způsobu, jakým duch lampy zaváhal, mělo za následek, že Nijelovy myšlenky, byť s pevným startem, dorazily k cíli v neuvěřitelně krátkém okamžiku. Podíval se na lampu, kterou stále ještě svíral v ruce.

Opatrně s ní zatřásl. Podlaha pod nohama se jim divoce zakývala.

„No to snad…“ začal. „To je přece fyzicky nemožné!“