Terry Pratchett - Magický prazdroj

Jinak řečeno, je to takový ten klasický pocit, když vás zničehonic poleje horko. Zažil to každý, kdo povolil vlnám vlastní zuřivosti, aby ho vynesly na pláž pomsty, a pak zjistil, že stojí opuštěn přímo uprostřed žumpy.

Mrakoplaš se stále ještě cítil pokořený a rozzlobený a tak dál, ale jeho emoce se přece jen částečně zklidnily a vrátila se mu větší část jeho normálního já. Můžeme říci, že se v okamžiku, kdy zjistil, že sedí na tenké vrstvě modré a zlaté vlny koberce, vysoko nad nekonečnými světélkujícími vlnami moře, necítil právě nejšťastnější.

Mířil k Ankh-Morporku. Teď se pokoušel vzpomenout proč.

No jistě, tam to přece všechno začalo. Možná že to bylo tím, že tam byla Univerzita, která teď byla tak přesycena magií, že ležela jako dělová koule na slábnoucí materii vesmíru, a natahovala tak skutečnost až na hranici únosnosti. Ankh bylo místo, kde věci začaly a pravděpodobně také skončí.

Byl to taky jeho domov, ať už byl jakýkoliv, a ten ho volal zpět.

Už bylo vzpomenuto, že Mrakoplaš musel mít kdesi daleko v linii svých předků nějakého hlodavce a že v okamžicích bezprostředního nebezpečí cítil neodolatelné nutkání ukrýt se ve své noře.

Nechal koberec, aby se chvíli volně vznášel ve vzduchových proudech, zatímco ráno, které by Creosot bezpochyby nazval růžoprstým, zažehl kolem okraje Plochy ohnivě rudý pás. Líné sluneční světlo se rozlilo do světa, který byl poněkud jiný než ten včerejší.

Mrakoplaš zamrkal. Bylo to strašidelné světlo. Ne, když tak o tom přemýšlel, nebylo strašidelné. Bylo děsivé, což bylo mnohem strašidelnější. Měl pocit, že se dívá na svět vlnou žhavého vzduchu, který žije vlastním zlomyslným životem. Vzduch se natahoval a tančil a dával dost vehementně najevo, že není pouhým optickým klamem. Hlásil, že je skutečný, že je realitou, která se natahuje a vydouvá jako gumový balon, který někdo přefukuje.

Nejsilněji se vzduch vlnil směrem k Ankh-Morporku, kde se míhaly proudy a fontány zmučeného vzduchu a hlásily, že boj zdaleka neskončil. Stejný pilíř rozvlněného ovzduší visel nad Al Kali a pak si najednou Mrakoplaš všiml, že není jediný.

Není to támhle na Quirmu, v místě, kde se stýká Středové moře s mořem Krajovým, taky jedna věž? A pak zjistil, že je jich mnohem víc.

Situace začínala být krajně kritická. Magie se trhala ze řetězu. Sbohem, Univerzito, úrovně a řády; každý mág hluboko v srdci cítil, že přirozená jednotka magie je jeden mág. Věže se ještě rozmnoží a bude se bojovat, dokud nezůstane jediná z nich, a pak začnou bojovat mezi sebou zbylí mágové, až přežije jen ten nejsilnější.

A ten se pak pravděpodobně pustí do boje sám se sebou.

Celá ta konstrukce, která fungovala jako protizávaží na kole magie, se rozpadala na kousky. Mrakoplaš toho upřímně litoval. Nikdy nebyl dobrým mágem, ale to nebylo důležité. Věděl, kam patří. Jistě, jeho místo bylo až na dně, ale věděl přesně kde. Mohl zvednout hlavu a pozorovat v běhu celý ten složitý stroj, který klidně a pečlivě zpracovával přírodní magii vybuzenou otáčením Zeměplochy.

Věděl, že nemá nic, ale to bylo alespoň něco a teď mu to jeho něco chtěli sebrat.

Mrakoplaš stočil koberec tak, aby mířil přímo ke vzdálené záři v místech, kde se rozkládal Ankh-Morpork, a část jeho vědomí, která právě neměla co na práci, přemítala, proč se vzdálené město tak jasně leskne. Taky se zdálo, že měsíc nad obzorem je v úplňku, a i Mrakoplaš, jehož znalost základních meteorologických zákonů byla velmi mlhavá, si byl jistý, že úplněk byl už včera.

No, na tom vlastně nezáleží. Už toho měl dost. Už se nebude pokoušet něčemu rozumět. Vrací se domů.

Jenže mágové se domů nikdy nevracejí.

To praví jedno staré a velice moudré rčení a je zajímavé, že málokterý z nich pochopil, co se v tom rčení vlastně říká. Mágové se pochopitelně nesmějí ženit, ale smějí mít rodiče a mnozí z nich si na den Prasečí hlídky nebo čtvrtek Pečené duše zajedou domů na kus řeči, nějakou tu písničku, a hlavně aby si užili pohled na to, jak jejich starší a silnější druhové z dětství, kteří je kdysi s potěšením týrali, teď při jejich spatření blednou a spěšně jim prchají z cesty.

Je to podobné jako s tím druhým rčením, kterému také většina mágů nerozumí — s tím, které říká, že člověk nemůže dvakrát vstoupit do téže řeky. Pokusy s pomalu tekoucí říčkou a dlouhonohým mágem dokázaly, že to člověk dokáže, a dokonce mnohokrát za sebou.

Mágové filozofii nemilují. Co se logiky jejich úvah týká, pak jedna ruka tleskajícího člověka vydává zvuk „pl“.

Nicméně v tomto konkrétním případě se Mrakoplaš nemohl vrátit domů prostě proto, že už tam žádný domov nebyl. Na řece Ankhu sice leželo město, ale město, které nikdy předtím neviděl. Bylo bílé, čisté a nepáchlo jako latrína plná zkažených ryb.

Přistál nejen v místě, kde se kdysi rozkládalo náměstí Zlomených měsíců, ale současně v těžkém šoku. Byly tam fontány. Fontány tam byly samozřejmě už předtím, ale ty spíš prýštily, než zpívaly a voda v nich dřív vypadala skoro jako řídká polévka. Pod nohama se mu rozkládalo dláždění z bílého mramoru, ve kterém se blýskala drobná zlatá zrnka. A přestože slunce sedělo teprve nízko na obzoru, jako pomeranč přichystaný ke svačině, náměstí bylo téměř prázdné. Ankh byl obyčejně beznadějně přeplněný a nezáleželo vůbec na tom, kde právě byla která oběžnice.

Mimo zurčících fontán se v širém okolí pohybovaly už jen kotouče mastného černého dýmu, který se tvořil v rozpáleném vzduchu nad Univerzitou.

Mrakoplaš býval skoro pyšný na to, že se i v přeplněném městě, vedle všech těch lidí, dokázal cítit opuštěný, ale bylo ještě hroznější cítit se opuštěný, když byl vedle sebe sám.

Stočil koberec, přehodil si ho přes rameno a vykročil strašidelnými ulicemi k Univerzitě.

V otevřených branách se proháněl vítr. Většina budov vypadala, jako když je zasáhly střely, které se odněkud odrazily nebo netrefily cíl. Magická věž, příliš vysoká na to, aby byla přirozená, se jediná zdála být nepoškozená. To stará Věž umění už zdaleka nebyla v tak dobrém stavu. Zdálo se, že se od ní odrazila alespoň polovina zaklínadel namířených na Magickou věž. Celé kusy staré věže byly roztavené a rozteklé, části zdiva zářily, některé římsy vykrystalizovaly a několik partií se vymklo běžným třem rozměrům. I člověk by se byl nad tím kamenem a jeho utrpením ustrnul. Ta věž snad už zažila všechno, s výjimkou zřícení. Vypadala tak zbědované, že se jí asi štítila i zemská přitažlivost.

Mrakoplaš si povzdechl a vykročil kolem její základny ke knihovně.

K místu, kde knihovna kdysi bývala.

Vpředu se tyčil začernalý oblouk vchodu a stála i většina zdí, ale větší část střechy se propadla a všechno bylo pokryto vrstvou sazí a popela.

Mrakoplaš zůstal stát a dlouhou dobu upíral na trosky nehybný pohled.

Pak upustil koberec, rozběhl se kupředu a začal se škrabat přes hromadu trosek, která z poloviny uzavírala vchod. Kameny, kterých se dotýkal, byly stále ještě teplé. Tu a tam se kouřilo z některého zničeného regálu.

Ten, kdo by v té chvíli přihlížel, by viděl, jak Mrakoplaš pobíhá sem a tam mezi kouřícími hromadami trosek, přelézá je a rozhrabuje, odhazuje napůl spálený nábytek a odtahuje těžké trámy krovu se silou skoro lidskou.