Terry Pratchett - Magický prazdroj

„Co se —“ začal Mrakoplaš.

„Mlč!“ sykla mu do ucha. „Něco se tam hýbe!“

Jediným plynulým a elegantním pohybem se vztyčila, pootočila se na špičce nohy a nůž zasvištěl vzduchem.

Ozvalo se krátké, duté a dřevěné zadunění.

Conina ztuhla na místě a snažila se pohledem proniknout mlhu. Její hrdinská krev, která jí divoce pěnila v žilách a nedovolovala jí prožít život v růžových kraječkách, byla poprvé bezradná.

„Právě jsem zabila dřevěnou truhlu,“ vydechla.

Mrakoplaš natáhl krk a nahlédl za roh.

Na mokré ulici stálo Zavazadlo, v jehož víku se stále ještě chvěl zabodnutý nůž, a zíralo na Coninu. Pak se jeho nožičky pohnuly ve složitém rytmu tanga, Zavazadlo poněkud změnilo polohu a upřelo pohled na Mrakoplaše. Zavazadlo samozřejmě nemělo žádný obličej, kromě kovaného zámku a masivních závěsů, ale dovedlo zírat líp než hejno leguánů. Před jeho pohledem by sklopila zrak i socha. Když přišlo na to vyjádřit ukřivděnou nevinnost, musel by se před Zavazadlem schovat i nevinně nakopnutý kokršpaněl. Z víka mu trčelo i několik ulomených šípů a zlomených čepelí.

„Co je to?“ zasyčela Conina.

„Ale, to je jenom Zavazadlo,“ odpověděl jí unaveně Mrakoplaš.

„To patří tobě?“

„Ne tak docela. Jenom trochu.“

„Je to nebezpečné?“

Zavazadlo zašoupalo nožičkama a přesunulo se tak, aby vidělo zase na Coninu.

„No, všeobecně jsou na to dva názory,“ prohlásil Mrakoplaš. „Někteří lidé tvrdí, že je to nebezpečné, a druzí tvrdí, že je to velmi nebezpečné. Co si myslíš ty?“

Zavazadlo trošičku pozvedlo víko.

Zavazadlo bylo vyrobeno ze dřeva myslícího hruškovníku, stromu tak magického, že byl na Zeměploše téměř vyhuben a přetrvával už jen na dvou místech. Myslící hruškovník se podobal známé vrbce úzkolisté, jenže místo na úbočích kráterů po bombách rostl v místech, která byla zasažena obrovskou dávkou magie. Z jeho dřeva se tradičně vyráběly magické hole a bylo z něj vyrobeno i Zavazadlo. Mezi mnoha kouzelnými vlastnostmi, které Zavazadlo mělo, byla jedna velmi jednoduchá a nezáludná: člověka, kterého si zvolilo za majitele, následovalo kamkoliv. Ne jen kamkoliv v nějakém konkrétním prostoru, zemi, vesmíru, čase nebo životě. Následovalo ho všude. Zbavit se ho bylo stejně nemožné jako se zbavit chronického zánětu nadočnicových dutin a dokázalo být mnohokrát nepříjemnější.

Zavazadlo také chovalo výjimečně silný ochranný reflex, který uplatňovalo vůči každému, kdo se pokusil jeho majiteli ublížit. Je pravděpodobně téměř nemožné popsat vztah Zavazadla k ostatnímu světu, ale možná že bychom mohli začít výrazem „jízlivě umanutá zlomyslnost“ a pokračovat nějakou dobu ve stejném duchu.

Conina si prohlížela víko. Velmi vtíravě jí připomínalo ústa.

„Já bych řekla ‚omezeně nebezpečné‘,“ rozhodla se nakonec.

„Má rádo smažené brambůrky,“ pochlubil se Mrakoplaš, ale pak dodal: „No, to by bylo možná trochu přehnané, ale žere to smažené brambůrky.“

„A co lidi?“

„Jo a lidi. Asi patnáct, co si zatím pamatuju.“

„Byli dobří, nebo zlí?“

„Řekl bych, že akorát mrtví. Jo taky ti to pere. Strčíš do toho šaty a vytáhneš je vypraný a vyžehlený.“

„A jsou na nich krvavé skvrny?“

„Víš, to je další taková srandovní věc,“ rozzářil se Mrakoplaš. „Nejsou.“

„To se ti zdá legrační?“ zeptala se Conina a nespouštěla ze Zavazadla oči.

„Jo, protože — ale tomu nebudeš věřit — vevnitř je pořád stejné, říkali mi, že prý je uvnitř to…, mnohoprostorové, takže —“

„Jak se to chová k ženám?“

„Ono není vybíravý. Vloni snědlo knihu zaklínadel. Tři dni bylo nevrlý a pak ji zase vyplivlo.“

„To je strašné,“ řekla Conina a ustoupila.

„To jo,“ souhlasil Mrakoplaš, „fakt to bylo hrozný.“

„Já myslím ten způsob, jak se na mě dívá!“

„V tom je ale zase moc dobrý, co?“

Musíme se vydat na cestu do Klače, ozval se hlas z krabice. Jedna z těch lodí támhle by nám stačila. Ovládněte ji.

Mrakoplaš se zadíval na temné, mlhou rozmazané obrysy v přístavu, nad kterými se tyčil celý les stožárů a ráhen. Tu a tam se ze tmy nořilo malé poziční světlo, podobné zbloudilé světlušce.

„To se nedá neposlechnout, co?“ zašeptala Conina.

„Pokouším se,“ odpověděl jí také šeptem Mrakoplaš a na čele mu vyrazily kapičky potu.

Tak na palubu pobízel klobouk. Mrakoplašovy nohy se pohnuly proti jeho vůli.

„Proč mi to děláte?“ zaúpěl.

Protože si nemůžu vybírat. Věř mi, že kdybych mohl najít mága osmé úrovně, byl bych to udělal. Nikdo mě nesmí nosit!

„Proč ne? Vždyť jste arcikancléřský klobouk?“

A mnou promlouvají všichni bývalí arcikancléři. Já jsem Univerzita. Magická tradice. Jsem symbolem magie, která je pod kontrolou lidí, a nedovolím, aby mě nosil supermág. Už žádní další supermágové! Na to, aby tady otevřeli nový Magický prazdroj, je už Zeměplocha příliš opotřebovaná!

Conina zakašlala.

„Rozumíš tomu?“ zeptala se opatrně.

„Já tomu zčásti rozumím, ale nevěřím tomu,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. Nohy mu nehybně spočívaly na kamenech dláždění.

Nazvali mě šaškovskou čepicí! Hlas ztěžkl jízlivostí. Tlustí mágové, kteří zrazují a popírají všechno, proč byla Univerzita vybudována, a oni mě budou nazývat šaškovskou čepicí! Mrakoplaši, já ti poroučím. A vás, madam, žádám. Služte mi věrně a já vám splním i ta nejtajnější přáni.

„Jak mně chcete splnit moje nejtajnější přání, když se svět blíží k záhubě?“

Zdálo se, že se klobouk nad její otázkou zamyslel. Hm, a nemáte náhodou nějaké tajné přání, na které byste potřebovala jen pár minut?

„Koukněte a jak vlastně chcete provozovat magii? Vždyť jste jenom —“ Mrakoplašův hlas se pomalu vytratil.

Já jsemmagie. Pravá magie. Kromě toho uvědom si, ze každý, koho celá tisíciletí nosil výkvět magických hlav, taky něco pochytil. Ale teď musíme prchat.

Důstojně, rozumíš!

Mrakoplaš vrhl na Coninu mnohovýznamný pohled, ale ta jen pokrčila rameny.

„Mě se neptej,“ ušklíbla se. „To už zase vypadá jako začátek nějakého divokého dobrodružství. Asi je to můj osud a nikdy se ho nezbavím. Tady máš tu svou genetiku.“ [8] Pozn. autora: Genetické výzkumy na Zeměploše skončily v raném stadiu. Došlo k tomu v době, když se mágové pokusili o zkřížení tak známých živých objektů,, jako jsou ovocné mušky a hrachor. Jak je vidět, základ genetiky jim evidentně poněkud unikal. Výsledný jedinec — podivná zelená věc tvaru lusku, která pronikavě bzučela — vedl krátký a smutný život, který zanedlouho ukončil kolemjdoucí pavouk.

„Ale já se v dobrodružstvích vůbec nevyznám! Věřte mi, já už jich pár zažil!“ lkal Mrakoplaš.

Výborně, máš tedy zkušenost, prohlásil klobouk.

„Ne, ne! Nic takového!“ Mrakoplaš rozčileně mával rukama. „Jsem hroznej zbabělec a vždycky uteču! Nebezpečí mi už hledělo do obličeje aspoň stokrát!“

Já ale nechci, abyste se vystavovali nebezpečí.

„Výborně!“

Já naopak chci, abyste se nebezpečí vyhýbali.