Terry Pratchett - Magický prazdroj

Klobouk nemluvil jen obyčejným sametovým hlasem. Měl podivný zmnožený zvuk, jako by mluvilo větší množství hlasů současně.

Mrakoplaš se sebral.

„Ó, velký a úžasný klobouku,“ řekl s pompou, „znič tu neopatrnou ženu, která měla tu troufalost, ne, tu drz—“

Ále, buď zticha. Ukradla nás, protože jsme jí to přikázali. A bylo to o chlup, to musíme říct.

„Ale ona je —“ Mrakoplaš zaváhal, „ona má to… je ženského původu!“ zamumlal nakonec obvinění.

To byla tvoje matka taky.

„No jo, ale ta od nás utekla ještě předtím, než jsem se narodil,“ pokoušel se Mrakoplaš odporovat.

Ze všech mizerných hospod v celém Ankh-Morporku jsi musela vlézt zrovna do téhle, stěžoval si klobouk.

„Byl to jediný mág, kterého jsem našla,“ vysvětlovala dívka. „Dokonce na něj vypadal. Na klobouku měl vyšito MÁK, a tak —“

Nikdy nesmíš věřit všemu, co čteš. No ale teď už je pozdě jiného čaroděje honit. Moc času nám nezbývá.

„Počkejte, počkejte,“ vmísil se Mrakoplaš do hovoru naléhavým tónem. „Co se to tady děje? Vy jste si přál, aby vás ukradla? Proč nám nezbývá mnoho času?“ Ukázal obviňujícím prstem na klobouk. „A vy se v žádném případě nemůžete jen tak potulovat kolem a být ukradený! Od vás se čeká, že budete na — na arcikancléřově hlavě! Dnes v noci probíhal obřad, já tam měl být taky, ale —“

Na Univerzitě se děje něco strašlivého. Je životně důležité, abychom se nedostali nazpět, rozumíš? Musíš nás odvézt do Klače, kde žije člověk, který je hoden nás nosit.

„Proč?“ Na tom hlase bylo v každém případě něco divného. Zněl tak, že bylo téměř nemožné jej neposlechnout, jako kdyby to nebyl hlas, ale sám osud. Kdyby Mrakoplašovi poručil skočit ze skály, byl by na poloviční cestě dolů dřív, než by ho napadlo, že nemusí poslechnout.

Zánik veškerého mágstva se blíží!

Mrakoplaš se s provinilým výrazem rychle rozhlédl.

„Proč?“ zeptal se.

Nastává konec světa.

„Cože? Už zase?“

Já to myslím vážně, odpověděl poněkud uraženě klobouk. Vítězství ledových obrů, Jakokalypsa, Odpolední čaj bohů, to všechno a ještě mnoho dalšího.

„Nemůžeme to nějak zastavit?“

V tomhle bodě je budoucnost nejasná.

Z Mrakoplašova obličeje začal pomalu mizet výraz odhodlané hrůzy.

„To je nějaká hádanka?“ zeptal se.

Bylo by to všechno mnohem jednodušší, kdyby ses přestal vyptávat, dělal, co se ti řekne, a nepokoušel se tomu rozumět, prohlásil klobouk. A vy, mladá dámo, nás laskavě vraťte nazpět do krabice. V nejbližší době nás začne hledat spousta lidí.

„Hej, počkat!“ vykřikl Mrakoplaš. „Už celý roky vás tu a tam vídávám, ale nikdy jste nemluvil!“

Nebylo proč.

Mrakoplaš přikývl. To se mu zdálo logické.

„Nezdržuj, strč ho do krabice a jdeme,“ prohlásila dívka.

„Trochu víc úcty, mladá dámo,“ podíval se na ni Mrakoplaš káravě. „Shodou okolností mluvíš o nejstarším symbolu magie.“

„Ano? Tak si ho nes.“

„Haló, tak počkej přece!“ vykřikl Mrakoplaš a rozběhl se jí v patách. Dívka rychlým krokem prošla několik temných uliček, přešla úzkou, napůl osvětlenou ulici a vstoupila do další uličky mezi dvěma domy, které se nakláněly tak opile, že se doslova dotýkaly střechami.

„No, co je?“ vyštěkla.

„Nejsi ty náhodou ten tajemný lupič?“ vypravil ze sebe Mrakoplaš. „Kdekdo o tobě mluví, o tom, jak jsi ukradla dokonce i věci ze zamčených pokojů a tak. Jsi úplně jiná, než jsem si představoval…“

„Ale?“ odpověděla odměřeně. „Jak jiná?“

„No, jsi to…, menší.“

„Ale jdi.“

Koše s hořícím dřevem, které osvětlovaly ulice, byly na jejich cestě spíš výjimkou než pravidlem a tady zmizely docela. Před nimi nebylo nic než vyčkávající temnota.

„Řekla jsem ti, abys šel za mnou,“ opakovala. „Čeho se bojíš?“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl. „Vrahů, lupičů, zlodějů, námezdných zabijáků, zločinců, kapsářů, lumpů, násilníků, pasáků a exhibicionistů,“ odpověděl. „Tady jsme přece ve Stínově!“ [7] Pozn. autora: Cech ankh-morporských kupců, a obchodníků vydal publikaci Vítejte v Ankh-Morporku, městě tisíce překvapení , která mimo jiné popisuje i Staré Město ankh-morporské, známé jako Stínov. Říká se v ní, že „Stínov je folklórní síť úzkých starobylých ulic a malebných uliček, kde na návštěvníka za každým rohem číhá vzrušení a tajemná atmosféra. Téměř neustále se tady rozléhají nářeční výkřiky starých časů a smích místních obyvatel, kteří provozují svá tradiční řemesla“. Jinými slovy — byli jste varováni.

„To je pravda, ale tady nás nebude nikdo hledat,“ odpověděla mu.

„Ale jo, oni sem za náma půjdou, akorát že už se ž nich nikdo nevrátí zpátky,“ odporoval jí Mrakoplaš roztřeseným hlasem. „A my taky ne. Tím chci říct, že taková krásná mladá holka jako ty…, nechci si to ani představit…, víš, někteří lidi tady jsou…“

„Ale vždyť jsi se mnou a určitě mě ochráníš,“ odpověděla mu.

Mrakoplaš měl dojem, že o několik ulic dál zaslechl zvuk pochodujících nohou.

„Víš,“ vzdychl si, „věděl jsem, že to řekneš.“

Každý opravdový muž musí dříve či později projít těmihle strašnými uličkami, pomyslel si. Některými z nich bude ale jistější hodně rychle proběhnout.

Té konkrétní noci byly stínovské uličky tak temné, že v té temnotě nebylo možno sledovat cestu Mrakoplaše a jeho krásné společnice a naše popisné vyprávění se musí zvednout nad úroveň ozdobných střech, nad prales komínů a obdivovat těch několik blikajících hvězd, kterým se podařilo prorazit hustá mračna dýmu. Pokusíme nevšímat si zvuků přicházejících zdola — dusotu nohou, zvonění oceli, výkřiků, chropotu a tlumených nadávek. Možná že se do uliček Stínová dostala nějaká vyhládlá šelma, kterou drželi dva tři týdny na redukční dietě.

Někde poblíž středu Stínova — v oblasti, která vlastně nebyla nikdy přesně zmapována — leží malý dvorek. Tady jsou dokonce na zdech pochodně, ale světlo, které vrhají, je jako Stínov sám — výhružné, narudlé a začernalé zvenčí.

Mrakoplaš se vpotácel na dvorek, a aby se udržel na nohou, opřel se o zeď. Dívka, která Šla kousek zaním, vstoupila do světla a tiše si pobrukovala jakousi veselou písničku.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho.

„Ngghr,“ vypravil ze sebe Mrakoplaš.

„Prosím?“

„Ti chlapi tam,“ zabublal Mrakoplaš, „myslím toho, jak jsi ho kopla do toho…, když jsi toho druhýho praštila rovnou tam…, a ten, co jsi ho bodla akorát do…, kdo sakra jsi ?

„Jmenuju se Conina.“

Mrakoplaš se na ni chvíli díval, jako když jí nerozumí.

„Promiň,“ řekl nakonec, „ale žádnej zvoneček se mi v hlavě nepohnul.“

„Nejsem tady dlouho,“ dodala na vysvětlenou.

„Jo, taky jsem si hned říkal, že nebudeš odsud,“ řekl jí Mrakoplaš. „To už bych o tobě musel slyšet.“

„Bydlím tady. Nepůjdeme dovnitř?“

Mrakoplaš zvedl oči k vývěsnímu štítu, který se napůl ztrácel ve tmě, a na něm si přečetl, že hostinec za malými temnými dvířky se jmenuje U Trolí hlavy.