Terry Pratchett - Magický prazdroj

Natáhl buclatou ruku.

Tohle byl v každém případě přinejmenším neodpustitelný prohřešek proti etiketě. Žádného mága by ani ve snu nenapadlo dotknout se cizí hole bez výslovného souhlasu jejího majitele. Jenže pořád ještě existuje mnoho lidí, kteří nepovažují děti za rovnoprávné členy lidské společnosti a myslí si, že se k nim nemusí chovat podle základních pravidel mezilidských styků a společenských zvyklostí.

Mykadlovy prsty se sevřely kolem hole.

Ozval se zvuk, který Pozinkl spíš vycítil, než zaslechl. Mykadlo proletěl celým dlouhým ochozem a na jeho konci narazil do zdi se zvukem pytle sádla, který spadl z výšky na dláždění.

„Tohle nedělej,“ řekl Peníz. Pootočil hlavu a jeho pohled proletěl Pozinklem, jehož obličej měl najednou výrazně nezdravou barvu. „Pomoz mu na nohy. Myslím, že mu celkem nic nebude.“

Kvestor se rozběhl ochozem a sehnul se k Mykadlovi. Tlouštík přerývaně dýchal a zdálo se, že každým okamžikem omdlí. Pozinkl ho několikrát popleskal po ruce a Mykadlo otevřel jedno oko.

„Viděl jste, co se stalo?“ zašeptal.

„Nejsem si tak docela jistý. Ehm. Co se stalo?“ sykl Pozinkl.

„Kousla mě.“

„Příště, až se dotkneš mé hole,“ prohlásil Peníz vážným tónem, „zemřeš. Rozumíš?“

Mykadlo zvedl hlavu opatrně a jen maličko nad zem pro případ, že by mu z ní opadávaly kousky.

„Dokonale,“ odpověděl.

„A teď bych si rád prohlédl Univerzitu,“ pokračoval chlapec. „Tolik jsem toho o ní slyšel…“

Pozinkl pomohl Mykadlovi na nejisté nohy, podepřel ho a oba se mírným poklusem vydali chlapci v patách.

„Nikdy na tu tyč nesahejte,“ zamumlal v chůzi Mykadlo.

„Dám si dobrý pozor, ehm, abych to neudělal,“ odpověděl Pozinkl odhodlaně. „Jaké to bylo?“

„Kousla vás někdy zmije?“

„Nekousla.“

„V tom případě naprosto přesně pochopíte, jaké to bylo.“

„Cože?“

„Nebylo to totiž ani trochu jako hadí kousnutí.“

Pospíchali za malou odhodlanou postavičkou. Peníz sestoupil po schodišti a zamířil ke zničeným dveřím Velké síně.

Pozinkl, který chtěl udělat co nejlepší dojem, chlapce o něco předběhl a zastavil se u vchodu.

„Tohle je Velká síň,“ řekl. Peníz k němu otočil zlatý pohled a mág cítil, jak mu vysychá v ústech. „Říká se jí tak, protože je to síň, víš? A hrozně veliká.“

Zoufale polkl. „Je to Velká síň,“ vypravil ze sebe a cítil, jak se zbytky jeho soustředění pod tím zlatým pohledem mění v popel a dým. „Obrovská velká síň, a proto se jí říká —“

„Co je to za lidi?“ zeptal se Peníz a ukázal holí. Shromáždění mágové, kteří se obrátili ke dveřím a pozorovali vcházející, rychle uskakovali na všechny strany, jako by na ně namířil plamenomet.

Pozinkl sledoval směr chlapcova pohledu. Peníz ukazoval na obrazy a sochy předchozích arcikancléřů, které zdobily stěny a výklenky. S plnovousy a špičatými klobouky, v rukou napůl rozvinuté pergamenové svitky nebo tajemné astrologické instrumenty, zíraly portréty ze svých míst pohledy plnými vlastní důležitosti nebo snad zoufalství nad vleklou zácpou.

„Z těch stěn,“ prohlásil pateticky Mykadlo, „na tebe hledí dvě stě nejlepších mágů světa.“

„Nezajímají mě,“ řekl Peníz a z vrcholu jeho tyče vyšlehla oktarínová záře. Arcikancléři zmizeli.

„A okna jsou hrozně malá —“

„A strop tak vysoký —“

„Všechno je tak staré —“

Většina mágů zalehla na místech, kde právě stáli, protože hůl syčela, prskala a dštila oktarínové blesky. Pozinkl si stáhl klobouk přes oči a zalezl pod nejbližší stůl, kde se kolem něj zmítala sama základní hmota Univerzity. Praštělo dřevo, sténal kámen.

„Něco mu poklepalo na temeno hlavy. Zoufale zaječel.

„Přestaňte!“ snažil se Mykadlo přehlušit strašlivý hluk. „Nasaďte si pořádně klobouk a chovejte se alespoň trochu důstojně!“

„A proč jste potom pod tím stolem vy?“

„Musíme se chopit příležitosti!“

„Jak? Jako jste se chopil té hole?“

„Za mnou!“

Pozinkl se vynořil v jasném, strašlivě jasném novém světě.

Pryč byly hrubé kamenné zdi. Pryč byly temné trámy vysokého stropu, kde nacházely útočiště sovy. Pryč byla dlážděná podlaha, jejíž černobílé dlaždice byly sestaveny do vzoru, nad nímž přecházel zrak.

Pryč byla i malá, vysoko posazená okna se svou patinou mnohaleté mastnoty. Poprvé, co byla Univerzita Univerzitou, proudilo do Velké síně plnými proudy slunce.

Mágové zírali s otevřenými ústy jeden na druhého a to, co viděli, vůbec nebylo to, co si vždycky mysleli, že vidí. Nemilosrdné paprsky přeměnily bohaté zlaté ozdoby v zaprášenou krajku, předvedly nádherné tkaniny jako špinavý a ošoupaný samet, změnily důstojné sněhobílé plnovousy v nečesané, zanedbané brady plné zažloutlých nikotinových skvrn a zář nádherných diamantů vybledla v matný lesk dost podřadných ankhínů. Nové světlo zkoumalo, odhalovalo a zahánělo všechny tak přívětivé stíny.

A Pozinkl musel připustit, že to, co zbývalo, přílišnou důvěru nebudilo. Najednou si začal velmi vtíravě uvědomovat, že pod svým rouchem, pod tím potrhaným, silně vybledlým rouchem — jak ho ještě ke všemu napadlo —, pod rouchem děravým v místech, kde se k němu dostaly myši, má na nohou stále ještě domácí pantofle.

Síň teď byla celá ze skla. Co nebylo ze skla, bylo z mramoru. Bylo to tak úžasné, že se Pozinkl cítil nehodným.

Obrátil se k Mykadlovi a zjistil, že starší mág zírá na Peníze rozzářenýma očima.

Většina z ostatních mágů měla na tváři úplně stejný výraz. Kdyby na mágy neudělala dojem ukázka magické síly, nebyli by to mágové, a tohle byla síla nad všechno pomyšlení. Hůl na ně udělala stejný dojem jako zaklínačova rákosová píšťalka na klubko kober.

Mykadlo se natáhl, aby chlapce poklepal po rameni, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

„Úžasné,“ řekl místo toho.

Obrátil se ke shromážděným mágům a pozvedl ruce. „Bratři!“ zvolal. „Máme mezi sebou mága nesmírné síly!“

Pozinkl ho zatahal za róbu.

„Málem vás zabil,“ zasyčel. Mykadlo ho ignoroval.

„A já navrhuji —“ Mykadlo polkl, „—já ho navrhuji na místo arcikancléře.“

Rozhostilo se krátké ticho a pak se síní rozlehla současně bouře jásotu a nesouhlasných výkřiků. V zadních řadách se začalo několik mágů prát. Ti v předních řadách už své nesouhlasné mínění projevovali mnohem opatrněji. Ti totiž viděli úsměv na Penízově tváři. Byl jasný a chladný, jako úsměv na tváři měsíce.

Dav se náhle rozvlnil a do jeho čela si probojoval cestu jakýsi postarší mág.

Pozinkl poznal Kebaba Zovce, mága sedmé úrovně, který přednášel tradici. Obstarožní mág byl rudý zlostí, s výjimkou těch míst v obličeji, která mu zbělela vztekem. Když promluvil, jeho slova svištěla vzduchem jako nože, strohá jako ořezaný strom a tvrdá jako lodní suchary.

„Zešíleli jste?“ prohlásil. „Nikdo jiný než mág osmé úrovně se nemůže stát arcikancléřem! A musí být zvolen sborem ostatních starších mágů na výročním shromáždění (pod milostivým vedením bohů, samozřejmě). Tak praví tradice! (Už sám ten váš nápad je absurdní!)“

Zovce studoval tradice magie dlouhé roky, a protože magie má vždy snahu proudit oběma směry, zanechala stopy i na obstarožním mágovi. Vypadal křehce jako sýrová tyčinka, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mu suchopárnost jeho vědy dala schopnost vystupovat jako varovný vykřičník.