Terry Pratchett - Velký boj

Potom kroky zase kancelář opustily. Nomové slyšeli, jak venku křupou kolem, a potom se přidaly další zvuky. Ohavné kovové cvakání.

Maličký nom řekl: „Mami, já chci čůrat, mami —“

„Pššš!“

„Doopravdy, mami!“

„Tak budeš zticha?“

Všichni nomové stáli jako sochy, když ten zvuk proudil kolem nich. Tedy, skoro všichni. Jeden maličký nom přešlapoval z nohy na nohu a strašně rudnul v obličeji.

Konečně zvuky ustaly. Bouchly dveře u auta, motor zarachotil a potom zvuky odumřely v dálce.

Dorcas řekl velmi tiše: „Myslím, že teď snad můžeme nabrat dech.“

Stovky nomů si oddechly úlevou.

„ Mami! “

„Ano, dobře, tak běž.“

A po ulehčeném vzdechu propuklo reptání. Jeden hlas se zvedl nad všechny.

„V Obchoďáku se něco takového nikdy nestalo!“ křikl Nisodemus a vyšplhal se na úlomek cihly. „Ptám se vás, soukmenovci, je tohle to, co jsme, ém, očekávali?“

Chór mumlal „ne“ a „ano“ a Nisodemus pokračoval: „Před rokem jsme byli v bezpečí v Obchoďáku. Vzpomínáte si, jaké to bylo o Vánočním trhu? Vzpomínáte si, jaké to bylo v Tržnici? Kdopak si vzpomíná, ém, na biftek a krůtu?“

Tu a tam se ozvalo rozpačité provolávání slávy. Nisodemus se tvářil vítězně. „A teď jsme tady ve stejném ročním období — tedy, to oni nám namlouvají, že je to stejné období,“ ironicky se ušklíbl, “ — a my máme jíst ty bouloviny, co ve skutečnosti vyrostly na hnoji! Ém. A maso, to vůbec není pořádné maso, jsou to rozporcované mrtvoly zvířat! Skutečné zvířecí mrtvoly, skutečně rozporcované! Tohle má být to, čemu chcete, ém, aby přivykaly vaše děti? Vykopávat si jídlo? A teď nám řeknou, že možná budeme muset jít dokonce do nějaké stodoly, která nemá ani pořádnou podlahu, pod kterou bychom žili, jak zamýšlel bří Arnoldové (zal. 1905). Kam to bude příště, tážeme se? Někam ven do polí? Ém. A víte, co je na tom všem to nejhorší? Já vám to povím.“ Ukázal na Dorcase. „Ti, co nám všem teď, zdá se, velí, jsou ti samí, kdo, ém, nás především dostali do těchto potíží!“

„Tak počkat —“ začal Dorcas.

„Všichni víte, že mám pravdu!“ křičel Nisodemus. „Přemýšlejte o tom, nomové! Proč jsme, ve jménu bří Arnoldové (zal. 1905), museli z Obchoďáku odejít?“

Ozvalo se pár dalších neurčitých výkřiků a mezi posluchači propukaly sem tam hádky.

„Neblbněte,“ překřikoval je Dorcas. „Obchoďák se měl bourat!“

„To se neví!“ ječel Nisodemus.

„Samozřejmě, že to víme!“ řval Dorcas. „Masklin a Gurder viděli —“

„ A kdepak jsou teď, co? “

„Šli — no, šli —“ koktal Dorcas. Tohle moc neumí, to věděl. Proč to musí být právě on? Radši se přehraboval v drátech a šroubcích a takových věcech. Šroubky se na vás v jednom kuse nerozkřikují.

„Ano, odešli!“ Nisodemus ztišil hlas až k jakémusi zlostnému sykotu. „Přemýšleje o tom, nomové! Používejte svůj, ém, mozek! V Obchoďáku jsme věděli, kde jsme, všechno fungovalo, všechno bylo přesně tak, jak ustanovil bří Arnoldové (zal. 1905). A najednou jsme tady Venku. Vzpomínáte si, jak jste Venkovními opovrhovali? Tak, Venkovní jsme teď my! Ém. A všechno je teď jeden zmatek, a tak to bude vždycky — dokud se nepolepšíme a bří Arnoldové (zal. 1905) nám neodpustí a nedovolí nám vrátit se do Obchoďáku jako lepší a moudřejší nomové!“

„Tohle si musíme vyjasnit,“ křikl jeden nom. „Ty říkáš, že nám Opat lhal ?“

„Nic takového neříkám,“ bránil se Nisodemus a potáhl nosem. „Já vám jenom předkládám fakta. Ém. To je vše, co dělám.“

„Ale, ale, ale Opat odešel pro pomoc,“ řekla nejistě jedna nomka. „A, a, koneckonců, já vím jistě , že Obchoďák zbourali. Chci říct, jinak bychom se do těchto všech potíží nedostali, ne? Ehm.“ Tvářila se zoufale.

„To já vím, ale stejně,“ ozval se nom vedle ní. „Říkejte si, co chcete, ale tahle stará stodola, co o ní všichni vykládají, se mi nezamlouvá. Ani tam není elektřina.“

„Ano, a je uprostřed —“ začal jiný nom a potom ztišil hlas, “ — však víte uprostřed všeho možného. Víte, o čem mluvím.“

„Jo,“ řekl postarší nom. „ Všeho možnýho. Já to viděl. Můj kluk mě tak před měsícem nebo dvouma vzal na borůvky, nahoru nad lom, a já to viděl.“

„Mně nevadí to vidět na dálku,“ řekla ta ustaraná nomka. „Ale pomyšlení, že jsem uprostřed toho všeho, mne celou roztřese.“

Oni dokonce neradi říkají otevřený prostor , pomyslel si Dorcas. Vím, jak se cítí.

„Tady je docela útulně, za to vám ručím,“ řekl ten první, „ale to všechno, co máte venku, jak se tomu říká, začíná to na P —“

„Příroda?“ zeptal se Dorcas chabě. Nisodemus se usmíval jako šílenec a oči mu jiskřily.

„Správně,“ řekl ten nom. „Tedy, ta není přirozená. A je na ni strašná podívaná. Vůbec se nepodobá řádnému světu. Stačí se na to jenom podívat. Podlaha je celá hrbatá, a měla by být plochá. Zdi tu nejsou skoro žádné. A ta malá hvězdičková světýlka, co večer vycházejí, ta, nejsou moc k potřebě, no ne? A teď si tihle lidé chodí, kam se jim zachce, a nejsou tu žádné pořádné Regule, jako byly v Obchoďáku.“

„A proto bří Arnoldové založil Obchoďák v roce 1905,“ řekl Nisodemus. „Jako spořádané místo, ém, kde žijí nomové.“

Dorcas jemně zatahal Sacca za ucho a přitáhl si mladého noma k sobě.

„Nevíš, kde je Grimma?“ zašeptal.

„Ona tady není?“

„Určitě tu není,“ šeptal Dorcas. „To už by musela říct něco pěkně ostrého, kdyby tady byla. Možná zůstala ve školní noře s dětmi, když se zvonilo. To je taky docela možné.“

Nisodemus má něco za lubem, pomyslel si. Nevím jistě, co to je, ale pěkně mi to smrdí.

A jak se den vlekl, bylo ještě hůř, zejména proto, že začalo pršet. Hnusný, mrznoucí déšť. Slota, podle bábi Morkie. Těžký déšť, ne docela voda, ale ještě ne led. Pichlavý déšť.

Vypadalo to, že si nachází cestu do míst, kam obyčejný déšť nedokáže proniknout. Dorcas zorganizoval mladší nomy na kopání stružek a nainstaloval několik velkých žárovek, aby se ohřáli. Starší nomové se hrbili kolem nich, kýchali a nadávali. Bábi Morkie se překonávala, aby je povzbudila. Dorcas si začínal doopravdy přát, aby toho ta babka nechala.

„Tohle nic není,“ hudrovala. „Já pamatuju Velkou povodeň. Vymlela nám celou noru, celý dny jsme mrzli úplně promočený!“ Chichotala se a kývala se vpřed a vzad. „Mokrý jako myši, no jo! Ani nitka suchá, víte, a celý týden žádný oheň. K popukání.“

Nomové z obchodního domu na ni vyvalovali oči a třásli se. „A nechce se vám otravovat se s chozením přes pole,“ pokračovala konverzačním tónem. „Devětkrát z deseti vám to nevyjde.“

„Ach jéje,“ vzdychla jedna nomka tichounce.

„No jo, já byla venku v polích stokrát. Je to hračka, když se držíte těsně u křoví a máte voči votevřený. Sotva pak musíte moc utíkat,“ rozumovala bábi.

Nikomu nezvedlo náladu, když zjistili, že landrover parkuje zrovna na záhonku, kde chtěli něco pěstovat. Během léta strávili nomové celou věčnost překopáváním tvrdé země na něco, co připomínalo půdu. Už měli dokonce zaseto, ale osení ještě nevzešlo. Teď měli v záhonu dvě velké vyjeté koleje a na vratech nový visací zámek a řetěz.