Plískanice už zalévala vyjeté stopy od pneumatik. Prosákl do nich benzín a na povrchu vody vytvořil duhový lesk.
A celou tu dobu připomínal Nisodemus lidem, jak to bylo o mnoho lepší v obchodním domě. Nebylo je třeba ani moc přemlouvat. Koneckonců to bylo lepší. Mnohem lepší.
Myslím, přemýšlel Dorcas, že se dokážeme udržet v teple a máme spousty jídla, i když způsoby, jak vařit králíka a brambory jsou co do počtu omezené. Smůla je, že Masklin předpokládal, že jakmile se dostaneme ven z Obchoďáku, budeme všichni kopat a stavět a lovit a statečně čelit budoucnosti se zářivým úsměvem. Někteří z těch mladých si vedou docela dobře, za to ručím. Ale my staříci příliš lpíme na starých zvycích. Pokud jde o mne, rád se vrtám ve věcech, mohu být užitečný, ale ostatní, no… všechno, čím se mohou zaměstnávat, je remcání, a v tom opravdu dělají velké pokroky.
Leží mi v hlavě, co to Nisodemus hraje. Je moc horlivý, chcete-li co vědět.
Přál bych si, aby se Masklin vrátil.
Ani mladý Gurder nebyl nejhorší.
Už jsou to tři dny.
Věděl, že v takové chvíli se bude cítit lépe, když se půjde podívat na Jekuba.
I. Neboť na Výšině byl Drak, ode dnů stvoření světa.
II. Avšak byl stár a polámaný a umíral.
III. A Znak Draků měl na sobě.
IV. A Znak ten bylJekub.
Z
Knihy Nom , Jekub, kap. 1, verš. I — IV
Jekub.
Jekub byl jeho. Jeho malé tajemství. Ve skutečnosti však jeho velké tajemství. O Jekubovi nikdo další nevěděl, dokonce ani Dorcasovi asistenti.
Jednoho dne, ještě v létě, okouněl v těch velkých starých polorozbořených kůlnách na druhé straně lomu. Vlastně neměl žádný cíl, snad jen to, že tam mohl najít užitečný kus drátu nebo něco takového.
Jak si tak kramařil ve stínu, napřímil se a pohlédl nad sebe a tam byl Jekub.
S rozevřenou tlamou.
Trvalo několik hrůzných okamžiků, než se Dorcasovy oči přizpůsobily vzdálenosti.
Potom s Jekubem trávil hodně času, šmejdil kolem a zkoumal to. Zkoumal ho. Jekub byl rozhodně tvor. Možná strašný tvor, starý a zraněný, jako drak, který se sem uchýlil k poslednímu odpočinku. Nebo možná jako jedno z těch velikých zvířat, která mu jednou Grimma ukázala v jedné knize. Dýňosejr.
Ale Jekub si nestěžoval a nevyptával se Dorcase v jednom kuse, proč se ještě nedostal k tomu, aby vynalezl rádio. Dorcas strávil množství poklidných hodin seznamováním se s Jekubem. S ním se to hovořilo. Byl k tomu vlastně ten nejlepší protějšek, protože jste nemuseli poslouchat jeho odpovědi.
Dorcas zavrtěl hlavou. Teď na takovéhle věci nebyl čas. Všechno se jim nějak bortí pod rukama.
Místo toho šel hledat Grimmu. Připadalo mu, že má hlavu na správném místě, i když je to holka.
Školní nora byla pod podlahou staré boudy s nápisem „Kantýna“ na dveřích. Tady byl Grimmin svět. Došla k závěru, že když je čtení a psaní vcelku obtížné, je nejlepší vypořádat se s tím v raném věku. A tak vynalezla školu pro děti.
A založila tam knihovnu.
V oněch posledních hektických hodinách se nomům podařilo zachránit z obchodního domu nějakých třicet knih. Některé byly velice užitečné — Rok zahrádkáře byl pořádně ušmudlaný, a Dorcas uměl Základní příručku pro technika amatéra skorém zpaměti — ale některé, no, prostě byly na čtení obtížné a nijak často se neotevíraly.
Grimma stála právě před jednou z nich, když se přiloudal dovnitř. Okusovala si palec, což dělala vždycky, když se soustřeďovala.
Obdivoval ji, jak uměla číst. Nejenže Grimma byla mezi všemi nomy ve čtení nejlepší, ona také měla udivující schopnost porozumět tomu, co čte.
„S Nisodemem budou trable,“ suše oznámil a usadil se na lavici.
„Já vím,“ odpověděla Grimma bezmyšlenkovitě. „Už jsem slyšela.“ Popadla okraj stránky oběma rukama a obrátila ji, hekajíc námahou.
„Nevím, oč mu jde,“ pokračoval Dorcas.
„O moc,“ řekla Grimma. „Máme tu mocenské vakuum , víš.“
„To myslím, že nemáme,“ namítl Dorcas nejistě. „Já tu nic takového jakživ neviděl. V Obchoďáku, tam ho bylo plno. Vakuované balíčky šunky, taky káva s ventilem kvality, “ dodal, rozpomínaje se s povzdechem na povědomé nápisy.
„Ne, to není nic takového,“ vysvětlovala Grimma. „To je něco, co nastane, když nikdo lidi nevede. Četla jsem o tom.“
„ Já je vedu, ne?“ kňoural Dorcas žalostně.
„Ne,“ řekla Grimma, „protože tě nikdo doopravdy neposlouchá.“
„No, tisíceré díky.“
„Ty za to nemůžeš. Nomové jako Masklin a Angalo a Gurder nás dokáží donutit, abysme jim naslouchali, ale nepřipadá mi, že ty bys upoutal jejich pozornost.“
„Ach.“
„Ale ty zase dokážeš přinutit, aby tě poslouchaly šroubky a matičky. To každý nesvede.“
Dorcas se nad tím zamyslel. Na to by sám nikdy nepřišel. Je to poklona? Usoudil, že pravděpodobně ano.
„Když musíme čelit mnoha obtížím a nevíme co dělat, vždycky je někdo připraven pronést něco, aby získal moc,“ vysvětlovala mu Grimma.
„Nevadí. Až se ostatní vrátí, určitě se s tím vypořádají,“ řekl Dorcas mnohem optimističtěji, než se cítil.
„Ano, oni —“ začala Grimma a pak se zarazila. Dorcas si po chvilce uvědomil, že se jí chvějí ramena.
„Něco se děje?“ polekal se.
„Už jsou to víc než tři celé dny!“ vzlykla Grimma. „ Nikdo ještě nebyl tak dlouho pryč! Muselo se jim něco stát!“
„É,“ řekl Dorcas, „no, šli přece hledat Vnuka, 39, a my nemůžeme vědět —“
„A já jsem na něj byla hrubá, než odešel! Říkala jsem mu o těch žábách, a všechno, co ho napadlo, byly ponožky!“
Dorcas nemohl zcela pochopit, jak se do toho zamotaly žáby. Když seděl a rozmlouval s Jekubem, žáby nikdy na přetřes nepřišly.
„É?“ vypravil ze sebe nechápavě.
Grimma mu mezi vzlyky řekla o těch žábách.
„A já vím jistě, že vůbec nepochopil, co jsem měla na mysli,“ zamumlala. „A ty taky ne.“
„No, to nevím,“ přiznal Dorcas. „Ty chceš říct, že svět býval kdysi tak jednoduchý a najednou je plný úžasně zajímavých věcí, že se jich vůbec nedobereš konce, co budeš živa. Jako biologie. Nebo klimatologie. Chci říct, než jste přišli vy Venkovní, jenom jsem si s věcmi tak hrál a doopravdy jsem o světě nevěděl nic.“
Zadíval se na svoje nohy. „Pořád jsem velmi nevzdělaný, přinejmenším jsem nevzdělaný v opravdu důležitých věcech. Jako co je to slunce a proč prší. To je to, o čem mluvíš.“
Popotáhla a maličko, opravdu jen maličko se usmála, protože existuje ještě něco horšího než někdo, kdo vám nerozumí, a to je někdo, kdo vám dokonale porozumí dřív, než máte možnost hezky si zatrucovat, že vás nikdo nechápe.
„Jde o to, že on si pořád myslí, že jsem ta, kterou znával, když jsme všichni bydleli v té staré díře v mezi. Víš, ta, co pořád někoho obskakuje. Kuchtí. Obvazuje lidi, když se pora — pora — pora —“
„No tak, no ták,“ utěšoval ji Dorcas. Vždycky ztrácel jistotu, když se někdo takhle choval. Když začaly vyvádět stroje, jenom jste je promazali nebo jste do nich strčili nebo, když nic nezabíralo, praštili jste do nich kladivem. Nomové na takové zacházení nereagovali kladně.
Читать дальше