Terry Pratchett - Velký boj

„Myslím, že ta křídla nebudou fungovat,“ zapochyboval Dorcas. „Myslím, že nebude dost vztlaku.“

„A myslí si, že bydlíme v muchomůrkách,“ dokončila Grimma.

„Hmm. To mi nepřipadá moc praktické,“ poznamenal Dorcas.

„A myslí si, že spravujeme boty.“

„To už je trochu lepší,“ řekl Dorcas. „Dobrá poctivá práce.“

„A v té knize se ještě říká, že lakujeme květy, aby měly hezké barvy,“ dodala Grimma.

Dorcas se na ni zadíval.

„Neé,“ řekl konečně. „Barvy květů jsem si prostudoval. Rozhodně jsou zabudovány uvnitř.“

„Jsme skuteční,“ pokračovala Grimma. „Děláme skutečné věci. Proč myslíš, že se takovéhle věci octnou v knihách?“

„Vím já?“ tápal Dorcas. „Já čtu jenom příručky. Žádná kniha není ta správná, pokud nemá obsah a očíslované kapitoly, to říkám pořád.“

„Jestli nás lidé doopravdy pochytají, stanou se z nás skřítkové,“ řekla Grimma. „Rozkošní lidičkové, co lakují kytičky. Nic jiného nám nedovolí. Promění nás na lidičky. “ Vzdychla si. „Máš někdy pocit, že nebudeš nikdy vědět všechno, co bys vědět měl?“

„Ale ano. Pořád.“

Grimma se zamračila.

„ Jedno vím,“ prohlásila. „Až se Masklin vrátí, bude mít kam se vrátit.“

„Ó,“ řekl Dorcas.

„Ó,“ opakoval. „To jo.“

V Jekubově doupěti byla hrozná zima. Jiní nomové sem nikdy nechodili, protože tam táhlo a byl tam nepříjemný pach. To se Dorcasovi hodilo.

Cupital po podlaze pod velikou plachtu, kde žil Jekub. Trvalo dost dlouho, než vylezl na příšeru, na svůj oblíbený posed, a to i přesto, že používal dřívka a lana, která k ní s námahou připevnil.

Usadil se a čekal, až zase popadne dech.

„Chci jenom nomům pomáhat,“ špitl. „Zajistit jim takové věci jako je elektřina a zlepšit jim život. Ale oni ti ani nepoděkují, víš. Chtěli, abych maloval nápisy, tak jsem namaloval nápisy. Teď chce Grimma bojovat s lidmi. Vyčetla z knížek spoustu nápadů. Ale když nepomůžu, bude všechno ještě horší. Nechci, aby se komukoli ublížilo. Takoví jako my se nedají opravit tak snadno jako ty.“

Patami bubnoval do — co to tak asi bylo? — patrně do Jekubova krku.

„Tobě to nevadí. Celý čas si tu tiše spíš. Pěkně si odpočíváš…“

Dlouhou chvíli se na Jekuba díval.

Potom velmi tiše řekl: „Jestlipak…?“

Uběhlo pět dlouhých minut. Dorcas se nořil a vynořoval mezi spletitými stíny, mumlal si pro sebe věci jako „To je bez proudu, to není dobré, potřebujeme novou baterii“, a „To vypadá v pořádku, to může spravit pořádné vyčištění“, a „Hmm, v nádrži moc nemáš…“

Konečně vyšel zpod zaprášené plachty a zamnul si ruce.

Každý má v životě nějaký cíl, pomyslel si. Ten všechny pohání.

Nisodemus chce, aby věci zůstaly, jak jsou. Grimma chce zpátky Masklina. A Masklin… nikdo přesně neví, co chce Masklin, až na to, že je to něco velmi velikého.

Ale všichni ten cíl mají. Máte-li v životě cíl, můžete vyrůst až do šesti coulů.

A já jsem si jeden cíl našel.

Hrome.

Člověk se za čas vrátil a ne sám. S malou dodávkou a mnohem větším nákladním autem s nápisem „Komanditní společnost pro obchod s kamenem a štěrkem“ namalovaným na boku. Jeho kola změnila tenký sněhový povlak v lesklé bláto.

Kymácelo se po cestě, zpomalilo, když dorazilo na volné prostranství před vraty do kamenolomu, a zastavilo se.

Zastavení nebylo moc obratné. Zadek vozidla sebou smýkl a téměř narazil do živého plotu. Motor kašlal, až ztichl. Bylo slyšet syčení. A nákladní auto velmi pomalu pokleslo.

Vystoupili dva lidé. Obešli auto a prohlédli si pneumatiky jednu po druhé.

„Jsou splasklé jenom dole,“ zašeptala Grimma v křoví, kde se schovávali.

„Žádný strach,“ zasyčel Dorcas. „S pneumatikami je to tak, že ta splasklá část vždycky přijde dospod. To je úžasné, co se dá dokázat s trochou hřebíků, viď?“

Dodávka zastavila za nákladním vozem. Také z ni vystoupili dva lidé a připojili se k těm prvním. Jeden z nich měl ty nejdelší nůžky, jaké Dorcas kdy viděl. Zatímco ostatní se sehnuli nad jednu splasklou pneumatiku, kráčel k vratům, pohrával si s visacím zámkem a pak nůžky stiskl.

Byla to námaha, i pro člověka. Ale až v keřích bylo slyšet hlasité lupnutí a potom nekonečné cinkání, jak řetěz padal.

Dorcas zasténal. Do řetězu vkládal velké naděje. Patřil Jekubovi. Byl totiž ve velké žluté bedně přiletované k Jekubovi, takže mu podle všeho patřil. Ale lidé zlomili zámek, ne řetěz. Dorcas nad tím pocítil zvláštní pýchu.

„To nechápu,“ zamumlala Grimma. „Vidí přece, že je tu nikdo nechce, tak proč jsou tak hloupí?“

„To bude tím, že je tady kolem plno kamene,“ uvažoval Sacco.

Člověk se opřel do vrat a rozevřel je natolik, aby se protáhl dovnitř.

„Jde do ředitelny,“ řekl Sacco. „Bude rámusit do telefonu.“

„Ne, nebude,“ věštil Dorcas.

„Ale bude volat tomu Rozhodnutí,“ řekl Sacco. „Bude říkat — samozřejmě v lidštině — bude říkat ‚Splasklo nám několik pneumatik‘.“

„Ne,“ broukl Dorcas, „řekne: ‚Proč ten telefon nefunguje‘?“

„A proč ten telefon nefunguje?“ zeptala se Nooty.

„Protože vím, které dráty se mají přestřihnout,“ odpověděl jí Dorcas. „Koukejte, vrací se.“

Dívali se, jak člověk obchází kůlny. Sníh zakryl truchlivé pokusy nomů o obdělávání půdy. Přesto tam byla spousta jejich šlépějí, podobných drobným ptačím stopám ve sněhu. Člověk si jich nevšiml. Lidé si sotvakdy něčeho všimnou.

„Nastražíme dráty,“ řekla Grimma.

„Cože?“ ptal se Dorcas.

„Nastražíme dráty. Měli bychom tu nalíčit dráty. Čím jsou lidé větší, tím tvrději dopadnou.“

„Ne na nás, doufám,“ strachoval se Dorcas.

„Ne. Mohli bychom položit další hřebíky,“ řekla Grimma.

„A jéje.“

Lidé se shlukli kolem poškozeného nákladního auta. Pak se zdálo, že dospěli k nějakému rozhodnutí a kráčeli k landroveru. Nasedli. Nemohli jet kupředu, ale pomalu couvali silnicí, obrátili se na vjezdu do pole a zamířili k hlavní silnici. Nákladní auto osamělo.

Dorcas vydechl.

„Bál jsem se, že tu jeden z nich zůstane.“

„Oni se vrátí,“ řekla Grimma. „Pořád to říkáš. Lidé se vrátí a opraví ta kola nebo co se s nimi dělá.“

„Tak to bychom s tím měli radši pohnout,“ rozhodl se Dorcas. „Pojďte, lidičky.“

Vstal a klusal k cestě. K Saccovu překvapení si Dorcas pohvizdoval pod vousy.

„Tak, důležité je přesvědčit se, že s autem nepohnou,“ říkal, když s ním srovnali krok. „Jestli s ním nedokáží pohnout, znamená to, že tu zůstane a zatarasí cestu. A když bude cesta zatarasená, nemohou sem přivézt další stroje.“

„Dobře promyšleno,“ pochválila ho Grimma mírně zmateným hlasem.

„Musíme ho znehybnit,“ vysvětloval Dorcas. „Nejdřív vyndáme baterii. Bez proudu to nepojede.“

„Správně,“ přitakal Sacco.

„Je to taková velká hranatá věc, musí vás na to být nejmíň osm a neupustit, ať se děje cokoliv,“ upozorňoval je Dorcas.

„Proč ne?“ vyzvídala Grimma. „Chceme ho zničit, ne?“

„É. É. É,“ koktal Dorcas spěšně, jako motor, který se snaží naskočit. „Ne, poněvadž, poněvadž, poněvadž by to mohlo být nebezpečné. Ano. Nebezpečné. Ano. Kvůli, kvůli, kvůli té kyselině a já nevím čemu ještě. Musíte ji vytáhnout velmi opatrně a já najdu, kam ji bezpečně uložíme. Ano. Velmi bezpečně. Tak se do toho dejte. Dva nomové ke klíči.“