Terry Pratchett - Velký boj

Odběhli.

„Co ještě můžeme udělat?“ ptala se Grimma.

„Měli bychom vypustit palivo,“ řekl rozhodně Dorcas, když vešli do stínu pod nákladním vozem. Byl mnohem menší než ten, který je vyvezl z obchodního domu, ale přesto byl dost veliký. Dorcas se loudal až pod ohromné vyboulené těleso palivové nádrže.

Čtyři mladí nomové přitáhli z křoví prázdnou plechovku. Dorcas je zavolal a ukázal jim na nádrž nahoře.

„Někde tam bude matice. Na vypouštění paliva. Nasaďte na ni klíč. Nejdřív se přesvědčte, jestli plechovka stojí pod ní,“ dirigoval je Dorcas.

Nadšeně přikývli a pustili se do díla. Nomové umějí dobře šplhat a na svůj vzrůst jsou pozoruhodně silní.

„A snažte se nic nerozlít, prosím!“ volal za nimi Dorcas.

„Nechápu, proč na tom záleží,“ ozvala se Grimma za jeho zády. „Všechno, co chceme, je vypustit palivo. Nezáleží na tom, kam, ne?“

Zase si ho zamyšleně prohlížela. Dorcas na ni zamrkal a hlavou mu letěly myšlenky.

„Hm,“ řekl, „nóó. Protože. Protožeprotožeproto. Ach. Protože je to nebezpečná látka. Nechceme si tu s ní všechno zamořit, ne? Nejlepší je mít ji bezpečně v plechovce —“

„Uložit ji do bezpečí?“ zeptala se Grimma podezíravě.

„Správně! Správně,“ horlivě souhlasil Dorcas, který se začínal potit. „To je přesně ono. Teď pojďme sem —“

Vzduchem něco zasvištělo a vpravo za nimi se ozvalo zadunění. Baterie přistála tam, kde před chvilkou postávali.

„Promiň, Dorcasi,“ volal dolů Sacco. „Byla o moc těžší, než jsme mysleli. Vypadla nám.“

„Vy pitomci!“ ječela Grimma.

„Ano, jste pitomci!“ křičel Dorcas. „Málem jste ji zničili! Koukejte hned slézt a odneste ji do křoví, rychle!“

„Málem zničili nás!“ vztekala se Grimma.

„Ano. Ano. Ano, to jsem měl na mysli, samosebou,“ opravil se honem Dorcas. „Nevadilo by ti je trošku dirigovat, že ne? Jsou to hodní mládenci, ale vždycky jsou kapánek moc hr, jestli víš, co myslím.“

Loudal se do stínu, hlavu zakloněnou.

„No!“ houkla Grimma. Obrátila se na Sacca a jeho kolegy, kteří stydlivě slézali dolů.

„Nestůjte tam tak,“ obořila se na ně. „Odneste ji do křoví. Neřekl vám Dorcas, jak se používá páka? Velmi důležitá věcička. Je úžasné, co s pákou zvládnete. Během Velké Jízdy jsme páky mockrát využívali —“

Umlkla. Ohlédla se za vzdalující se Dorcasovou postavou a přimhouřila oči.

Ten lišák stará mazaná má něco za lubem, pomyslela si.

„No, pokračujte,“ zavelela a rozeběhla se za Dorcasem.

Postával pod motorem nákladního auta a soustředěně si prohlížel změť zarezlých trubek. Když se blížila, zřetelně ho zaslechla říkat: „Tak, copak asi ještě potřebujeme?“

„Jak to myslíš, potřebujeme?“ zeptala se Grimma tiše.

„Ále, uzdravit Je —“ Dorcas se zarazil a pomalu se obrátil. „Myslím, co ještě potřebujeme udělat, aby byl tenhle krám naprosto nepojízdný,“ řekl ledově. „To jsem myslel.“

„Neplánuješ náhodou řídit tenhle náklaďák, že ne,“ ubezpečovala se Grimma.

„Nebuď bláhová. Kam bychom jeli? Nikdy přes pole k té stodole nedojede.“

„No. Tak dobrá.“

„Jenom si ho chci prohlédnout. Čas strávený sbíráním vědomostí není nikdy ztracený,“ rozumoval Dorcas upjatě. Vykročil do světla na druhé straně vozu a vzhlédl.

„Vida, vida,“ řekl. „Co je?“

„Nechali dveře otevřené. Počítám, že si mysleli, že je to jedno, protože se vrátí.“

Grimma sledovala jeho pohled. Dveře nákladního auta byly trošku pootevřené.

Dorcas měřil pohledem živý plot za sebou.

„Pomoz mi najít pořádný klacek. Myslím, že bychom tam mohli vyšplhat a porozhlédnout se tam.“

„Porozhlédnout? Co čekáš, že tam najdeš?“

„To nikdy nevíš, dokud se nepodíváš,“ odvětil Dorcas filozoficky. Nakoukl zpátky pod nákladní auto.

„Co tam dole kutíte? Potřebujeme vaši pomoc.“

Sacco vyklopýtal a spustil. „Povedlo se nám tu baterii dostat do křoví a plechovka už je skorém plná. Děsně to smrdí a pořád to vytéká.“

„Můžete to zase zašroubovat?“

„Nooty to zkusila a celá se v tom hnusu vykoupala.“

„Tak to nechtě vytéct na cestu,“ rezignovaně řekl Dorcas.

„Počkej, říkal jsi, že to je nebezpečné,“ zarazila se Grimma. „Je to nebezpečné, dokud nemáš plechovku plnou, co, a pak to už není vůbec nebezpečné?“

„Podívej se, chtěla jsi, abych ten náklaďák zastavil, a já jsem ho zastavil,“ vztekal se Dorcas. „Takže hezky sklapni, jo?“

Grimma se na něj s hrůzou podívala.

„Cos to řekl?“

Dorcas polkl. Ach jo. Když se už na vás má rvát, ať to stojí za to.

„Řekl jsem jen, abys sklapla,“ odpověděl už klidně. „Nechci být hrubý, ale ty opravdu dokážeš každého naštvat. Promiň, ale je to tak. Já ti pomáhám. Po tobě nechci, abys mi pomáhala, ale aspoň mě můžeš nechat pracovat místo toho věčného otravování. A jakživa neřekneš prosím nebo děkuju. Nomové jsou trošku jako stroje,“ dodal vážně, zatímco ona rudla stále víc, „a slova jako prosím a děkuju jsou zrovna jako mazání. Líp po nich pracují. V pořádku?“ Ohlédl se na mladíky, kteří se tvářili velmi rozpačitě.

„Najděte klacek dost dlouhý, aby dosáhl do kabiny. Prosím.“

Mohli se ztrhat ochotou.

Hodně se to podobalo kabině nákladního auta, které je odváželo z obchodního domu. Vynořily se staré vzpomínky.

„Juj!“ vypískl Sacco. „A takovýhle Náklaďák jsme všichni řídili?“

„Sedm set nás bylo,“ řekl Dorcas pyšně. „Tvůj tatínek byl jedním z nás. Vy jste byli vzadu s maminkami. Vy kluci.“

„Já nejsem kluk,“ namítla Nooty.

„Promiň,“ řekl Dorcas. „Ujel mi jazyk. Za mých časů pobývaly dívky většinu času doma. Ne že bych měl něco proti tomu, aby si teď chodily, kam chtějí,“ dodal honem, protože netoužil mít na krku nějakou další Grimmu. „Vůbec nic proti tomu nemám.“

„Kéž bych byla za Jízdy starší,“ brebentila Nooty. „Muselo to být báječné. “

„Umíral jsem hrůzou,“ řekl Dorcas.

Ostatní okukovali kabinu jako turisté katedrálu. Nooty zkusila stlačit pedál.

„Úžasné,“ zašeptala.

„Sacco, ty vylez tamhle a vytáhni klíčky,“ komandoval je Dorcas. „A ostatní, necourejte se. Ti lidé mohou být každou chvilku zpátky. Nooty, přestaň dělat brrm — brrm. Hezká děvčata by rozhodně neměla vydávat takovéhle zvuky,“ dodal nepřesvědčivě.

Sacco vyšplhal k volantu a zápasil s klíčky v zapalování, zatímco zbytek hochů se vrtal v kabině.

Grimma s nimi nebyla. Nechtělo se jí nahoru do kabiny. Vlastně velmi tiše odešla. S mrzutým výrazem postávala dole na cestě.

Ale říct jsem to musel, řekl si Dorcas.

Pátral v kabině. Tak se podívejme, pomyslel si… máme baterii, máme palivo, potřeboval by Jekub ještě něco?

„Tak pojďte,“ zavolal, „vypadneme odsud. Nooty, přestaň pořád s něčím hýbat. Pohnout řadicí pákou, na to byste nestačili všichni dohromady. Pojďte, než se lidé vrátí!“