Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

Údolím prolétl závan větru, rozvlnil pláště a praporec rozvinul do jeho plné délky. Tvor na korouhvi jako by na chvíli jel na větru. Vypadal jako čtyřnohý had se zlatými a šarlatovými šupinami, zlatou lví hřívou a nohama zakončenýma pěti zlatými drápy. Praporec z pověstí. Praporec, jejž by většina lidí nepoznala, ani kdyby ho uviděla, ale jehož se bála, když se dozvěděla jeho jméno.

Perrin mávl rukou a zahrnul tak celé údolí. „Vítej do tábora Draka Znovuzrozeného, Leyo.“

Tuatha’anka s bezvýraznou tváří sledovala praporec, který znovu zplihl, a pak pozorovala lidi kolem ohně. Zvláště k tomu začtenému do knihy, o polovinu většímu než Perrin. „Máte s sebou ogiera. Nenapadlo by mě...“ Potřásla hlavou. „Kde je Moirain Sedai?“ Zdálo se, že pro ni Dračí zástava jako by neexistovala.

Perrin ukázal k hrubému srubu stojícímu nejvýše na svahu na protějším konci údolí. Stěny i šikmou střechu měl z neloupaných klád a byl ze všech srubů tady největší, což ovšem neznamenalo, že by byl nějak zvlášť velký. Nejspíš byl právě dost velký, aby jej bylo možné nazývat srubem a ne chajdou. „Támhleten je její. Její a Lanův. On je její strážce. Kdybys chtěla něco horkého k pití –“

„Ne. Musím mluvit s Moirain.“

Perrina to nijak nepřekvapilo. Všechny ženy, které sem přišly, trvaly na tom, že musejí okamžitě mluvit s Moirain, a o samotě. Zprávy, které pak Moirain sdělila ostatním, nevypadaly vždy naléhavě, ale ženy všechny připomínaly lovce plížícího se za posledním králíkem na světě, aby nakrmil hladovějící rodinu. Polozmrzlá žebračka odmítla pokrývky a talíř horké polévky a trmácela se až k Moiraininu srubu, bosá v padajícím sněhu.

Leya sklouzla ze sedla a podala otěže Perrinovi. „Zařídíš, aby ji nakrmili?“ Pohladila strakatou kobylku po nose. „Piesa není zvyklá na to, aby mě nosila takhle drsnou krajinou.“

„Píce je tady sice pořád vzácná,“ řekl jí Perrin, „ale dostane, co půjde.“

Leya kývla a bez dalšího slova se spěšně vydala do kopce. Přidržovala si jasně zelenou sukni a modře vyšívaný červený plášť za ní vlál.

Perrin obratně seskočil z koně a vyměnil pár slov s muži, kteří přišli od ohňů pro koně. Luk podal tomu, jenž od něj přebral Tanečníka. Ne, kromě jednoho krkavce neviděli nic jiného než hory a tu Tuatha’anku. Ano, ten krkavec je mrtvý. Ne, neřekla jim nic o tom, co se děje v nížinách. Ne, nemá ponětí, jestli odsud brzy odjedou.

Pokud vůbec, řekl si v duchu. Moirain je tu držela celou zimu. Shienarci si nemysleli, že by tu dávala rozkazy, ale Perrin věděl, že Aes Sedai vždycky dosáhnou svého. Zvláště Moirain.

Jakmile koně odvedli do hrubě roubené stáje, jezdci se šli také ohřát. Perrin odhodil plášť na balvan a vděčně natáhl ruce k ohni. Z velkého kotle, vypadal na baerlonskou práci, se linula vůně, při níž se Perrinovi začaly sbíhat sliny. Někdo měl zřejmě dneska na lovu štěstí. A v ohni opodál ležely drsné kořeny, a vůně, která z nich stoupala při pečení, trochu připomínala tuřín. Perrin nakrčil nos a soustředil se na dušené maso. Stále častěji netoužil po ničem jiném než po mase.

Žena v mužském oblečení se dívala za Leyou, jež právě zmize la v Moirainině srubu.

„Co vidíš, Min?“ zeptal se jí Perrin.

Žena k němu přistoupila a v tmavých očích měla ustaraný výraz. Perrin nechápal, proč trvá na nohavicích místo sukně. Možná to bylo proto, že ji znal, a tudíž nechápal, jak se na ni může někdo podívat a vidět příliš hezkého mládence, místo krásné mladé ženy.

„Ta Cikánka zemře,“ prohodila Min tiše a pohledem přejela lidi kolem ohně. Nikdo nebyl dost blízko, aby ji slyšel.

Perrin stál bez hnutí a myslel na Leyinu laskavou tvář. Ó, Světlo! Cikáni nikdy nikomu neublížili! Náhle mu i přes blízký oheň byla zima. Ať shořím, raději jsem se neměl ptát. Dokonce i těch pár Aes Sedai, které o Minině schopnosti věděly, nechápaly, jak to dělá. Občas viděla kolem lidí obrazy a záři, někdy dokonce věděla, co to znamená.

K ohni přistoupil Masuto a dlouhou dřevěnou lžící zamíchal dušeným. Shienarec si oba prohlédl, pak si položil prst vedle nosu a široce se usmál, než odešel.

„Krev a popel!“ zamumlala Min. „Nejspíš si myslí, že jsme zamilovaní a šeptáme si u ohýnku.“

„Jsi si jistá?“ zeptal se Perrin. Min zvedla obočí a on rychle dodal: „Tím s Leyou.“

„Tak takhle se jmenuje? Radši bych to nevěděla. Vždycky je to horší, když to vím a nemůžu... Perrine, viděla jsem, jak se jí nad ramenem vznáší její vlastní obličej, celý od krve, s vytřeštěnýma očima. Nikdy jsem nic neviděla jasněji.“ Zachvěla se a rychle si zamnula ruce. „Světlo, hrozně ráda bych viděla hezčí věci. Všechny hezký věci nějak zmizely.“

Perrin otevřel ústa, aby jí navrhl, že by mohla Leyu varovat, ale pak je zase zavřel. O tom, co Min viděla a věděla, nebylo pochyb, ať to bylo dobré, nebo špatné. Pokud si už byla něčím jistá, vždy se to stalo.

„Zakrvácený obličej,“ zabručel. „Znamená to, že zemře násilnou smrtí?“ Trhl sebou, že to vyslovil tak velice snadno. Ale co můžu dělat? Když to řeknu Leye, když ji nějak přesvědčím, aby tomu uvěřila, bude žít do smrti ve strachu, a stejně se na tom nic nezmění.

Min krátce kývla.

Jestli má zemřít násilnou smrtí, mohlo by to znamenat přepadení tábora. Ale každý den přece vyjížděli zvědové a dnem i nocí kolem stály stráže. A Moirain kolem tábora postavila ochrany, tak tomu říkala. Žádný tvor Temného je nemohl spatřit, dokud do nich nevpadl. Pomyslel na vlky. Ne! Zvědové by našli každého, kdo by se snažil k táboru přiblížit. „Zpátky k jejím lidem je to dlouhá cesta,“ řekl napůl pro sebe. „Cikáni by s vozy nezajeli dál než do podhůří. A cestou se může stát cokoliv.“

Min smutně kývla. „A nás není dost ani na to, aby s ní mohl jet aspoň jeden z nás. I kdyby to bylo k něčemu dobrý.“

Vyprávěla mu o tom. Když jí bylo asi šest nebo sedm, snažila se lidi před špatnými věcmi varovat. Nejdřív si neuvědomila, že ne každý vidí to, co ona. Víc neřekla, ale Perrin nabyl dojmu, že její varování věci jenom zhoršily, pokud jí vůbec někdo uvěřil. A uvěřit jejím viděním bylo dost těžké, pokud neexistoval důkaz.

„Kdy?“ zeptal se. To slovo mu znělo chladně a tvrdě jako ocel. S Leyou se nedá nic dělat, ale možná poznám, jestli na nás někdo zaútočí.

Jakmile se zeptal, Min rozhodila rukama. Nicméně mluvila tiše. „Takhle to nefunguje. Nikdy nepoznám, kdy se to stane. Vím jenom, že k tomu dojde, tedy když poznám, co se má stát. Tomu nerozumíš. Vidění nepřicházejí, když chci, a taky vždycky nepoznám, co znamenají. Prostě se to stane, a občas vím, co. Občas. Málokdy. Prostě se to stane.“ Perrin se snažil poznamenat něco utěšujícího, ale Min to ze sebe sypala takovým proudem, že ji nedokázal přerušit. „Jeden den kolem člověka něco vidím a druhý ne, nebo naopak. Většinou nevidím nic u nikoho. Aes Sedai kolem sebe samozřejmě mají vždycky obrazy, a strážci taky, i když u nich je vždycky mnohem těžší poznat, co znamenají, než u kohokoliv jinýho.“ Pátravě se na Perrina podívala a přimhouřila oči. „A taky pár dalších má obrazy kolem sebe pořád.“