Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

Min překvapeně vyjekla. „Je si jistá? To přece vůbec nezní jako bělokabátníci, o kterých jsem kdy slyšela.“

„Na pláni přece nemohlo zůstat moc těch zatra – ehm – moc Cikánů,“ ozval se Uno. Skoro skřípal zuby, jak se snažil dávat si před Aes Sedai pozor na jazyk. Zamračil se tak, že se jeho opravdové oko podobalo tomu namalovanému. „Neradi zůstávají tam, kde jsou nějaký potíže, zvlášť když se tam bojuje. Nemůže jich být dost, aby viděli všecko.“

„Pro mé záměry jich je dost,“ prohlásila zcela pevně Moirain. „Většina odešla, ale několik jich zůstalo, protože jsem je o to požádala. A Leya si je naprosto jistá. Ó, děti samozřejmě skočily po některých z těch, co přísahali věrnost Draku, když jich byla pohromadě jenom hrstka. Ale i když tvrdí, že svrhnou tohoto falešného Draka, i když mají tisíc mužů, kteří nedělají vůbec nic jiného, než že ho pronásledují, vyhýbají se střetu s víc než padesáti Dračími bojovníky najednou. Ne otevřeně, samozřejmě, ale vždy se trochu opozdí, a něco dovolí těm, které pronásledují, proklouznout.“

„Takže Rand může jít za nimi, když bude chtít.“ Loial nejistě zamrkal na Aes Sedai. Celý tábor věděl o jejích hádkách s Randem. „Kolo pro něj tká cestu.“

Uno s Lanem otevřeli zároveň ústa, ale Shienarec s úklonou ustoupil. „Spíš,“ podotkl strážce, „je to nějaká pleticha bělokabátníků, i když, Světlo mě spal, nemám ponětí, oč vlastně jde. Ale když mi dá bělokabátník dar, prohlédnu si ho, jestli v něm není schovaná otrávená jehla.“ Uno chmurně přikyvoval. „Kromě toho,“ dodal Lan, „Domanští a Tarabonští se pořád snaží pobít Dračí bojovníky stejně jako sebe navzájem.“

„A je tu ještě jedna věc,“ připojila Moirain. „Ve vesnici, kolem které projížděly vozy paní Leyy, zemřeli tři mladí muži.“ Perrin si všiml, jak se Lanovi zachvěla víčka. Na strážce to bylo stejně silně vyjádřené překvapení, jako když jiný muž vykřikl. Lan nečekal, že mu to řekne. Moirain pokračovala. „Jednoho otrávili, dva probodli nožem. Pokaždé za takových okolností, kde se k nim nikdo nemohl dostat neviděn, ale tak se to stalo.“ Aes Sedai se zadívala do plamenů. „Všichni tři mladí muži byli vyšší než ostatní a měli světlé oči. Světlé oči jsou na Almothské pláni neobvyklé, a já myslím, že zrovna teď je neštěstím, když je na pláni někdo vysoký mladík se světlýma očima.“

„Jak?“ zeptal se Perrin. „Jak je mohli zabít, když se k nim nikdo nedostal na dosah?“

„Temný má zabijáky, kterých si nevšimneš, dokud není pozdě,“ podotkl tiše Lan.

Uno se otřásl. „Bezduší. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by se vyskytovali na jih od Hraničních států.“

„Dost těch řečí,“ zarazila je pevně Moirain.

Perrin měl otázky – Co jsou, pro Světlo, ti bezduší? Jsou jako troloci nebo mizelci? Co? – ale nepoložil je. Když se Moirain rozhodla, že o něčem se už namluvilo dost, tak se o tom prostě dál nebavila. A když ona zavřela ústa, Lanova byste neotevřeli ani železným páčidlem. Shienarci ji také poslouchali. Nikdo nechtěl nahněvat Aes Sedai.

„Světlo!“ zamumlala Min a neklidně se rozhlížela do houstnoucí tmy kolem nich. „Ani je neuvidíte? Světlo!“

„Takže se nic nezměnilo,“ usoudil Perrin ponuře. „Vůbec nic Nemůžeme sejít na pláň a Temný nás chce mrtvé.“

„Všechno se mění,“ řekla Moirain klidně, „a vzor to všechno zahrne do sebe. Musíme se řídit vzorem, ne chvilkovými změnami.“ Každého popořadě si prohlédla a dodala. „Uno, jsi si jistý, že tvým zvědům nic podezřelého neuniklo? Třeba nějaká maličkost?"

„Pán Drak Znovuzrozený uvolnil pouta jistoty, Moirain Sedai, a když bojuješ s myrddraalem, nikdy není nic jistý, ale vsadil bych hlavu, že zvědové odvedli dobrou práci jako každej strážce.“ Byl to jeden z nejdelších proslovů, jaký kdy Perrin od Una slyšel, kdy nepoužil žádnou kletbu. Shienarci z té námahy vyvstal na čele pot.

„Na tom mohou záviset i naše hlavy,“ řekla Moirain. „Co Rand udělal, bylo pro každého myrddraala na deset mil daleko jako kdyby zapálil signální oheň na vrcholku hory.“

„Možná...“ ozvala se váhavě Min. „Možná bys měla rozestavit ochrany, které je zadrží.“ Lan se na ni upřeně podíval. Občas sám o Moirain zapochyboval, i když tak zřídkakdy činil, byl-li v doslechu někdo jiný, ale neschvaloval, pokud to udělal někdo jiný. Min se na něj okamžitě taky zamračila. „No, myrddraalové a trolloci jsou už tak dost špatní, ale aspoň je vidíte. Nelíbí se mi představa, že by sem mohl proklouznout některý z těch... z těch bezduchých a podříznout mi krk dřív, než bych si ho všimla.“

„Ochrany, které jsem rozestavěla, nás ochrání před bezduchými stejně, jako před ostatními zplozenci Stínu,“ sdělila jí Moirain. „Když jsi tak slabá, jako jsme my, je často nejlepším řešením schovat se. Pokud je někde poblíž půlčlověk, aby... No, postavit ochrany, které by ho zabily, kdyby se pokusil vstoupit do tábora, sahá za hranice mých schopností, a i kdybych to mohla udělat, takové ochrany by nás tu zavřely jako v kleci. A protože není možné postavit dva druhy ochran zároveň, nechávám na zvědech a strážích – a Lanovi – aby nás chránili, a používám pouze ty ochrany, které nám mohou být k něčemu dobré."

„Mohl bych obejít tábor,“ navrhl Lan. „Jestli je tady něco, co ostatním zvědům uniklo, najdu to.“ Nevychloubal se, prostě konstatoval holou skutečnost. Uno dokonce kývl na souhlas.

Moirain zavrtěla hlavou. „Jestli tě budu dneska v noci někde potřebovat, gaidine, bude to tady.“ Vzhlédla k temným horám kolem. „Něco visí ve vzduchu.“

„Čekání.“ To slovo Perrinovi uniklo dřív, než se stačil zarazit. Když se na něj – do něj – Moirain podívala, hned si přál, aby se byl dokázal udržet.

„Ano,“ řekla Aes Sedai. „Čekání. Uno, dohlédni na to, ať jsou stráže dnes v noci obzvlášť ostražité." – Nebylo třeba přikazovat, aby muži spali se zbraněmi po ruce. Shienarci to dělali vždy. „Spěte dobře,“ dodala ke všem kolem, jako by na to měli pomyšlení, a vydala se zpátky ke svému srubu. Lan se zdržel jen tak dlouho, aby nabral na tři talíře dušené maso, a pak odchvátal za ní a noc ho rychle pohltila.

Perrinovi zlatě zářily oči, když sledoval strážce temnotou. „Spi dobře,“ zamumlal. Z vůně vařeného masa se mu náhle obrátil žaludek. „Já mám mít třetí hlídku, Uno?“ Shienarec kývl. „Tak se pokusím řídit její radou.“ K ohňům přicházeli ostatní a nahoru do kopce se za Perrinem nesl tichý hovor.

Měl chýši sám pro sebe, malý srub z klád, dost vysoký, aby se v něm mohl postavit, s mezerami vyplněnými usušeným blátem. Hrubé lože s borovým chvojím místo slamníku zabíralo skoro polovinu srubu. Ten, kdo mu odsedlal koně, opřel luk těsně za dveře. Perrin zavěsil opasek se sekerou a toulcem na kolík na stěně a pak se svlékl do spodního prádla. Rozrazila ho zima. V noci bylo pořád chladno, ale to mu zabrání, aby usnul příliš hlubokým spánkem. V hlubokém spánku přicházely sny, které nedokázal setřást.

Chvíli jen tak ležel pod jedinou pokrývkou, třásl se a díval se na strop. Pak přišel spánek a s ním sny.

V šenku byla dost velká zima i přes oheň planoucí ve velkém kamenném krbu. Perrin si mnul ruce nad plameny, ale nezahřálo ho to. Chlad ho však zvláštním způsobem uklidňoval, jako by to byl štít. Štít proti čemu, však netušil. Něco se mu ozývalo v hlavě, nejasný zvuk, který slyšel jen matně, a snažil se prodrat k jeho vědomí.