Arkadij Strugackij - Brouk v mravenisti

Naštěstí jsem se ovládl. Včas jsem si uvědomil, že kdyby tenhle canis sapiens opravdu nechtěl mít se mnou nic společného, jednoduše by se byl setkání vyhnul.

„Vím, že Lev Abalkin je tvůj přítel,“ řekl jsem. „Spolu jste žili, spolu jste pracovali. Hodně pozemšťanů by chtělo vědět, co si myslí o Abalkinovi jeho přítel a spolupracovník Hlavák.“

„Proč?“ zeptal se zase krátce.

„Zkušenosti,“ odpověděl jsem.

„Bezcenné zkušenosti.“

„Žádné zkušenosti nejsou bezcenné.“

Pustil se do druhé tlapy a po chvíli zavrčel nesrozumitelně:

„Klaď konkrétní otázky.“

Chvílí jsem uvažoval.

„Vím, že naposledy jsi s Abalkinem pracoval před patnáctí lety. Pracoval jsi potom s jinými pozemšťany?“

„Pracoval. Hodně.“

„Pocítil jsi nějaký rozdíl?“

Při této otázce jsem samozřejmě neměl na mysli nic zvláštního. Ale Štěkn najednou strnul, pak pomalu spustil tlapu na zem a zvedl velikou hlavu. Oči se mu na okamžik zalily pochmurnou narudlou září. Ale neuplynula ani sekunda a už si zase okusoval drápy.

„Těžko říct,“ zavrčel. „Práce je různá, lidi jsou taky různí. Těžko říct.“

Vyhnul se. Čemu? Na mé nevinné otázce jako by klopýtl. Celou sekundu byl v rozpacích. Nebo je to zase otázka lingvistiky? Vlastně ta lingvistika není špatná věc. Budeme útočit. Přímo.

„Ty ses s ním setkal,“ prohlásil jsem. „On ti znovu nabídl práci. Přijal jsi?“

To mohlo znamenat: Kdyby ses s ním setkal a on ti znovu nabídl práci, přijal bys to? — Ale třeba taky: Ty ses s ním setkal a on (jak jsem se dověděl) tě zval k práci. Souhlasil jsi?... Lingvistika. Připouštím, že to byl dost ubohý manévr, ale co jsem měl dělat?

A lingvistika přece jen nezklamala.

„Nenabízel mi práci,“ odporoval Štěkn.

„Tak o čem jste mluvili?“ podivil jsem se, abych úspěch ještě víc rozvinul.

„O minulosti,“ zabručel. „To nikoho nezajímá.“

„Co myslíš,“ zeptal jsem se a v duchu jsem si z čela stíral pot vyčerpání, „změnil se hodně za těch patnáct let?“

„To taky není zajímavé.“

„Ba ne, to je velmi zajímavé. Já jsem ho nedávno taky viděl a zjistil jsem, že se hodně změnil. Ale já jsem pozemšťan, takže bych rád znal tvůj názor.“

„Můj názor je — ano.“

„Tak vidíš! A v čem se podle tebe změnil?“

„Už ho nezajímají problémy národa Hlaváků.“

„No ne!“ vyhrkl jsem s nepředstíraným údivem. „A se mnou mluvil jedině o Hlavácích...“

Jeho oči se opět rudě rozzářily. Vyložil jsem si to tak, že ho moje slova znovu uvedla do rozpaků.

„Co ti řekl?“ zeptal se Štěkn.

„Přeli jsme se, kdo z pozemšťanů udělal víc pro kontakt s národem Hlaváků.“

„A dál?“

„Dál už nic. Jen tohle.“

„Kdy to bylo?“

„Předevčírem. A z čeho jsi usoudil ty, že už ho nenajímají problémy národa Hlaváků?“

Štěkn najednou prohlásil:

„Ztrácíme čas. Neklaď hloupé otázky. Dávej opravdové otázky.“

„Dobrá. Dávám opravdovou otázku. Kde je teď!?“

„Nevím.“

„Co měl v úmyslu dělat?“

„Nevím.“

„Co ti říkal? Pro mě je důležité každé slovo.“

A tu Štěkn zaujal podivnou, řekl bych nepřirozenou pózu. Usedl na napjatých nohou, natáhl krk a zdola se na mne zadíval. Pak začal rovnoměrně pokyvovat těžkou hlavou zleva doprava a zřetelně vyslovovat:

„Poslouchej pozorně, chápej správně a pamatuj dlouho. Národ Země se nevměšuje do záležitostí národa Hlaváků. Národ Hlaváků se nevměšuje do záležitostí národa Země. Tak tomu bylo, tak tomu je a tak tomu bude. Věc Lva Abalkina je záležitostí národa Země. To už je rozhodnuto. Proto nehledej to, co není. Národ Hlaváků nikdy neposkytne útočiště Lvu Abalkinovi.“

Pozdrav bůh! Vyhrkl jsem:

„On žádal o útočiště? Vás?“

„Řekl jsem pouze, kolik jsem řekl: národ Hlaváků nikdy neposkytne útočiště Lvu Abalkinovi. Nic víc. Pochopils to?“

„Pochopil. Ale tohle mě tak nezajímá. Opakuji otázku: co ti říkal?“

„Odpovím. Ale napřed opakuj to hlavní, co jsem ti řekl.“

„Dobře, zopakuju. Národ Hlaváků se nevměšuje do záležitostí Abalkina a neposkytne mu útočiště. Je to tak?“

„Ano. A to je to hlavní.“

„Teď odpověz na mou otázku.“

„Odpovídám. Zeptal se mě, je-li rozdíl mezi ním a dalšími lidmi, s kterými jsem pracoval. Přesně stejná otázka, jakou jsi mi dal ty.“

Jen domluvil, otočil se a vklouzl do houštiny. Nepohnula se jediná větvička, jediný list. Zmizel.

I ty Štěkne jeden!... Učil jsem ho jazyku a ovládání zásobovací linky. Nehnul jsem se od něho, když prodělával ty své divné nemocí... Snášel jsem jeho odporné manýry, smiřoval jsem se s jeho neomalenými výroky, promíjel jsem mu to, co nepromíjím nikomu na světě... Bude-li to nutné, budu za něho bojovat jako za pozemšťana, jako za sebe sama. Ale co on? To právě nevím... No prosím, Štěkn-Itrč!

Velice zajímavé!“ řekl Admirál, když jsem dokončil hlášení. „Dobře jsi udělal, Maku, že jsi trval na návštěvě toho zvěřince.“

„Nechápu,“ poznamenal jsem a vztekle jsem si odtrhával žebrácké knoflíky od mokrých nohavic. „Vy v tom vidíte nějaký smysl?“

„Ano.“

Vyvalil jsem na něho očí.

„Vy vážně připouštíte, že Lev Abalkin mohl žádat o útočiště?“

„Ne, to nepřipouštím.“

„Tak o jakém smyslu mluvíte? Nebo je to zase kámen do křoví?“

„Možná. Ale o to nejde. Není důležité, co sledoval Lev Abalkin. Důležitá je reakce Hlaváků. Mimochodem, ty si s tím nelam hlavu. Přivezl jsi mi důležitou informaci. A za tu ti děkuju. Jsem spokojen. Buď taky spokojen.“

Znovu jsem se dal do oškubávání žebráckých knoflíků. Marná sláva, byl skutečně spokojen. Jeho zelené oči přímo svítily, bylo to vidět i v pološeru kanceláře. Zrovna takhle se díval kdysi dávno, kdy já jako veselý mladíček jsem mu udýchaně hlásil, že Tichošlápek Prešt byl konečně dopaden při činu a sedí dole ve voze s roubíkem v ústech, schopen okamžitého použití. To já jsem Tichošlápka dopadl, ale ještě jsem si neuvědomoval to, co výborně chápal Poutník — že je konec sabotážím a vlaky s obilím mohou hned zítra vyrazit k hlavnímu městu...

I nyní si nejspíš jasně uvědomil něco, o čem já neměl tušení, ale já na rozdíl od něho nepociťoval ani nejmenší uspokojení. Nikoho jsem nezatkl, nikdo nečekal na, výslech s roubíkem v ústech, jen jakýsi záhadný člověk s pokaňhaným osudem pobíhal po rozlehlé, vlídné zeměkouli, pobíhal z místa na místo, pobíhal jako pronásledovaná zvěř, ale přitom sám pronásledoval všechny, s kým se setkal, vztekem a urážkami, zrazoval a sám se stával obětí zrady...

„Připomínám ti to ještě jednou, Maku,“ řekl najednou Admirál potichu. „Je nebezpečný. O to nebezpečnější, že o tom sám neví.“

„Tak kdo to k sakru je?“ zeptal jsem se. „Pomatený android?“

„Na androida by neplatilo tajemství osobnosti,“ řekl Admirál. „Nerozptyluj se.“

Zastrčil jsem bodláky do kapsy bundy a usedl rovněž.

„Teď můžeš jít domů,“ řekl Admirál. „Do devatenácti nula nula máš volno. Pak se drž někde nablízku, na území města, a čekej, zavolám tě. Není vyloučeno, že se dnes v noci pokusí proniknout do muzea. V tom případě ho sbalíme.“